Vánoce zakončené půlnocí

Upřeně pozoruji ony dveře, které rozhodly o mém osudu, ale… Je to opravdu pravda? Co když pujde osud ještě zvrátit… Prám se sebe, ale pomalu v to přestávám doufat… Hodiny už odbily desátou hodinu a bratr se pořád ještě nevrací- začínám si o něj dělat strach, protože už je to pomalu skoro čtyři hodiny, co je pryč a přitom říkal, že do dvou je zpátky…

Přetočím se v posteli na druhou stranu- možná, že je marné na něho čekat… Říkám si- slzy v mých očích už dávno přestaly téct a zůstaly po nich jen zaschlé cestičky, které jsem nesetřel- chci, aby je viděl, až otevře dveře tohoto pokoje a jeho oči spočinou na mě- na mé tváři…

Pomalu se propadám do říše snů- už nemohu čekat dál- únava mě natolik dostihla, že usínám- zapomínám na vše, co se tu dělo, zapomínám na něj a na to, že mě tu nechal, i když jsem ho prosil…

„…nevíš, jak mě to mrzí…“ do podvědomí mi proniká hlas bratra, který svírá mou ruku „…takhle jsem to nechtěl, musíš mi odpustit…“ nechápu, proč to říká- udělal mi snad něco? Pomalu se probouzím- slyším jeho hlas- a cítím jeho vlasy, které mě šimrají na našich sevřených rukou od toho, jak se o ně opírá jeho hlava- černé vlasy jsou rozhozené kolem nich po peřině, kterou svírám v druhé ruce- mé pootevřené oči ho sledují- každý jeho pohyb, nádech i výdech, povzdychnutí… „Myslel jsem, že chceš taky, ale pak… něco se pokazilo a já nevím co- mrzí mě to… Způsobuju ti jen bolest…“ šeptá dál a je vidět, že neví o mé duchapřítomnosti…

Poslouchám ho a mám chuť začít znova brečet- ne! Řeknu si přísně a zvednu ruku, kterou jsem doteď svíral peřinu a opatrně odhrnu na stranu pramen jeho vlasů… Trhne sebou a zvedne se- pohlédne mi do očí a já spatřím jeho zarudlé oči- brečel! Je to první, co zaregistruje má mysl a já mám chuť někoho zmlátit- na někom si ulevit od své vlastní bolesti, na někoho to svést, protože vím, že za to můžu jen já a nechci si to připustit…

Pustím onen pramen vlasů a palcem mu přejedu po tváři- zastavím se pod jeho očima a smutně se usměju- pozoruji svou ruku, která ho mapuje a bojím se opět pohlédnout do těch očí, které toho o něm tolik vypovídají…

„Promiň…“ zašeptám, ani nevím proč… Nakloním se k němu a přejedu mu rty po těch jeho- opravdu mě to moc mrzí- ani neví, jak moc si to vyčítám… Jak moc chci znovu jeho tvář spatřit šťastnou- jeho úsměv či i ten úšklebek, který mě vždy tak rozčiloval…

Odtáhnu se zklamaně pryč, když mi na ten pouhý dotek neodpovídá. „Nechceš to a já… Nechci tě nutit- děláš to jen z lítosti- uvědom si to… Tvá první reakce bylo správná a já si měl uvědomit, že tak to vždy bude, že s bratrem nikdy nebudeš nic chtít mít… Měl jsem si to uvědomit hned a nedoufat… To, co cítíš, je jen chtíč poznat něco, co neznáš a já to vím… Nikdy si nic neprojevil a ani jsi o ničem nemluvil- přiznej si, že je to falešný pocit, který vyprchá po tom, co poznáš vše, co jsi chtěl… Jen si navzájem ublížíme, Luisy…“ šeptá a dívá se mi upřeně do očí- chci uhnout těmi svými pryč, ale ty se pořád vracejí k těm jeho tak zvláštně smutným…

