V ulicích Kvikálkova - 6. část
6.část
"Dneska jedeme s Dudleym a Petunií za tetou Marget, takže doufám, že se budeš chovat slušně a nic tu nerozbiješ! A jestli jo, tak si mě nepřej! Vrátíme se až pozdě večer." oznámí mi strýc a já se v duchu na chvíli zaraduji, že tentokrát nepřijede sem, s tím svým psem, kterého na mě vždy pouští.
"V lednici máš talíř s dnešním jídlem a ne, že si vezmeš i něco jiného a ne, že opustíš dům, dokud nebudeme zpátky, rozumíš?" přidá se do řeči teta Petunie.
"Ano strýčku, ano teto... Nic tu nerozbiju a neopustím dům, dokud se nevrátíte..." poslušně opakuju a v hlavě nad sebou kroutím hlavou. Vím však, že u nich je nejlepší na všechno přikyvovat, neodmlouvat, nemít námitky a podřídit se ve všem. Jenom potom jsou ke mě lhostejní a je jim jedno, co po večerech dělám. Nemyslím si, že bych už vydržel být jako trest zavřený celé dny v pokoji, jen kvůli tomu, že dělám něco, co se jim příčí..
"Jen aby..." zasyčí Vernon pod fousy. "Dudley, pojď už dolů, za chvíli vyrážíme!" zavolá na mého bratrance, který se ihned potom vyřítí od schodů a dá mi loktem silně do ramene. Promnu si ho, ale nic neříkám, protože by to stejně nemělo žádnou cenu...
"Už jsem tady." oznámí Dudley rodičům naprosto zbytečně, až mám silné nutkání nad tím prohlášením protočit oči, což si nedovolím.
Ani ne o chvíli později uslyším klíč v zámku, jak mě tu ještě pro jistotu zamykají. Povzdechnu si a vydám se nahoru do schodů do svého pokoje- tohle bude dlouhý den. Teta mi klidně mohla nechat úklid baráku na dnešek, říkám si, protože to bych se alespoň něčím zabavil, ale takhle? Nevím, co bych měl dělat, abych se zabavil...
Vím, že je tu televize, ale pořád v sobě mám určitý strach jí zapnout bez dovolení, které by mi stejně nikdy v životě nedali, a znovu všechno uklízet se mi také zrovna dvakrát nechce..
V pokoji si sednu na postel, hned poté, co si ze své skrýše pod prkny vytáhnu fotoalbum s mými rodiči, které jsem dostal v prvním ročníku od Hagrida. Najednou se mi to zdá tak hrozně dávno, jako by mi teď bylo už tak čtyřicet či šedesát, jak staře se cítím. Tenkrát jsem byl ještě téměř bezstarostný kluk, který si užíval krásy nového světa, který se přede mnou otevíral... Nyní už to tak šťastné není...
Prohlížím si fotografie, které jsem viděl snad už tisíckrát, a opět pocítím, jak se mi po tvářích začínají spouštět slzy... Všichni jsou pryč- maminka, tatínek a nyní i Sírius, který se tak šťastně usmívá na obrázcích ze svatby mých rodičů. Přejedu po něm prstem, po svém kmotrovi, který se pro mě stal rodinou, i když tu téměř pro mě nebyl...
On by tedy byl, kdyby nebyla situace taková, jaká byla. Kdyby se nemusel skrývat před světem a mohl normálně žít a ne utéct z Azkabanu jen pro to, aby byl upoután na dům svých předků, který tak nenáviděl. Aby se mohl volně pohybovat a užívat si své svobody, toho, že konečně po dvanácti letech může začít žít tak, jak si to zasloužil...
Ale na to je už příliš pozdě...
Kdybych si jen tenkrát pořádně ověřil, jestli v tom sídle není, kdybych jen nejednal tak impulzivně! Mohl tu ještě být... Sice by pár let asi ještě trvalo, než by jsme mohli žít spolu, ale tu dobu by jsme přečkali a pak by jsme byli svobodní a mohli si dělat, co chceme! Neměl bych nad tím přemýšlet, měl bych ho nechat jít...
Ale copak to jde, jen tak zapomenout na někoho, kdo umřel kvůli vám? Umřel za vás? Kvůli tomu, aby jste vy mohli žít, i když to celé byla vaše chyba? Ne, s tím se prostě jen tak smířit nejde... Nikdy nepůjde, i když se budu snažit sebevíc, stále jeho smrt bude viset nad mou hlavou a ne nad nikým jiným...
Odložím fotoalbum na stolek, který mám vedle postele, stejně tak i brýle, a obejmu svůj polštář, než se naplno rozbrečím... Opět... A stále tu není nikdo, kdo by mě dokázal utěšit, kdo by mi mohl být v těchto chvílích oporou, kdo by mě z tohohle všeho dokázal dostat...
*
Ani nevím, kdy jsem usnul, ale vzbudilo mě odemykání vchodových dveří oznamující mi to, že jsou mí příbuzní zpátky doma. Téměř zasténám, když si uvědomím, jak dlouho jsem musel spát a kolik je asi tak hodin.
