K-KATTI : stránky mé fantazie...

21.část

"Pojď udělat snídani!" slyším za dveřmi tetu, jak buší na dveře od mého pokoje. Pomalu otevřu oči a promnu si je.

"Už jdu, teto!" zavolám na ní zpátky, načež její bušení přestane a já slyším její kroky, jak se vzdalují, když odchází dolů po schodech do spodního patra. Rychle vstanu, oblíknu se a s posledním pohledem na Hedviku, která sedí ve své kleci, se vydám dolů.

Když už jsem v kuchyni, vyndám si z lednice opět vajíčka a slaninu a obě věci udělám na sporáku, než jídlo rozdělím na dvě porce a položím na stůl.

"Můžeš jít." řekne mi teta, která si sedla ke svému místu a začala jíst. Přikývnu jí s odejdu zpět do svého pokoje, kde si ještě na chvíli lehnu na postel.

*

Měl bych alespoň na chvíli vyzkoušet to, co se mnou Temný pán trénoval včera. Podložím si tedy hlavu polštářem a zavřu oči, když se začnu snažit se dostat blíže ke své magii. Postupně se propadám sám v sobě hlouběji, než konečně ucítím lehké vibrace.

Přitáhnu se k nim blíže a postupně se je snažím v sobě rozšířit tak, jak jsem to cítil předchozí den. Cítím uvnitř sebe, jak se brnění posouvá postupně od mého nitra do stran. Jde to pomalu a i když se soustředím, není to pro mě vůbec jednoduché, jako tomu bylo při tom, když se má magie natahovala za tou Temného pána.

Povzdychnu si, než na chvíli otevřu oči a promnu je. Podívám se na stranu na Hedviku, která mě pozoruje s nakloněnou hlavou ke straně, jako by se snažila přijít na to, o co se pokouším.

"Učí mě teď, víš, holka?" usměju se na ní a ona zahouká. "Pomáhá mi, abych lépe dosáhl své magie, abych se naučil s ní pracovat..."

Chvíli mě ještě pozoruje, než trochu přikývne a otočí hlavu směrem z okna. Když tak učiní, znovu zavřu oči a jdu se pokusit o další posunutí své magie v sobě.

Postupně se dostávám zpátky ke svému nitru, odkud vycházejí vibrace a natáhnu se k nim, načež se je snažím ve vlnách posouvat dál. Opět cítím, jak se mé zorničky rozšiřují společně s oním brněním, jako by mi to napomáhalo v lepším uchopení své magie. Ale jde to a pomalu se rozšiřuje dál a dál, než jí cítím téměř na povrchu své vlastní pokožky.

Zhluboka vydechnu, když jí cítím už úplně všude a projede mnou radostný pocit, že jsem to nakonec sám zvládl. Samotného mě až překvapuje, jak je to pro mě jednoduché, jelikož jsem čekal, že mi nikdy nic takového nepůjde a on jen bude ztrácet čas.

Možná tedy, že nakonec nejsem tak slabý, jak si myslím, že jsem. Nebo spíše, jakým se mě snaží udržet Brumbál. Jelikož on o tomhle musí vědět, když sám praktikuje bezhůlkovou magii- alespoň na jednodušší činnosti, nevím, jak je v ní zběhlý. Ale on mi o tomhle nikdy neřekl, nikdy mi nedal žádné lekce, kde bych se učil bojovat a nebo alespoň porozumět celému 'procesu' bytí čarodějem.

A to mě přivádí zpátky k myšlence, jestli vlastně stojím na té správné straně. Jelikož na straně světla mě nikdo nepomáhá, nikdo mi nic neříká. Jakoby všichni ti dospělý chtěli, abych měl málo tréninku a málo zkušeností. Abych byl slabý.

Přitom po mě přeci chtějí, abych Voldemorta porazil! Tak já nevím, jestli je chyba nějak ve mě a nebo v nich všech. Nebo možná, že Brumbál ostatním tvrdí, jak mě učí a proto mi nikdo další nenabídne pomocnou ruku, ale to bych jen hádal...

Vlastně- vždyť až se naučím nitrozpyt, tak budu vědět! Budu znát všechny odpovědi na své otázky, alespoň u těch lidí, kteří nejsou tolik dobří v nitrobraně. A pak se rozhodnu! Nebudu teď dělat ukvapené závěry...

Ale copak můžu? Vždyť můj údajný největší nepřítel stojí 'za mnou', učí mě. Možná, že mi nepovídá o válce- o tom, co se kde děje, jaké jsou plány, co se stane dál, a tak. Ale pokouší se o to, abych něco věděl a abych se spoléhal sám na sebe, měl více možností, jak se rozhodnout a nebýt jen hračkou pro světlou stranu...