„Ne- já tomu nevěřím!“ vyhrknu rychle, ale najednou zmlknu, co když… Co když je to opravdu pravda to, co říká? Co když je to jen chtíč poznat to, co ještě neznám?! Měl bych se nad tím zamyslet- pořádně a ne jen povrchově- uvědomit si, po čem mé nitro opravdu touží a jestli je to opravdu tohle… Tolik pochybností a já momentálně nedokážu rozeznat jeden cit od druhého- ten správný od špatného, ale jedno vím jistě- teď jsem rozhodnutý- rozhodnutý pokračovat v tom, co jsme začali…

Jen se usměju a vzadu za krk jsi ho přitáhnu blíže k sobě- naposledy se mu podívám do očí a s „Teď už vím, co chci…“ ho políbím… Jen zlehka- jako bych mu to chtěl dokázat- jako bych mu chtěl říct, že to není jen hloupý pocit, který ráno vyprchá, ale je to… ani nevím, co to je- snad Láska? Asi ano…

Spojím spolu naše prsty na jedné ruky a vytáhnu bratra k sobě na postel- lehnu si před něj a nechám se jím obejmout- jednou rukou kolem pasu a druhou kolem hrudníku… „Zůstaň tu prosím… Neopouštěj mě zase…“ zašeptám do ticha a po chvilce na krku ucítím jeden malý letmý polibek, kvůli kterému se mé tělo zachvěje…

„Neboj se… Dokud si to nebudeš doopravdy přát, tak tě neopustím… Budeš jen můj a nikoho jiného, jen… Na to musíme jít pomalu…“ cítím, jak mě zaplavilo štěstí, když poslouchám ten hlas, ty slova, která se mi vyrývají až do srdce- usměju se pro sebe a svou druhou ruku položím na ty naše propletené… Trochu se zavrtím a tím se přisunu blíž ke Kayovi- zavřu oči a s úsměvem vnímám jeho teplou náruč, která je nyní jen moje…

Hodiny v kostele začnou odbíjet půlnoc a přesně v tu chvíli ucítím na rameni další polibek- ani se nepohnu a čekám, co bude dělat dále- jeho rty se pomalu přesouvají k mému krku a následně uchu, u kterého se zastaví- ruka na hrudníku se začne hýbat a přejíždět mi přes žebra…

Vím co se děje a vím, že tentokrát už nerozhodný nebudu- že mu dovolím vše, co bude chtít… Byl jsem hloupý, ale teď už nebudu- přesně vím, co chci… Chci vidět jeho zastřený pohled touhou, jeho šťastnou tvář a úšklebek, který mi teď připadá tak svůdný… Chci se na něj smát, dotýkat se ho, líbat na rty a nepřestat…

„Kayi…“ zašeptám a otočím se k němu- naše prsty se rozpojí a já položím obě dvě ruce na jeho hrudník, který začínám v kruzích hladit- chci se ho dotýkat- je mi jedno, že je to bratr- musím cítit znova tu hebkost jeho pokožky, která se pomalu rozpaluje po mých dotecích… Už nechci být pasivní- chci ho líbat stejně, jako on mě, když jsem ležel pod ním…

Odtáhnu se od něj trochu a usměju se, když vidím jeho nejistotu v očích- ruce jedou dolu a já mu rozepínám vršek kostkovaného pyžama, do kterého se už převlékl- knoflíček po knoflíčku a mé rty následují tu cestu- cítím, jak se uvolní- i on je už jistý, že tentokrát nic nestopnu v polovině… I on cítí, že se něco změnilo a já nebudu tak moc chladný a nečinný, jako předtím…

„Luisy…“ mé jméno z jeho úst zní tak božsky, až se divím, že jsem si toho nikdy nevšiml… Potichu zavrčím a sundávám mu z ramen vrchní část onoho oděvu a věnuji se jeho odhalenému hrudníku- přejíždím po něm rukama- líbám ho a jeho ruce se svírají v mých vlasech… Trochu se oddálím a i já si začnu sundávat pyžamo, ve kterém mi začíná být vedro- jeho prsty mě však zastaví- pustí se sami do práce, kterou jsem načal, přičemž nehty jede dolu a zanechává za sebou pouze mrazivý pocit, který roztřese celé mé tělo…

