K-KATTI : stránky mé fantazie...

Vánoce s rodinou

„Luisy! Pojď sem na chvilku!“ zavolá na mě matka z obýváku- lítostivě se podívám na právě rozehranou hru v počítači a vypnu ji. „Už jdu mami!“ zavolám nazpátek a zvednu se- uštěpačně se podívám na bratra, který se rozvaluje po posteli se sluchátkama v uších a šklebí se mě- jako by říkal, že on jít nemusí…

„Chtěla jsi něco?“ zeptám se už ve dveřích a rychle chytnu opěrku židle, která se s matkou začala nebezpečně naklánět- ta se právě snažila připevnit na okno malá světýlka a tvořila s nimi hvězdu.

„Mohl by jsi prosím tě Tátovi pomoci se zdobením stromečku? Vypadá to, že jeho to moc nebaví a sám vidíš, jak to vypadá…“ usměje se na mě a já se otočím do druhého rohu místnosti, kde se otec snaží na stromek zrovna připevnit hvězdu- jinak celý strom vypadá poněkud… opelichaně- sem tam jedna ozdoba a řetěz starý tak nejméně deset let.

„Jasně mami- pokusím se…“ povzdychnu si. „A proč to nemůže udělat Kay? Zase voláš jen mě…“ vyčítavě se na ní zadívám a tentokrát je to ona, kdo se zhluboka nadechne…

„Luisy- sám víš, že on Vánoce na rozdíl od tebe nemá rád- tak ho alespoň nechejme v tento den na pokoji- to je to nejmenší, co pro něj jako rodina můžeme udělat…“ ano- tak je to každý rok- ani nevím, kdy řekl poprvé, že je odmítá slavit- byl ještě malý a rodiče na něj tenkrát řvali, ale nakonec se ho v tomto naučili akceptovat… Nevím, co tomu nadcházelo, ale raději nevyzvídám- beru to tak, jak to je… Na rozdíl od něj já Vánoce přímo miluji- volno ze školy, všude vládne ten zvláštní mír, všichni se radují a dávají si dary- z lásky, z přátelství- kvůli tomu, aby spatřili ten šťastný úsměv druhého…

Otočím se a beze slova jdu pomoci otcovi, který se už dopracoval k tomu, aby na stromeček připevnil nějaké malé barevné žárovky. „Nechceš pomoc?“ zeptám se, sice jen pro to, abych ho informoval, ale i tak spatřím na jeho tváři úlevu, že to nemusí celé dělat sám…

„To budeš moc hodný Luisy, já už si s tím nevím rady.“ Nervózně se zasměje a prohrábne si vlasy. „Každý rok mám dělat stromeček a ještě jsem se ho nenaučil nastrojit pořádně- když mě to nebaví, ale mamka si s tím nedá pokoj- sama má moc práce s vařením, vždyť to víš… A já se na ní nezlobím- i když to je tak, že raději budu zdobit tenhle strom, než se patlat s nějakým mrtvým kusem masa…“ pouštíme se společně do připevňování barevných kouliček na větvičky a bavíme se o všem možném- když skončíme, musím zhodnotit, že už je to mnohem lepší, než když jsem mu šel teprve pomoci.

„Á- už to máte hotové…“ ozve se ode dveří hlas mamky. „Vypadá pěkně- dokonce si troufám říct, že lépe než minulý rok…“ usměje se na nás laskavě- na sobě má právě zástěru, která je umazaná něčím, co docela dost připomíná krev- raději se odvrátím, než mi začne být špatně a přikývnu. „To bude tím stromečkem mami- letos má více větví a je menší…“

„Luisy, běž zavolat Kaye, za chvilku bude oběd. Potom pojedeme k babičce, takže kdyby se nějak připravil když tak, taky by to nebylo na škodu.“ Přikývnu a odebírám se pryč z pokoje- ještě se otočím zpět, protože se chci zeptat, v kolik pojedeme, ale zrovna v tu chvíli zahlídnu rodiče, jak se mezi dveřmi líbají pod jednou větvičkou jmelí.

Raději odvrátím tvář pryč- nevím proč, ale nemám rád, když je takhle vidím- připadá mi to divný to vidět u rodičů. Zatřepám hlavou- raději nemyslet… Hm- jako každý rok, tak v každé místnosti je nejméně jedna větvička jmelí- prý, aby tu vládla opravdu Vánoční nálada a navíc… myslím, že to má spíš z osobních důvodů, protože vždy, když se tam s otcem střetnou, začnou se líbat… Takže se na Vánoce líbají v každé místnosti a téměř pořád…

„Kay?“ vejdu do pokoje a porozhlédnu se kolem- bratr leží pořád na tom stejném místě a vypadá to, že se ani nepohnul. Má zavřený oči a pohybuje se v rytmu hudby, takže se pod ním postel prohýbá. Přejdu blíž a sundám mu sluchátka z uší- vidím, jak sebou cukne, než otevře oči a ublíženě se na mě zadívá.