Myslím, že se mé myšlení postupně mění, že přestávám mít víru ve stranu, které jsem představitelem. Neříkám, že jsem na temné straně, to vůbec! Ale přestávám věřit těm lidem, kteří ji vedou.

Vlastně ani pořádně nevím, co si mám myslet o svých přátelích. Stojí oni vůbec za mnou? Jsou to vůbec moji přátelé a nebo jsou taky jen hrou? U Hermiony jsem si vlastně i celkem jistý, že za mnou stojí. Přeci jen jsme se seznámili, když i ona byla 'poprvé' v kouzelnickém světě a vlastně o něm do té doby nic nevěděla. Ale mohu tak věřit i Ronovi? Vím, že má ohnivou povahu, že se někdy neshodneme a pak se mnou nemluví, ale... Jeho rodina je na straně světla snad od vždy- co když byl Ron 'nastrčený' k tomu, aby se stal mým přítelem a táhl mě na tuhle stranu?

Rychle zatřepu hlavou a otevřu oči, čímž se má magie stáhne zpět do pozadí a já se dívám do bílého stropu nade mnou.

Co to vlastně řeším? Nad čím to přemýšlím?! Neměl bych takhle myslet, dělat ukvapené závěry, když nevím, jestli jsou pravou a nebo ne. Když nevím vůbec nic o tom, co se kolem mě odehrává... Myslím, že už mi z toho všeho začíná hrabat. Jinak si nedokážu vysvětlit směr vlastních myšlenek! Nevím vůbec nic, nemohu prostě takhle přemýšlet...

Na druhou stranu přemýšlení je asi tak to jediné, co mi v téhle díře zbývá. Kromě Temného pána a ranních interakcí se svými příbuznými, nejsem vůbec s nikým v kontaktu. Nikdo mi nic neříká, nic důležitého nenapíše, tak se nejde divit tomu, když se mé myšlenky zatoulají i do těhle věcí, nad kterými bych neměl ani uvažovat. Nebo alespoň do doby, než budu umět nitrozpyt a nitrobranu...

Na chvíli se zamyslím nad tím, jestli by mě světlá strana někam zavřela, kdyby věděla o mých myšlenkách. Někam by mě schovali a přivedli až na konečnou bitvu a nebo se snažili znovu ovládnout. Ale já už se nenechám! Už mě nikdo nebude ovládat a jen já se rozhodnu, kde budu stát, za koho bojovat, jestli vůbec bojovat...

Nechci, aby nade mnou měl kdokoliv moc, abych se musel podřizovat rozkazům a nebo vydírání. Mám také právo na rozhodnutí, co budu dělat!

S těmito posledními myšlenkami se zvednu a pustím Hedviku ven z klece, aby si mi přeskočila na ruku a po otevření okna jí pustím ven. Je totiž čas na další setkání, na další cestě po poznání sebe samotného...

*

Když dojdu do parku, tak zamířím opět mezi stromy, ze kterých se budeme přemisťovat pryč. Nevidím důvod vysedávat na lavičce a navíc doufám, že si mě tu vyzvedne dost brzy. Myšlenky, které mě doprovázely při ranním tréninku se mi stále motají hlavou a já zjišťuji, že Brumbálovi věřím čím dál tím míň- pokud už nejsem se svou důvěrou na úplném dnu...

Navíc se chci už začít učit, nebo spíš se těším na něj, jako na učitele a tajně doufám, že mi opět ukáže část své moci, která je pro mě tak opojná. Ale nad tím se nechci pozastavovat, když vím, že on nějakým způsobem vždy ví, na co myslím.

Takže se opřu o strom a dále uvažuju nad tím, komu bych vlastně mohl nyní věřit. Jediný, kdo mě tak napadá, tak je Lupin, jelikož byl nejblíže k mým rodičům a zatím ještě žije- když nepočítám Červíčka- ale u něj si nyní také nemohu být jistý. Přeci jen nevím, jestli mě neobviňuje z toho, že jeho kamarád z mládí, že Sírius, umřel. Jelikož pokud mě obviňuje, také asi nestojí za mnou, ale spíše proti mě...

Ze zamyšlení mě probudí tichý smích a já se podívám vedle sebe, kde uvidím stát Pána zla, který si mě intenzivně prohlíží. Jeho smích postupně ustane a změní se do lehkého úšklebku, než ke mě natáhne ruku, kterou když uchopím, ihned zmizíme ve víru přemístění.

*

"Harry, Harry... Takové myšlenky, kdo by si to byl pomyslel..." ozve se tiše nade mnou, když se kolem mě vše ustálí a já stojím stále v jeho bezprostřední blízkosti. Pomalu od něj odstoupím a zamířím ke křeslům, kde se do 'svého' posadím.