Nakonec mě uchopí za obě strany košile a přitáhne si mě blíž- líbá mě na rty a jazykem v nich putuje ze strany na stranu- ochutnává je a já zase ty jeho- přesune se nade mě a přirazí k posteli- nakloní se blíž a obejme mě- jen mě obejme a dál líbá…

Cítím, jak se mé vzrušení prohlubuje, když se jeho nahé tělo tiskne k tomu mému a jeho noha se snaží vklínit mezi mé. „Kayi…“ vydechnu znova- dneska už po několikáté a tentokrát jsem to já, kdo se přesunuje k jeho krku, na kterém se mu snaží vytvořit svou značku- jemně saji to místo v okolí krční tepny- tak dlouho, dokud nevidím pořádný flíček, který mu jej zdobí- usměju se pro sebe a pohlédnu do jeho přivřených očí, které mě pobaveně pozorují…

„Odplata?“ zeptá se chraplavě a prsty mi přejede po tom mém krku, který je stejnými místy poset až bohatě- s úšklebkem přikyvuji a opět se přisávám na místo, které je hned vedle toho prvního- proč mi nikdo neřekl, že to může být až takhle opojné?! Ptám se sebe a nechápu, jak jsem ho mohl předtím opustit- odmítnout, ale… Přeci jen to bylo včera, kdy mi vyjádřil své city a já se s tím ještě pořád nedokážu pořádně srovnat…

„Pohni Luisy, chci tě…“ slyším větu, která mě zarazí uprostřed pohybu- ne, že bych z toho chtěl vycouvat, ale to, jak byla řečena… Mohl být trochu jemnější, když je to pro mě celé nové… Zasměji se do jeho krku a on zasténá. „Prosím Luisy…“ nemůžu odolat tomu prosebnému tónu a má ruka se přesouvá z hrudníku stále níž a níž- zavadím o vybouleninu, která je ještě pořád skrytá v jeho kalhotách, které jsem ještě nestihl sundat… Povolím bílou šňůrku a rozvážu jí- pomalu stáhnu spodní část pyžama dolu a on ji nakonec skopne dolu z postele- usměju se nad jeho nedočkavostí, když vidím, jak se sám pouští do spodního prádla, které za pomoci nepříjemného křupání, stahuje dolu…

„Nějaký netrpělivý, ne?“ neodpustím si úštěpačnou poznámku, když ho pozoruji, přičemž mu přejíždím rukou po boku- druhou si přitáhnu jeho tvář za bradu blíž k sobě za začnu ho líbat- vpíjet se do jeho roztoužených rtů…

„Ani nevíš, jak moc…“ zavrní, když se odtáhne… Pousměju se a a rukou konečně zavadím o jeho mužství, které již trčí přímo naproti mně. „Opravdu to chceš?“ zeptám se- provokuji ho a dívám se, jak trpí pod tím pouhým dotykem… „Ano…“ vydechne a zavře oči- poslepu nahmatá mou tvář a políbí mě na krk- pokračuje a opakuje pořád dokola to jedno slovo- tentokrát jsem to já, kdo zasténá pod náporem vzrušení, které mě začíná celého spalovat…

„Bratře…“ zasténám, pomalu nechtěně- je to ještě více ‚rajcující‘, když používám tohle oslovení- je to něco zakázaného, něco, co se nesmí a zakázané ovoce je vždy nejsladší, jak se říká a ona je to pravda… 

Nejistě ho ‚tam dole‘ uchopím a zkušebně po něm přejedu- je to… zvláštní… Ještě nikdy jsem takhle nedržel penis někoho jiného a najednou je to můj bratr… Ten, kterého se hodlám uspokojit- zvláštní, jak surrealistická mi připadá tato situace…

„Vrrr…“ zavrní mi do ucha a kousne mě do něj- nutí mě, abych pokračoval a já mu rád vyhovím… Přitlačím na svou ruku a poslouchám jeho steny rozkoše, kterýma mě bohatě obdarovává… Jeho ruka se pohne a proplete se s mými vlasy- přitahuje mi mě blíže- jeho rty jsou tak sladké. „Chci, abys byl taky nahý- chci tě vidět…“ zašeptá do ticha namáhavě a já přikývnu- druhou rukou si začnu sundávat dolů poslední kus oblečení, který na mě ještě zůstal- asi to nejde dost rychle, zhodnotím, když mi jeho ruka pomůže a chtivě se začíná ihned dotýkat i mého mužství…