„Zase to máš tak nahlas, že mě neslyšíš, když na tebe mluvím…“ protáhnu líně a s oběma sluchátkama si hraju, když vidím, jak se na ně toužebně dívá… „Bude oběd Kayi a…. pojedeme k babičce, tak se máš prý slušně obléct.“ Vidím, jak se na mě ušklíbne a vytrhne mi z sluchátka znova z ruky.

„Jako by mě to mělo zajímat Luisy… Vyřiď máti, že nikam nejedu a nemám hlad…“ znovu sebou praští do postele a hudbu si zapne úplně naplno, že to slyším až k sobě- téměř se divím, že mu to neroztrhne uši to mít tak nahlas… Zatřepám hlavou a vezmu mu z rukou mobil, který vypnu a hodím ho na vedlejší postel- na tu mou.

„Héj!“ vyjekne a probodne mě pohledem. „Ještě něco… bratříčku?“ drze se ušklíbne- nechápu, jak může patřit do naší rodiny- všichni jsou tak milí a hodní, jen on je drzí a neposlušný, vzpurný a co já vím ještě…

„Co to s tebou zase je Kayi?! Dneska je to s tebou ještě horší než obvykle…“ zakroutím hlavou. „Nechceš si o něčem promluvit?“ zeptám se už laskavěji. Propaluje mě pohledem a nic neříká- po chvilce se opět ušklíbne. „Jako by tě to zajímalo Luisy- běž si za rodiči a slav pokojně Vánoce… beze mě…“ dodá po chvilce a já si povzdychnu…

„Je to tím, že jsou Vánoce? To proto se tak strašně chováš?“ zeptám se dál a nechci se nechat jen tak odbýt. „Jestli chceš, tak přemluvím rodiče, abys k té babičce s námi jet nemusel, ale taky tě neviděla už něco přes tři měsíce, takže stavit by jsi se tam alespoň na chvilku měl- klidně jen na pět minut, aby tě viděla a pak zase jet…“ snažím se ho přemluvit- přeci nemůže být zase celý den zavřený v tomhle pokoji a nic nedělat…

„Víš co brácha? Nech mě na pokoji…“ upřeně se na mě dívá. „Prostě Vánoce nasnáším- vždy to tak bude… Tak se s tím smiř už i ty- nic s tím nenaděláš…“ vyndá si z uší sluchátka, která jsou už zbytečná, když mobil leží někde úplně jinde a zvedne se z postele. Přejde k zrcadlu a rozčeše si černé vlasy, upraví si piercing ve rtu a vyjde z pokoje. Jen nad ním zavrtím hlavou a následuji ho do kuchyně, kde už matka nandává na talíře jídlo…

„Konečně jste tady- táta to už nevydržel a začal jíst bez nás.“ Usměje se a ukáže ke stolu, kde zrovna otec vyndává kost ze stehna kuřete a strká jí do pusy, aby z ní obral poslední zbytky masa. Koutkem oka zahlédnu bratra, která se zašklebí a sám si vezme svůj talíř, kde není ani kousek masa. „Dík máti.“ Řekne a jde si sednout na své místo…

„Hezky to voní- díky.“ S talířem následuji svého bratra a sedám si naproti němu. „Dobrou chuť.“ Pronesu slušně a také se pustím do jídla. „Mimochodem mami- Kay s námi nechce jet k babičce, takže pojedeme sami.“ Oznámím ještě a pohledem spočinu na Kayovi, který se zastavil uprostřed pohybu a také na mě pohlédl.

„Ale Kayi! Babička tě už dlouho neviděla- bude ráda, když se tam alespoň na chvilku zastavíš- vždyť víš, že pak můžeš jít do jiného pokoje a poslouchat tam tu svou hudbu…“ namítne otec a zvedne pohled od talíře. „Takže tam s námi na chvilku pojedeš…“

„Tati, tak když nechce jít, tak ho nenuťte, ne?“ zastanu se bratra, který vypadá, že chce také namítat.

„Já jsem tu taky Luisy…“ ušklíbne se na mě. „Tak dobře- na chvilku pojedu, i když se mi vůbec nechce… Alespoň vám udělám radost a vy budete mít pokoj- stejně jako já…“ pobaveně mě pozoruje- já se mu snažím pomoc a on se na mě ještě k tomu šklebí. S ním to prostě nemá cenu…

„To je dobře Kayi, že s námi chceš jít….“ Usměje se mamka.

Když už stojíme před jejím domem a klepeme, podívám se na bratra, na kterém je vidět, že tu opravdu není rád. „Opravdu tam chceš jít?“ zeptám se potichu, aby to rodiče nezaslechli a starostlivě si prohlížím jeho tvář.