"Můžeš jít zase pryč..." ozve se zespodu hlas mojí tety a já jí v duchu poděkuji. Vím, že se mě akorát chtějí na další čas zbavit, ale i přesto cítím trochu radosti z toho ta slova slyšet. Možná je to tím, že po všech těch letech zamykání mi říká, že něco 'můžu' a co víc, že 'můžu jít ven'...
Zajímalo by mě jen, kdy mi začnou říkat 'Vypadni!' vždy, když se začne stmívat...
Zvednu se z postele a přejdu k oknu, abych se opět podíval, kdo mě dneska hlídá a jestli opravdu 'můžu jít ven' a nebo budu muset zůstat trčet na tomhle místě. Pocítím záchvěv radosti, když opět vidím Tonksovou, která má nějak moc směn na to mě hlídat, chudinka... Musí to být vlastně hrozně nudná práce tohle pro řád dělat- prostě jen stát někde v ústraní a hlídat dům, kdyby se náhodou měl stát nějaký nájezd...
Ani se nedivím, že jsou ti lidé tak nepozorní a nevšimnou si, když se vykradu ven... Možná si prostě jen vždycky říkají, že se jim to buď zdálo, že se ty dveře otevřeli a nebo, že si to někdo rozmyslel s tím jít ven a tak je zase zavře. Tedy, pokud si vůbec všimnou toho, že se ty vchodové dveře na chvíli otevřou...
*
Chvíli bloumám ulicemi, jen tak, kudy mě nohy zrovna zavedou a nepřemýšlím... Jen se procházím a užívám si volna, užívám si toho, že nejsem unavený po celodenní práci a že mě z ničeho dnes nic nebolí...
Potuluji se dlouho, než se jako předchozí večer přesunu do parku, opět na svou lavičku schovanou ve stínech. Sednu si na ní a nedočkavě se rozhlédnu kolem sebe, načež si uvědomím, co vlastně dělám, a zastavím to... Nemůžu se těšit, ne na něj! Říkám si...
"Víš, plakat pro někoho není slabost, Harry..." ozve se vedle mě a já se na něj překvapeně otočím. Řekl vážně to, co řekl? Nebo si jen má hlava poskládala slova do jiných, když promluvil?
"To mi říkáš ty?" vydechnu, stále v šoku něco takového slyšet zrovna z jeho úst. Z úst tyrana a megalomana... Temného pána... Bezcitného tvora... Z bytosti, která denně mučí a zabíjí nevinné lidi a lidi, kteří se mu postaví, bez jakéhokoliv slitování...
"Za slabost považuji spousty věcí, ale v nějakém období svého života jsem si tohle uvědomil, když jsem byl ještě člověkem jako každý jiný..." nevím, zda-li si ze mě dělá legraci a nebo, jestli tohle myslí vážně.
"Nevěřím ti, nevěřím tomu, že zrovna ty si tohle myslíš..." odseknu mu, najednou naštvaný, že zrovna on s něčím takovým začíná. Navíc si ho nedovedu přestavit při něčem tak lidském, jako je pláč... Ne, jeho nikdy!
"Můžeš věřit, čemu jen chceš, Harry..." zašeptá a upřeně se zadívá do mých očí. "Nemysli si, že já osobně jsem pro někoho něco takového udělal, pro kohokoliv..." na chvíli se zamyslí nad tím, jak by pokračoval, nebo to alespoň tak vypadá...
"Mnoho let jsem studoval psychologii lidí a psychiku kouzelných tvorů a ač s mnoha přesvědčeními nesouhlasím, naučil jsem se o lidech a bytostech téměř vše, co jsem mohl a o jejich myslích, o jejich svědomí, a přijal nakonec pár faktů..." pokračuje a má ústa se sama od sebe otevřou, když poslouchám, co říká...
"Určitě jen kvůli tomu, aby jsi mohl všem co nejvíce ublížit...." zašeptám si pro sebe, ale kvůli tichu v okolí, se i ten šepot celkem rozléhá a to je poprvé, co ho slyším se zasmát. Nevím, jestli víc překvapení a neuvěřitelných věcí od něj dnes ještě zvládnu...
"Nepopírám, že mé studie zahrnovali i tohle téma..." prohlásí pobaveně, načež se můžu jen ušklíbnout. Dál už to asi řešit nechci a tak mlčím a dál se dívám na nebe nad sebou...
Ani si nevšimnu, kdy opět zmizel, ale když se podívám jeho směrem, už tam nesedí a já jsem zase sám. S dalším těžkým povzdechem se zvednu z lavičky a vydávám se zpět do domu svých příbuzných s hlavou plnou myšlenek na dnešní podivné setkání, u kterého nevím, jak si ho mám pořádně přebrat a pochopit...
Komentáře
Přehled komentářů
Děkuju :) Jinak tohle je celkem hodně táhlý příběh a ještě chvíli potrvá, než se mezi těma dvěma začne něco dít.. Nikdy se mi nelíbily moc příběhy, kdy se někdo s někým potká a hned za chvíli jsou spolu (pokud se jedná o kapitolový příběh a ne jednorázovku) a právě to pomalé sbližování je podle mě na všech příbězích to nejlepší...
:)
(Pet, 1. 12. 2015 0:12)Zatím dobrý :) , ale na můj vkus už se to začíná malinko táhnout...chtělo by to trošku popohnat...
Re: :)
(K-Katti, 1. 12. 2015 7:12)