Uspokojujeme se navzájem, když se najednou znova vyzdvihne nade mě a s podivným leskem v očích se na mě vrhá ještě s větší vervou, než kdy dřív… Líbá mě a já vůbec nevím, kde jsem- svět se se mnou točí a já můžu jen nečinně ležet a nechat o sebe takto pečovat- pustím z ruky jeho penis a sevřu po svých stranách prostěradlo do pěstí- vykřiknu pod náporem těchto nových pocitů- cítím ho všude. V každé částečce mé bytosti a srdce mi spěšně buší… Jako, kdybych právě uběhl dvanáctistovku na školním hřišti- nemohu se pomalu nadechnout a v tento okamžik proklínám cigarety, kvůli který mám menší kapacitu plic, než dřív a nemohu do sebe dostat tolik kyslíku, kolik bych si přál…

„Prosím… Prosím…“ teď jsem to já, kdo toužebně sténá a prosí o to, aby si mě vzal- ano- já prosím o to- přesně o to, o čem jsem si myslel, že nikdy prosit nebudu… „Chci tě… chci tě cítit… prosím…“ nesmyslně mu šeptám do ucha, ale on chápe… Pohlédne do mé tváře, ve které se určitě zračí stejný chtíč, jako v té jeho a on opatrně kývá na souhlas- usmívá se, když se jeho zpocené tělo natahuje do stolku pro nějaký krém…

Překvapeně se něj podívám a on pokrčí rameny. „Promiň, ale jaksi jsem… s touto situací… nějak nepočítal…“ vidím, jak se červená- což snad ani není možné, protože v tento okamžik jsme rudý oba dva- chtíčem, který nás ovládá… „Myslel jsem, že na tohle nedojde- nebo alespoň ne tak… brzo…“ šeptá opatrně a já jen nepřítomně přikyvuji- chápu ho… Taky nechápu, jak se to mohlo stát- to, že jsme tu skončili- nazí, zpocení, vzrušení a chtějící toho druhého…

Dívám se, jak si na prst mačká trochu krému z té mističky, nakloní se nade mě a do ucha mi zašeptá. „Neboj… příště budu už víc připravený…“ s tím se jeho ruka sune po mém těle- zanechává po sobě jemné brnění, které touží po tom, aby tam znovu přejel… Prudce se nadechnu, když cítím, jak do mě oním prstem proniká- pane bože… pane bože… Jak jsem tohle mohl dovolit?! Řvu uvnitř sebe a zasténám bolestí- štípe to- sakramentsky to štípe… Do očí se mi dostanou slzy, ale nezastavuji ho…

Podívá se na mě- do mých rozevřených očí a přestane- jen se zastaví a začne mě líbat: „Promiň…“ šeptá mi do nich „Promiň… příště to bude lepší… slibuji…“ zeptá dál a z pravé tváře opatrně slízne slzu, která se dostala už dolů- začne mě hladit- po boku a já jeho opatrně uchopím za záda a přitáhnu si ho k sobě blíž- aby se mě dotýkal, aby na sebe vzal alespoň trochu té bolesti, kterou ve svém konečníku cítím…

Jeho ruka se tam znovu pohne a pronikne o něco dál- další prst mě začíná hladit v té samé oblasti- jako by chtěl uvolnit svaly, které ho svírají a ono se mu to daří- sice ne rychle, ale cítím se uvolněnější… Své nehty zaryju do jeho zad, když znovu ucítím bolest a on zpomalí- omluvně se na něj usměju a on se ke mně znovu skloní- žádaje si ode mě další polibek, který mu s radostí předávám…

Po chvíli už nevnímám bolest- ani jeho ruku, která mě dráždí- jsem zaměřený jen na ty jeho dokonalá ústa, která mě zbavují všech pochybností, všech předsudků… Vpíjím se do nich a nevím, kde jsem- svět se se mnou točí a já ztrácím pevnou zem pod zády, když ho nechávám mě hladit…