„Heh, že to říkáš zrovna ty- sám jsi mě přemlouval, abych sem šel…“ ušklíbne se na mě a já se musím prostě usmát- neuvěřitelné, jak se přetvařuje, ale tohle je už on a ne ten- pomalu se hroutící člověk- jako před chvílí… „Pokud si to ovšem dobře pamatuji…“ otočí se ke mně…

„Já to s tebou myslím dobře Kayi- jen… vypadáš tak sklesle…“ doplním a jeho úšklebek se ještě rozšíří…

„No neříkej…Sis všiml až teď?!“ ohlédne se po rodičích, kteří začali objímat starší ženu, která vyšla právě ze dveří… „Víš co Luisy? Neměj péči…“ dořekne rychle a taky babičku obejme, než se přihrne i ke mně.

„Luisy! Vyrostl jsi, ty náš kluku!“ řekne mi energicky a začne nás zahánět dovnitř. „Už jsem se na vás všechny těšila- tak dlouho jste tu nebyli a člověk se tady sám nudí, když tu nikdo není… A dokonce jste tu jako první- ještě má dneska dorazit strýček Eddye s vašim bratrancem Philem- je stejně starý jako vy dva a už se na vás prý těší- nedávno mi psal- prý jste se ještě neviděli, takže to bude celé rodinné shledání- no netěšíte se na něj?“ popohání nás dál do obýváku, kde si sedneme na pohovku a ona nám mezitím začne nalévat čaj…

„A co je vůbec nového tam u vás? Jak se klukům daří ve škole a vám v práci?“ Mluví dál a dál- ano… Ona je už prostě taková- hrozně upovídaná- hlavně, když někdo po dlouhé době přijede takhle na návštěvu a ještě k tomu, když jsou Vánoce… To je pomalu až hyperaktivní- ani na chvilku se nezastaví a pořád něco dělá…

„Ale notak babi- zase tolik otázek najednou.“ Zasměje se otec. „Ale jde to- vždyť to znáš- poslední dny bylo spoustu práce a shánění dárků… No- moc volného času jsme nikdo neměl- pořád bylo co dělat… Takže přijede Eddye, jo? No už jsem ho dlouho neviděl- docela by mě zajímalo, jak vypadá za ty tři roky, co tu byl naposledy…“

„Přesně tak- taky jsem je oba dva dlouho neviděla… A ptáš se, jak se máme? No, já jsem napekla snad tuny cukroví a teď nevím, co s tím, protože už je klukům z toho pomalu špatně, jak se tím pořád cpou, že jo?“ zasměje se matka a otočí se na nás- jen nepřítomě kývnu a podívám se na bratra, který se zvedl a odchází pryž z místnosti- povzdechnu si.

„Co to dneska s Kayem je?“ zeptá se babička a taky ho pozoruje, jak odchází- místnost na chvilku ztichne a nikdo nemluví.

„Vždyť to víš babi, že nenávidí Vánoce- nechej ho být- dokonce jsme ho pomalu nutili, aby sem šel.“ Ozve se mamka a smutně se usměje. Ne- tak na tohle se nebudu dívat- říkám si. „Jdu za ním- zatím se dobře bavte- pak se vrátím…“ oznámím jim úštěpačně a taky se zvednu- cítím na sobě jejich pohledy, ale ignoruji je a odcházím za ním dozadu do našeho pokoje v tomhle domě, který tu máme ještě z dětství… Zaslechnu matku, jak se za nás omlouvá a otce, který se k ní přidává, než pomalu zavřu oči a vejdu do onoho pokoje…

„Co to s tebou je Kayi?“ zeptám se opatrně a sednu si na postel hned vedle něj- pootočí ke mně hlavu a ušklíbne se- „Zase jsi šel za mnou?! Heh, to jsem dneska nějáááák oblíbený…“ pobaveně se zasměje.

„No tak Kayi! Vždyť víš, že si o tebe dělám starosti, tak přestaň být tak sarkastický a řekni mi, co se děje…“ utrhnu se na něj a položím se na postel hned vedle něj- hlavou k němu… „Dneska má přijet Phil- těšíš se na něj? By mě zajímalo, jak vypadá- každý rok o něm babička mluví a my ho ještě nikdy neviděli… Ty snad na něj zvědavý nejsi?“ zeptám se ho a on, aniž by se hnul prostě prohlásí: „Ne…“ a dál se tomu nevěnuje…

Pohodlněji se posunu na posteli a zavřu oči. „Dneska je divný den- jsem strašně unavený a připadá mi to, jako by bylo všechno ve snu… Na jedné straně cítím štěstí s rodiči a na druhé smutek s tebou…“ prohlásím…

„Nemusíš tu se mnou být Luisy- já se tě o to neprosil…“ slyším vedle sebe hlas bratra- téměř až vážný, na rozdíl od jeho normální řeči. „Běž se bavit a nech mě tady- zítra budu zase ten stejný otravný kluk, kterého tak nesnášíš, ale dneska na to nemám…“ jeho hluboký hlas proniká až do mé duše- je nešťastný- uvědomuji si a otevírám oči- vidím jen jeho tvář, která je otočená ke stropu…

„Vždyť víš, že já tu s tebou chci být Kayi…“ oznámím mu a on se ke mně znovu otočí, než se ušklíbne, ale tentokrát je to jiný, než normálně… Spíš takové smutné, jako by něčeho litoval… „Navíc jsi můj malý bratříček, kterého mám nadevše rád…“ nadzvednu trochu bradu a zasměju se. „No tááák, alespoň trochu toho života! Pro mě třeba… Usměj se pro mě…“ usmívám se od ucha k uchu a upřeně pozoruji jeho tvář, na které se zjevil, byť jen nepatrný, úsměv.

„Když je pro tebe, tak ho obětovat mohu…“ usměje se ještě víc a já se zasměju- no jo… Můj malý bratříček… „Ale víc po mě nechtěj…“ povídá dál s úsměvem a je vidět, že má lepší náladu, než předtím.

„Ale… Možná, že už by jsi měl jít…“ jako kouzlo vyprchá ten okamžik a on už se zase nesměje… „Jak jsi říkal- babička tě určitě ráda uvidí a přijede ten Phil- měl by jsi ho jít pozdravit jako první- je to přeci náš bratránek…“ znovu ode mě odvrátí hlavu ke stropu a já si povzdychnu…

„Kayi…“ nevím, co mám říct a tak ho jen pozoruji- tu smutnou tvář, tak jinou té rozesmáté… „Víš co? Asi tu zůstanu s tebou… A nebo ne s tebou, ale sám se sebou, protože se mi nechce vstávat a asi usnu za chvilku…“ protáhnu se na důkaz svých slov a zavřu oči- třeba mu pomůže, když tu s ním jen budu… Nemusíme mluvit- bude si myslet, že spím, ale přitom s ním tady budu soucítit- budu tu prostě jen pro něj…

„Ty jsi nepoučitelnej Luisy- vždy starostlivej, i když to po tobě nikdo nechce…“ rozlehne se místností asi po pěti minutách jeho hlas- a já ho poslouchám… „Místo toho, abys si užíval Vánoce, jsi tu se mnou zůstal… a usnul, jak vidím…“ pokračuje dál a já jen klidně oddechuji- poslouchám jeho hlas, který mě už opravdu uspává a srovnávám si svůj dech na pomalejší tempo…

Někdo se mnou zatřese- trhnu sebou a rychle se rozhlídnu kolem sebe- sakra! Asi jsem usnul… Zakleju, když se podívám do bratrovi tváře, která se na mě už zase šklebí. „Měli by jsme jít Luisy- jsme tady už něco přes dvě hodiny…“ mi jenom oznámí a já se prudce posadím.

„Tři- tři hodiny?“ zopakuji po něm němě, než si začnu uvědomovat, co mi říká. „Cože?! Jak jsem mohl usnout?!“ ptám se sebe nevěřícně- poslouchal jsem jen jeho hlas, tak jak je to možné… Zaslechnu jeho pobavený smích- otočím se na něj. „A ty jsi mě nemohl vzbudit dřív, co?!“ utrhnu se a on se zasměje ještě víc…

„No... abych řekl pravdu, tak… Ne- nemohl… Ono je to docela zábavné tě pozorovat, když spíš- a tentokrát jsi i chrápal a to jsem si prostě nemohl nechat ujít.“ Zašklebí se a já mám chuť ho něčím přetáhnout po hlavě… Já a chrápat?! Ne… Určitě ne…

„Moc se nesměj- počkej, až budeš spát ty a chrápat- si tě natočím na mobil a pak to všem ukážu, abys věděl…“ utrhnu se na něj a protáhnu se- jak jsem mohl usnout zrovna na Vánoce?! Proklínám sebe a to, že jsem šel včera večer pozdě spát…

„Víš, že je to opravdu zábavné tě pozorovat, když spíš? Ani nevíš jak…“ znova se šklebí- to ho tak baví mé rozpaky? Jen se otočím na posteli a tiše zavyju do peřiny- za co já tohle mám?!… Už si ani nevzpomenu na to, že jsem chtěl jít pryč- ta postel je tak pohodlná a já tady tak dlouho nespal…

„No táááák, Luisy- s tebou není zábava, když pořád jen spíš…“ zazní mi po chvilce u ucha a já sebou znova trhnu- už zase! Říkám si, když se otáčím do posměšně zkřivené tváře svého bratra.

 „A s tebou není zábava, když mě pořád budíš…“ oplatím mu, ale posadím se a rozhlédnu se po pokoji- je tu nějak šero- říkám si a podívám se ven z okna- je už tma! Uvědomím si a ihned začnu přemýšlet o tom, jak dlouho spím…

„Mimochodem… Kdyby tě to zajímalo- byl tu Phil… Ale ty jsi zrovna spal a já neměl tu vůli tě vyrušit- to víš, když tak hezky chrápeš, tak jednomu je pak líto to přerušit…“ zazní to až hraně lítostivě.