Nevnímám, když se pomalu převracím nad něj a pomalounku jezdím jazykem přes jeho hruď, zatímco on mě dál připravuje pro sebe- hraju si s jeho tělem- koušu, drábu, slíbávám z něj bolest a polaskáním se vždy omluvím za své činy- rty jezdím tam, kam jen dosáhnu a on mi sténá- pro mě, kvůli mně a proto je to tak opojné…

„Kayi…“ zašeptám, když cítím, jak ruce opouští to místo, kterému se doposud věnovali- kvůli kterému jsem byl v pekle a pak i v nebi. „Už… prosím….“ Olizuju si rty, když se ke mně sklání a líbá mě na ně- nutí mě k nějaké činnosti- lačně se do nich vpiju a nechám se přetočit na záda a nohy vyzdvihnout na jeho ramena.

Natáhne se znova k tomu krému, který až moc vzdáleně připomíná nějaký ten lubrikant, ale v tento okamžik s tím nemohu nic dělat- zavřu oči a čekám tu bolest, která mě zastihla, když se mě s tím poprvé dotkl- ale je pravda, že za to může ten krém? Možná, že za to mohlo to, že je to poprvé a mé tělo se podvědomě bránilo- bálo se toho, co budu cítit a vyvolalo tím bolest, při které jsem měl chuť zarýt do něčeho nehty a vylomit si stiskem zuby…

Cítím dotyk na tváři a mé oči se samovolně trochu otevřou- pohlédnu na ten něžný úsměv, kterým mě bratr obdarovává a já už teď vím, že bude vše v pořádku- že on se o to postará- či snad jen udělá nejvíce pro to, aby to tak bylo…

Olíznu si rty, které nechám pootevřené a čekám na to, co se bude díl- za chvíli už cítím bratrův jazyk, který se snaží dostat dovnitř mé ústní dutiny a jakmile se mu to podaří, přiloží svůj penis k mé zadní dírce a zatlačí… Kůže se chvíli jen prohýbá, jako by ho nechtěla pustit dovnitř, ale nakonec tu pomyslnou čáru přejde a pronikne dovnitř… Bolí to- zatraceně to bolí- snažím se rychle dýchat a nekousnout Kaye do jazyka, který pořád plení mé ústa- zarývám do jeho zad nehty- když si to uvědomím- rychle ho pustím a sevřu v ruchách prostěradlo, které se na celé posteli zvlní… Zasténám- bolestí…

„Ššššt…“ slyším jemné syčení, které proniká hluboko do vnitřku mě a uklidňuje mě- přikývnu, i když nevím proč a on se snaží posunout o něco dál- zatajím dech- snažím se ani nenadechnout a ani nevydechnout- v hrudníku cítím zvláštní pocit- zvláštní tlak- otevřu oči a zprudka vydechnu- v ten okamžik se bratr přirazí úplně a zalehne mé tělo tím svým… Pustí noty, které přidržoval a prsty se rozběhne po mém zpoceném hrudníku… Setře mi z tváří slzy a omluvně začne líbat celé mé tělo- ruce, které ještě cítí sevření prostěradla- dlaně, pak jejich hřbety… Nakonec oční víčka, než se přesune ke krku, který začne sát- jako by na něj chtěl zaznamenat i tento okamžik…

Pohne se a já znovu bolestně zasténám… Přisune se k mým rtům a lehce mě kousne do toho spodního, než přes něj přejede jazykem. „Promiň.. promiň…“ šeptá- opakuje ta slova a pomalu se začíná hýbat- jeho ruka se přesune k mému mužství, které dlaní stiskne a odspoda přejede až ke špičce, kterou obkrouží. „Mysli na to… Luisy, jen na to…“ znova se pohne a znova se přirazí- zavřu oči a snažím se utéct bolesti- myslím na to, na co říká, ale… Znovu se přirazí a já vykřiknu- ihned si přiložím ruce k ústům- rodiče! Uvědomuji si matně- nesmí nás slyšet… Nesmí sem přijít…

Zasténám- hladí mě, jako nikdo jiný a ona bolest pomalu vyprchává- nebo jí mé tělo už nevnímá- přivyklo si na ní, ale tomu já nevěřím- nejde si přivyknout na bolest… Znovu zasténám a mé tělo se uvolní z napětí- zřejmě to cítí i on a tak přidává trochu víc na tempu- bere si mě, jako ještě nikdo jiný- nutí mě sténat jeho jméno, prosit ho o to, aby nepřestával a on… Měl pravdu, když říkat, jak ještě budu prosit- měl pravdu, jako vždy a já jsem tomu teď rád…

„Kayi… Kayi…“ nemůžu myslet na nic jiného, než na svého bratra, kvůli kterému se hýbe celá postel- kvůli kterému ztrácím i poslední zbytky cudnosti a sténám, jako o závod… Ať nepřestává- řve mé nitro, které se pomalu dostává na vrcholky blaha… Prohýbám se v zádech a kapičky potu mi stékají po spáncích, po krku i hrudi- nadzdvihnu se a přilepím své tělo k tomu jeho- ruce mu spletu za krkem a projedu skrz jeho vlasy- přitahuji si ho k sobě blíže a líbám ho… Tento okamžik prostě nesmí skončit…

Jeho druhá ruka mě obejme kolem zad a hladí mě po rozpálené pokožce- nechávám se znova položit na záda, pod jeho tlakem a dál ho nechávám, aby se do mě přirážel- tak rychle, jako o závod…

„Kayi!“ vykřiknu nahlas do ticha pokoje- srdce mi buší až v hlavě a nemohu popadnout dech, když zažívám orgasmus, na jehož vrchol mě donesl v náručí můj vlastní bratr- nemůžu tomu uvěřit, ale štěstí, které cítím je opravdové a nefalšované- vyčerpaně klesám na postel a otevírám oči…

„Luisy…“ šeptá, než se ke mně sehne a prudce mě políbí, zkoušíc zadržet slastný výkřik, když i on prožívá orgasmus v mém těle- cítím jeho penis, který ve mně tepe a tekutinu, která se do mě vlévá… Přivřu oči a zavrním mu do úst- lehne si na mě a obejme mě rukama, když ze mě pomalu vystupuje ven a lehá si následně vedle mě…

Oddechujeme- zhluboka a odeznívají v nás poslední dozvuky milování- vášně, kterou jsme si dovolili v tento vánoční okamžik uvolnit… Pootočím k němu hlavu a dívám se na něj- na jeho zavřené oči a pootevřené rty- odpočívá… Překulím se na stranu a opřu si o jeho rameno svou hlavu…

„Měli by jsme se zvednout a jít se umejt..“ ušklíbne se. „Přeci nechceme být ráno tak ulepení…“ Sakra se vším! Já jsem tu právě prožil nejlepší okamžik svého života a on už se zase šklebí! Nechápu ho a nechápu sebe, jak jsem tohle mohl udělat… Otočím se od něj na druhou stranu, ale po chvilce cítím jeho tělo, které se ke mně přitiskne a on mě obejme kolem pasu… „No tak Luisy…“ zašeptá mi do ucha- odhrne z něho vlasy a políbí mě na něj.

Otevřu oči a pootočím na něho hlavu, rozhodnutý mu říct něco o tom, co si myslím o jeho úšklebku, ale dech se mi zadrhne v ústech, když se na něj podívám… Je krásný-zarazím se a nemohu ze sebe vydat jediný zvuk-tak krásný a já si toho nikdy nevšiml- v šeru pokoje je přímo božský…

„Myslíš, že rodiče spí?“ zeptám se- ano, už zase myslím na ně, ale…Jinak to ani nejde- nemůžou přeci přijít na to, co se tu dělo! Přinejmenším by nás vyhodili z domu a přinejhorším by je trefil infarkt…

„Pokud jsi je nevzbudil, jak jsi hlasitě sténal a prosil o víc, tak by měli spát, i když… Takhle hlasitého jsem tě ještě v životě neslyšel… Někdy to chci slyšet znovu…“ zavrní mi opět do ucha a já cítím, že rudnu- sakra! On má pravdu! Ale nikdy v životě jsem se necítil tak nádherně, jako když si mě bral- až na tu bolest samozřejmě, ale věřím, že až budeme mít pravý lubrikant, tak to bude lepší…