„On tu byl?!“ vyjeknu a postavím se. „Jak to, že jsi mě nevzbudil?!“ vyjedu na něj a nebezpečně se na něj dívám- jak mi tohle mohl udělat?! Já jsem se na dalšího příbuzného tolik těšil a on mě pak ani nevzbudí…

„Klid Luisy…“ zazní pobaveně. „Řekl, že tu dnes budou spát, takže budeš mít ještě dost času na to si ho prohlédnout a očichat…“ zasměje se a já cítím, že rudnu. „Jestli chceš, tak ti tu taky domluvím nocleh- třeba si budete rozumět…“ říká dál a dívá se při tom do stropu. „Možná bych měl dokonce tento pokoj zabrat celý já, aby tě nechali spát u nich v pokoji- taky dobrý nápad…“ protahuje, zatímco já se snažím držet vzadu, abych na něj nevlítl… „Tak co na to říkáš?“ otočí se ke mně a ušklíbne se…

„Asi tě za tyhle blbý kecy jednou zabiji…“ procedím mezi zuby. „Koukám, že už se nám vrátil zpět náš doopravdický Kay- hm… Zvláštní na to, že je ještě pořád den Vánoční.“ Tentokrát jsem to já, kdo se ušklíbne na toho druhého.

„Když myslíš…“ ledabyle pokrčí rameny a znovu si lehne-já ho prostě nesnáším… Tohle už je opravdu ten starej, protivnej, nevychovanej a drzej Kay, kterého znám… Otočím se a jdu ke dveřím- s ním už tu nechci být a navíc jsem zvědavý na našeho bratrance- jak asi vypadá, kdo to je a tak…

„Už jdeš?“ zeptá se mě Kay z postele a já se zastavím. „Ještě nechoď- buď tu chvíli se mnou, ani nevíš, jaká je tu nuda, když tu nejsi…“ podezřívavě si ho prohlédnu a když už nic neříká, jdu si znova sednout na ten kus nábytku- podívám se na Kaye a lehnu si vedle něj. „…To pak totiž nemám koho otravovat, víš?“ dokončí větu a ušklíbne se. Já věděl, proč se nevracet- nadávám si v duchu, ale nezvedám se- moc namáhavé, říkám si…

„Když už tu mám být s tebou, nechceš být alespoň na chvíli zticha? Taky bych se rád prospal…“ otočím se k němu a zavřu oči, opravdu by už někdo mohl vymyslet něco na to, aby byl člověk čilý, i když naspí kolem 3 hodin- no jo, nemám být tak dlouho vzhůru…

„Jak si přeje naše veličenstvo…“ slyším jeho hlas vedle sebe. „Ale to potom taky není taková zábava, když jenom ležíme…“ protáhne- on si prostě nedá pokoj… Jakmile to tu nevypadá vánočně, tak se rozjede- heh- příště si sem přitáhnu tunu vánočně vypadajících věcí a uvidíme, jak bude povídat pak…

„Luisy?“ slyším už poněkolikáté své jméno, ale nereaguji- proč taky- stejně nechce určitě nic důležitého, tak je to jedno… „Luisy? No tááák, já vím, že nespíš…“ šťouchne mi jedním prstem mezi žebra- dost se přemáhám, ale nakonec se přeci jen trochu pohnu- rychle se to snažím zamaskovat tím, že se překulím na druhou stranu- jak jsem říkal- chci spát, tak budu spát… „Luisy… S tebou není žádná sranda…“ pokračuje dál… „Já jdu…“ postel se prohne a najednou slyším, jak bouchnou dveře…

Otevřu zmateně oči- on opravdu odešel? Ptám se sebe a otáčím se- nikde nikdo… On opravdu odešel- ušklíbnu se… Vypadá to, že se mi ho podařilo vyhnat… Z chodby uslyším zvuky a v tu chvíli se zastavím na místě- jdou přímo k tomuto pokoji! Znova se otočím a snažím si vzpomenout, v jaké poloze jsem to ležel…

Dveře se otevřou a dovnitř vejde můj bratr, který si povídá s někým cizím…

„To je od tebe milé Phile, že jsi se přišel podívat, jestli už není Luis vzhůru, ale jak to vypadá, tak pořád není chudáček- skoro se nevyspal…“ slyším hlas svého bratra, který je až přehnaně sladký- ne… Tohle ne! On ví, že ho chci vidět a chce dokázat, že nespím! V duchu zaúpím, ale dál jen poslouchám konverzaci, kterou ty dva vedou…

„To je škoda- taky jsem ho chtěl poznat, než odjedete, ale když spí…“ sakra! Opravdu mě zajímá, jak vypadá- kdo to vlastně je, ten Phil…

„Mám ho vzbudit?“ slyším bratra a postel se znova prohne- jeho tvář se přiblíží k té mé- oční víčka se mi zachvějí, když cítím, jak mi na ně dýchá- ne- musím vydržet- říkám si a nechávám je zavřený… Po chvilce se bratr odtáhne pryč a já slyším Phila říkat: „To je dobrý- jen ho nech spát- určitě je utahaný… Po tom, co jsi mi vyprávěl se mu ani nedivím- ten kluk ho musel pořádně zřídit…“ jaký kluk?! Ptám se sám sebe vyděšeně- co mu to ten bratr zase napovídal?! „No nic- dobře se o něj starej, vypadá, že to opravdu potřebuje… Asi se mu zdá nějaká noční můra- vypadá napjatě… Je to smutný, když někdo dokáže někoho tak moc ranit, jako on jeho…“ co-co-co… Byl pryč jen chvilku a už mu stihl něco nakecat?! Já Kaye zabiji- přísahám, že ho zamáčknu do země a nikdo s tím už nic nenadělá…

„Tak dobře… Jestli ho nemám budit, tak nebudu- opravdu je na tom poslední dobou strašně- od té doby, co ho opustil, tak je z něj troska, proto se o něj musím starat…“ Co?! On lže- ten… ten… ten…. Najednou ucítím, jak se ke mně sklání a malý polibek ve vlasech- mám chuť se oklepat, ale… Nejde to- jen napjatě ležím a čekám, co řekne dál, ale… Vypadá to zajímavě- musím uznat, i když…. Vždyť on mluví o mě! Uvědomím si znovu a už takový pocit nemám- teď je to spíš zděšení, co mnou prostupuje- co to ten… Co to říká?!

„Někdy je to těžké- a já nevím, jak mu pomoci a mě to opravdu bolí, když to nevím…“ lhář… lhář… Opakuji si alespoň v duchu, když nemůžu dělat nic jiného… Pomalu se pohnu- už to dál nevydržím- úplně vidím bratrův úšklebek, když tohle říká- herec jeden prolhanej a Phil mu to určitě věří…

„Možná by jsi měl jít Phile- já s ním promluvím a pak ho za tebou pošlu, až se probere… bereš?“ zeptá se Kay a zvedne se z postele- zrovna jsem se odhodlal k tomu jim prozradit, že nespím a on mi to takhle překazí!…

„Dobře- asi to tak bude nejlepší- potřebuje se prospat a hlavně mít u sebe někoho, komu věří a ne mě, když mě nezná… Tak ho pozdravuj a vyřiď mu, že s ním soucítím a že tohle by si rozhodně nikdo nezasloužil… Tak zatím Kayi, já jdu zase vedle k babičce…“ slyším, jak se dveře zabuchnou a v tu chvíli už sedím a probodávám Kaye pohledem- on se jen šklebí a pozoruje mě…

„Co-jsi-mu-to-probůh-nakecal?!“ hláskuju nebezpečně a zvedám se- jdu k němu. „Takovou lež! Co jsem ti udělal, že jsi mu takhle lhal?! A co, že jsi mu to vůbec řekl?!“ vyjedu na něj a ten jeho úsměv mě už pomalu začíná rozčilovat…

„Klid brácha- jen jsem mu pověděl svojí ‚pravdu‘ v uvozovkách samozřejmě… Víc tě to pak s ním sblíží…“ ušklíbne se. „Kdybys ho viděl, tak by jsi slintal- na to vem jed…“ pokývá hlavou s zúží oči. „Musím říct, že je dokonce hezčí než já a to už je pak něco…“ úlisně se na mě usměje a olízne si rty. „Holky na něj musí letět…“

Sevřu ruce v pěst- když tohle říká bratr, tak… Já ho prostě musím vidět- jsem zvědavý, jak vypadá- podle jeho hlasu je vidět, že je starostlivý a má dobrý charakter- už jen vědět, jak vypadá… A to jen kvůli tomu přede mnou se ještě nestalo…

„Nemám tě rád, abys věděl…“ sednu si na postel. „Co jsi mi to udělal?! Teďka ani nemůžu jít mezi ně tam do obýváku, protože podle něj mám být nějaká troska a když tam nakráčím s úsměvem, tak to bude krapek divný, ne?!“ otočím se na něj- přejde ke mně a sevře k sobě rty, než je povolí a zamyšleně řekne: „Hm- to by opravdu bylo trochu divný- máš pravdu…“ zasměje se. „Ale já jsem rád, že zůstáváš tady…“

Zle se na něj podívám. „Jasně, pak by jsi neměl koho otravovat, co?“ zeptám se na rovinu.

„To bych opravdu neměl a navíc… takhle tě mám celého jen pro sebe- a na Vánoce dokonce…“ dokončí a já se na něj nechápavě podívám- nadzdvihnu jedno obočí…

Kay naproti mně protočí oči nahoru a povzdychne si. „Ty jsi to nepochopil, co?“ zeptá se mě a já opatrně zakroutím hlavou. „No, jelikož jsem Philovi namluvil něco o tom, jaká jsi troska a jak je nutné tě nechat spát, protože tak na nic nemyslíš, takže on nás v tomto pokoji nebude rušit… Navíc si to určitě nenechá pro sebe a když sem někdo bude chtít jít, tak je určitě zadrží a řekne přinejmenším to, že ti není dobře a tak by sem neměli chodit, aby se ti nepřitížilo, protože v tuto chvíli chceš u sebe mít jen toho nejbližšího a tudíž by sem nikdo jiný neměl chodit kromě mě… Hm… to znamená další z kola venku… Už chápeš? Chci tě tu mít absolutně jen pro sebe a po tak dlouhý době si konečně vzít alespoň jeden Vánoční dárek v podobě tebe…“ Zavrní a já se to snažím všechno pobrat- to znamená… to znamená… Co to vlastně znamená?! Dívám se před sebe, ještě pořád nechápavě…