„Tak jdem- potichu!“ dodám důrazně, ale ani se nehnu- nechce se mi opouštět jeho teplo, které se ke mně tiskne- i jeho ruce, které mě objímají, mi to nedovolí a proto jen ležím… Zasměje se mi do ucha a pomalu vstane- i se mnou- v náručí…

Vyjeknu a snažím se z něj seskočit dolu, ale i když jsem starší, než on, tak v tuhle chvíli má větší sílu a tak mi nezbývá nic jiného, než ho obejmout kolem ramen. „Uklidni se, nebo spadneš a to přeci můj starší bratříček nechce, že ne?“ ušklíbne se na mě a potichu otevře dveře, na které mě nejdřív namáčkne a políbí…

„Jasně… Hlavně tiše Kayi, znám tě…“ zašeptám a zběžně se porozhlédnu po chodbě, jestli tu někdo není. Tohle mi přeci nemůže dělat- jak jsem mohl kývnout na to, že se půjdeme umýt, když jsme úplně nazí, já mu ležím v náručí a pomalu jdeme přímo kolem jejich dveří, které ještě k tomu nejsou úplně zavřené, ale jen přivřené… Ne- na tohle já nemám nervy… Nervózně mu klepu prsty o rameno a klepu se, protože mi začíná být zima…

„Ještě kousek Luisy…“ zašeptá a rozsvítí světlo v oné koupelně, kam máme namířeno. Opatrně klesne v kolenou a postaví mě na zem- otočí se a rychle zavře dveře, které následně zamkne na zámek. „Pro jistotu…“ usměje se na mě a začne napouštět vanu…

„Neříkal jsi, že se jen umyjeme?“ zeptám se se strachem v hlase- rodiče… přeci jen se bojím, že nás tu nachytají a když se budou chtít dostat přes zavřené dveře… No- raději nemyslet, co by říkali, kdyby nás tu objevili oba dva a ještě k tomu bez jakéhokoliv oblečení…

Pohnu se z místa a po mé noze začne dolu stékat bratrova bílá tekutina, která se ještě pořád nachází v mém konečníku- trhnu sebou, jak se toho leknu a snažím se opatrně našlapovat, aby se toho nedostalo ven víc, protože je to jaksi dost… nepříjemné…

Oklepu se a jdu se podívat k zrcadlu- na svou tvář, jako by nyní měla být jiná, než když jsem se na ní díval ráno… A to myslím, že i je… Zavřu oči a přejdu před něj- s bázní je pomalu otevírám a jen němě zůstávám stát na místě- nemohu se pohnout… Opatrně zvednu ruku a přejedu si prstem přes krk… Zarudlých flíčků je tak opravdu o hodně… více, než předtím- téměř to vypadá, jako bych tam měl velké modřiny- otevřu pusu a znovu jí zavřu…

V zrcadle se podívám na bratra, který se opírá o okraj vany a upřeně mě pozoruje- i on má na krku pár takových rudých míst, ale ne tolik, jako já… Koukám se na něj, když si pomalu stoupá a jde přímo za mě- díváme se navzájem po očí a on zvedne jednu roku- přejede po těch místech a já nakloním hlavu ke straně- dívám se na to, co dělá v zrcadle a on se sklání dolu k mému krku, který začne líbat- znovu jej saje a mě nezbývá nic jiného, než se nechat a položit mu hlavu na rameno…

„Vana…“ vyrazím ze sebe nesrozumitelně a on se odtáhne- přejde k ní a vypne kohoutek- právě včas- říkám si, když vidím, že se voda téměř dotýká okraje a když si tam ještě k tomu oba dva lehneme… Nedělám si iluze o tom, že se vykoupeme jeden a pak druhý- pak pujdeme spát… Ne, on to nedovolí a já budu muset ležet vedle něj a nechat se umýt- od potu a těch… Jiných věcí… Dodám a trochu zrudnu- slyším jeho pobavený smích a otočím se na něj…