A on mě pozoruje- mojí tvář- mojí nechápavou tvář- mé oči se na něm konečně zastaví a jeho ústa se roztáhnou do úsměvu, když se ke mně pomalu sklání a jede přes mé rty těma svýma. „Doufám, že už to chápeš, bratříčku…“ zašeptá mi do nich a rukou mi zatlačí na hrudník, až se jako hadrová panenka položím na záda do naší postele- pořád se mě jen lehce dotýká, když si kleká po stranách mých boků na postel- rukou mi přejede přes tu mojí a splete dohromady naše prsty.

„Co-co?“ vyrážím ze sebe ztěžka a druhou rukou se snažím bratra odstrčit- proboha- vždyť je to bratr! Ne- tohle rozhodně není správné- říkám si a snažím se mu vysmeknout, což mi naše spojené prsty moc nedovolují- alespoň se posadím a tím nutím bratra, aby se ze mě zvedl. „Řekni mi, že tohle není pravda- že je to pořád jen sen…“ šeptám potichu a vpíjím se mu do očí- do těch hnědých studen, které vypadají, jako by mě chtěli omámit svou krásou a já bych se jim měl poddat… „Jsi můj bratr Kay a já… tohle nemůžu- prostě to nejde…“ kroutím hlavou- naše ruce jsou pořád spojené, ale vážnost téhle situace mě donutila na ně zapomenout. „Možná, že už bych měl opravdu odejít a ty přemýšlej o tom, co jsi tu dělal… Promiň…“ zvednu se a pouštím tu ruku, která se nechává a nesnaží se mě zadržet- ve dveřích se naposledy otočím na svého bratra, který si se smutným a zklamaným pohledem sedá opět na postel a dává si hlavu do dlaní…

Pevně k sobě sevřu víčka- tady legrace opravdu končí- jsme bratři a on… on tohle neměl vůbec dělat… Odejdu pryč a je mi jedno, co si Phil myslí- já odsud prostě musím odejít… Takhle to dál nejde…

Vejdu do místnosti a všechen hovor utichne- otočí se na mě a já se ihned střetnu z pohledem kluka, který vypadá na stejný věk, jako já- Phil… Bratr měl pravdu- je opravdu hezký- řeknu si, ale teď je mi to už jedno- musím pryč- nejlépe domů- někam, kde není on… Musím na to myslet- pořád musím myslet na jeho rty, které byly přitisknuty k těm mým, když mě pokládal na postel- ne! Je to bratr! Opakuji si pořád dokola.

„Luisy, drahoušku, proč jsi nám neřekl, že jsi se s někým rozešel a jsi teď na dně- do ničeho by jsme tě pak nenutili- měl jsi to říct…“ vyčítá mi matka něco, co se ani nestalo- jen němě zakroutím hlavou.

„Jedu domu mami- není mi dobře… Vážně se omlouvám, ale…“ oznámím potichu a jdu ke dveřím. „Tak ahoj a veselé Vánoce…“ řeknu ještě a obuji si boty, přes ramena si přehodím kabát a otevřu dveře, když na mě matka zavolá.

„Nechoď ještě, alespoň tu zůstaň na rozbalení dárků Luisy, pak pojedeme když tak už všichni…“ volá mě zpátky, ale já jen zakroutím hlavou a s „To je dobrý.“ Opouštím byt a i bratra, který je pořád v té místnosti…

Na hlavní ulici si stopnu taxíka, a nechám se zavést až domů- cestou myslím na vše, co se stalo a až teď si plně uvědomuji, že celou tu dobu to vypadalo, jako by se mnou flirtoval- a já si toho nevšiml! Nadávám si v duchu… Možná, že na tom opravu něco je- ale… Neřekl, že by mě měl rád, či mě miloval… Chtěl to jen zkusit s bratrem a nebo je v tom něco víc?! Ptám se sebe a proklínám tyhle myšlenky, protože bych spíš měl myslet na to, jak je to hrozné- že zrovna můj vlastní bratr chtěl mít něco se mnou, ale… Nejde to… Musím myslet na to, co ho k tomu vedlo…

Zaplatím taxikáři za odvoz a vystoupím z auta ven- jdu pomalu k našemu baráku. Odemykám a vstupuji dovnitř- klíče hodím do mističky na poličce a rozhlédnu se kolem sebe- taková tma a ticho- nikde nic nesvítí, nikdo se neraduje a není šťastný… Jako by tu nikdo nebydlel a přesto je tu v bytě všude výzdoba- Vánoční…

Pche- to jsou opravdu povedené Vánoce- šklebím se sám na sebe a jdu do svého- vlastně našeho pokoje- kde se zavřu a povalím na postel- zase na ní- uvědomuji si a začínám znovu myslet na onen lehký dotyk rtů, o kterém vím, že mě dnes bude pronásledovat ve snech- je to tak dlouho, co jsem nikoho neměl, co jsem necítil dotek někoho jiného- i když jen bratra- ‚Jen‘? Je to opravdu jen ‚jen‘?!