„Tak pojď…“ zašeptá a podá mi ruku- nechávám do ní vklouznout svou dlaň a on mi pomáhá si vlézt to teplé- možná spíše vlažné- vody. Usměje se na mě a ještě, než si stačím sednout, si tam vleze taky a přitáhne si mě k sobě tak, abych na něm ležel já- uchopí mě kolem pasu a já ucítím jeho dech na mém krku- zachvěju se, ale on nic nedělá- jen leží a drží mě…

Po chvíli, když se mi už zavírají oční víčka únavou, se jeho ruce rozběhnou po mém těle- bratr se trochu nadzvedne a vezme si z poličky mýdlo. Pomalu, ale důkladně, mě začne omývat- zavřu oči úplně a s úsměvem se od něj nechávám ‚hýčkat‘.

„Měli by jsme už jít…“ zašeptá, když se i on umyje- nevím, proč jsem mu nepomohl a jen se díval, ale… Asi to bude tím, že je to pro mě ještě pořád nové- nezvyklé a já jsem se ještě plně neodvázal v tom, co mám dělat- co chci dělat a tak zatím jen přihlížím tomu, co možná v budoucnosti bude opravdu záviset jen na mě a na nikom jiném…

Přikývnu a dívám se, jak vylézá a opětovně mi pomáhá- tentokrát také vylézt- natáhne se pro ručník,m který mi položí kolem ramen a já si ho přitáhnu víc k tělu, jak mi začíná být zima po tom, co jsem vylezl z té vyhřáté vody… Podívám se na něj, jak se pomalu utírá a následně si ručník omotá kolem boků- přejde ke mně a chytne mě za jednu ruku, čímž ze mě spadne jedna část mého ručníku. Usměje se a podá ho té druhé ruce, zatímco zhasíná světlo a i se mnou se vydává do našeho pokoje- hlavně potichu! Říkám si, když po špičkách našlapuji kolem pokoje rodičů…

Jakmile se za námi zavřou dveře, tak mě Kay dovede k posteli- vyzdvihne mě a položí na ní, než si ke mně sám lehne a přikryje nás peřinou. Vezme mi ručník a i ten svůj a beze slova je hodí na židli, která leží u stolu… Políbí mě letmo na pootevřené rty: „Spi…“ řekne mi a zavře oči…

„Ale co… co když nás tu ráno najdou takhle rodiče?“ zeptám se a snažím se od něj oddálit trochu dál, abych na něj pořádně viděl… Pozoruju, jak otevře oči, které následně protočí…

„Dal jsem si budík na sedmou, takže se stihnu ráno vrátit do postele bez toho, aby nás nachytali- to víš, já jsem chytřejší bratříčku…“ zašklebí se na mě. „A navíc- i kdyby to nevyšlo, tak do tohohle pokoje nikdy nevstoupili bez klepání a vyzvání, když tu někdo byl- na to taky nesmíš zapomenout…“ šklebí se ještě víc- proč mi připadá, že tu ze mě dělá idiota?!

„Mmmm, a navíc- já se za tebe nestydím a je mi úplně jedno, kdyby nás tu takhle našli… Stejně se to dřív či později dozví, když takhle budeme pokračovat…“ zavrní mi do ucha a já na něj vytřeštím oči- zasměje se a pohladí mě po krku: „Navíc po tomhle… Nevím, co všechno si budou myslet… Příště se musíme víc krotit- jak ty, tak já…“ šáhne prstem i svůj krk v místech, kde jsem mu ten flíček udělal já…

„Budeme to těžko vysvětlovat a asi to úplně neskryjeme… Když tak pro tvůj dobrý pocit řeknu, že jen co jsi odešel do pokoje, šel jsi za Rebecou a já se nudil, tak jsem odešel za svou holkou, kterou ani nemám..“ zasměje se a pohladí mě po tváři. „A teď už spi…“ otočí si mě k sobě zády a přitiskne se ke mně…

Asi jsem se zbláznil, nebo něco podobného, ale takhle je mi opravdu dobře a co se bude dít zítra… Raději o tom nebudu přemýšlet- ať to skončí jakkoliv, vím, že bratra se nehodlám v bližší době vzdát- chci ho mít jen pro sebe a nikomu ho nedám…