Co mi to udělal… Nemůžu na něj zapomenout a ani na ten pocit, který se ve mně rodil, když jsem ho poprvé pocítil na svých rtech a jeho prsty propletené s těmi mýma… Jako by to bylo normální- tak přirozené pro nás dva… Jako by to byla samozřejmost a ta intimnost v tom okamžiku vyjadřovala naše každodenní city… Jak zvláštní je, jak teď na bratra myslím- úplně jinak, než předtím… Opravdu zvláštní- ani hodiny nevnímám, když takhle přemýšlím…

Prudce otevřu oči, když uslyším klíče v zámku a zvuky, které se začnou rozléhat místností- už přišli… Říkám si- a já budu muset opět stát tváří tvář bratrovi… Nevím proč, ale připadá mi, že se nebudu moci ani podívat do jeho očí bez toho, abych viděl to, co se stalo… Bylo toho tak málo- jen pouhá chvilička, ale pro mě je to jako celý můj život… Nejde na to nemyslet- prostě nejde…

„Už jsme tady Luisy a máme sebou i tvé dárky, ale asi si je budeš chtít rozbalit až zítra, když ti dneska není dobře, co?“ slyším přes dveře matku, která na mě mluví. Nemám ani sílu jí odpovědět- ať si myslí, že spím- mám zatáhnuto a světlo nesvítí… Prostě spím, i když jsem já vzhůru…

Dveře se otevřou a přes mou tvář přejede pruh světla- rychle zavřu oči, aby si ten dotyčný myslel, že nejsem vzhůru, i když vím, že je mi to k ničemu…

„Luisy?“ ozve se do ticha, ale světlo se nerozsvítí- hlas mého bratra. „Víš, já… Chtěl jsem se za dnešek omluvit- vůbec nevím, co to do mě vjelo, to jsem prostě nemohl být já…“ jeho hlas se rozléhá místností a je poznat, že ho to opravdu mrzí… „Už se to nikdy nestane- slibuji ti, já… Opravdu se ti strašně omlouvám- vůbec nevím, co mám dělat a jak to napravit- chtěl bych vrátit čas, ale vím, že to nejde… prosím, Luisy, řekni něco… Třeba i to, že mě nenávidíš, ale neignoruj mě prosím, mě to opravdu strašně moc mrzí- musíš mi to věřit Luisy…“ téměř až plačtivý hlas proniká do mého srdce a já si uvědomuji, že i já na tom nesu podíl viny- něco uvnitř mě mi onen orgán bolestivě stiskne a i já mám chuť začít brečet- nevím proč, ale je to tak…

Pomalu se zvednu a rozsvítím lampičku u postele- podívám se do bratrových očích, ze kterých se spouštějí dolu slzy a on mě prosí o odpuštění. Vůbec nevím, co mám dělat, ale nakonec se k němu natáhnu a sevřu ho v náručí… Nic víc a nic míň- jen ho držím a vdechuju jemnou vůni, která je z něho cítit…

„To nic…“ šeptám mu a pak ho od sebe odtáhnu- podívám se ke stropu a pomalu se k němu skloním- nevím, co dělám a nechápu ani proč, ale nakloním se k němu a spojím naše rty- lehce se ho dotknu a vpiju se do těch sladkých hlubin, které mě od toho prvního okamžiku přitahovaly, jako magnet- na které jsem nemohl zapomenout a uvnitř sebe jsem je toužil políbit znova…

Vezmu jeho ruku do té své a propletu si s ním prsty- cítím jeho překvapení- připojuje se až po chvilce- zavírá oči a pomalu se oddává tomu pocitu- tomuhle okamžiku a i já si ho vychutnávám, jako nic jiného za poslední dobu…

Pomalu se od něj odtáhnu a oči nechávám semknutý- nechci vidět jeho obličej a ani to, jak se bude tvářit, ale… Nakonec se přeci jen odhodlávám, protože mít je zavěšený pořád by nešlo- a pohlídnu na něj… Mé oři ihned vyhledají ty jeho, ve kterých je vidět štěstí, ale svítí v nich otázka…

Nejistě se usměju a podívám se nad naše hlavy. „Jmelí…“ zašeptám potichu , ale když vidím jeho zklamaný pohled a on- určitě si myslící, že je to jen kvůli kousku větvičky, který zde zavěsila matka- se zklamaně odvrací pryč. Už se zvedá z postele, když si ho k sobě za spojené ruce přitahuji a znova ho líbám- tentokrát s větší vášní- nepustil jsem jeho ruku, jako on v tom domě pustil mojí- já se rozhodl… Konečně a doufám, že takhle budu šťastný, ale… Kdo ví, co přinese zítřek a já? Já jsem pouhý dárek, který si on přál…

-fin-