"Mají jen to, co si sami zapříčinili..." pokrčím rameny, najednou lhostejný k tomu všemu. Otočím hlavu směrem k němu a vidím ho ve vzduchu ledabile mávnout rukou, než se i on ke mě připojí do druhého křesla.

"Ach, ano. Asi to tak bude..." podotkne tiše stále s lehkým úšklebkem. "Dýňový džus?" zeptá se mě ještě se zdviženým obočím a pokyne hlavou do strany, odkud k nám připlouvá opět tác s nápoji.

"Děkuji." přikývnu a vezmu si svůj pohár, mezi tím, co on si nalévá svůj oblíbený heřmánkový čaj.

"Cvičil jsi, Harry?" optá se mě, na což mu ihned přikývnu. Sice jen chvíli, ale podařilo se mi přesně to, co předchozí den. "Správně..."

"Jak bude probíhat dnešní lekce?" zeptám se možná až moc dychtivě, ale vyžádám si s tím jeho úsměv, když se na mě pobaveně podívá.

"Jen jsme dorazili a už jsi tak nedočkavý?" usměje se ještě jednou, což ve mě vyvolá další pocit radosti z toho, že jsem ho pobavil. "Uvidíš, Harry..."dodá ještě, než přesune svůj pohled ke krbu, ve kterém se ihned zapálí plameny. Je sice léto, ale i přesto je na tomhle místě dost zima, což pociťuju i sám na sobě.

"Dobře." přikývnu, než se napiju svého džusu a pohár odložím na stůl. Začnu si ho opět prohlížet, jelikož na chvíli mlčíme a já nevím, co bych nyní měl dělat. Nechci raději přemýšlet nad dalšími domněnkami, co se týká světlé strany, nehledě na to, že on je stejně zajímavější v tuhle chvíli.

Myslím, že už jsem si za ty dny na jeho tvář zvykl, jelikož už mi nepřijde ani trochu divná, nebo zvláštní. Je to prostě on a já bych vlastně ani nechtěl, aby vypadal jinak. Tenhle člověk mi pomohl, je tu pro mě a svým způsobem je jeho tvář jedinečná. Nehledě na rudé oči, který snad nemá nikdo jiný- nebo alespoň z lidí, které jsem kdy potkal. A i ty jsou na něm krásné, i když pro většinu lidí asi děsivé. Pro mě ne...

Vlastně je jedinečný celý, pokud bych to tak mohl nazvat. Neznám vůbec nikoho, kdo by mu byl alespoň trochu podobný. Je pro mě velkým tajemstvím, na které bych tak rád přišel a čím víc ho poznávám, tím víc mi přijde, že je ještě více nepochopitelný. Jeho činy, jeho chování... Chtěl bych vědět jeho myšlenky, co vlastně je za tím vším, co tvoří celou osobu Toma Riddlea.

"Dost přemýšlení, jdeme cvičit, Harry.." vytrhne mě z mého zamyšlení jeho hlas, až sebou trhnu a podívám se na něj. Ani nevím, kdy jsem se přestal dívat, ale můj pohled byl teď zaměřený na stěnu za nám, aniž bych si to uvědomil.

"Ehm, jistě..." zamumlám rozpačitě a posunu si křeslo tak, aby jsme seděli naproti sobě a čekám, co se bude dít dál. Trochu se začervenám, když si uvědomím, kam mé myšlenky opět zabrousily a že on to pravděpodobně ví taky. "Takže, co se bude dít teď?" optám se trochu váhavě, narozdíl od svého nadšení, se kterým jsem se ptal pár chvil zpátky.

Sleduju ho, jak si opět přisune své křeslo blíže ke mě a zadívá se mi do očí, když mi pokyne, abych se pohodlně usadil, což ihned udělám a čekám, co mi řekne dál.

"Ukaž mi, jak jsi na tom nyní." řekne, načež přikývnu a zavřu oči, než se začnu ponořovat do své magie. "Správně, teď jí nech vstoupit do celého těla, Harry..."

Postupně jí začínám rozšiřovat od svého nitra do stran, dokud není v celém mém těle. Jde to ještě snadněji, než jak tomu bylo ráno, což připisuji k tomu, že už vím, jak na to. Nebo je to také tím, že je tu vedle mě a má magie se nevědomky posouvá za tou jeho, která, i když není nyní cítit, tak vím, že tu v tom druhém člověku je ukrytá...

"Výborně, Harry.." slyším jeho potěšený hlas ve své vlastní hlavě, když se ke mě připojí. Ihned na to pocítím i jeho vlastní magii, která se natáhne k té mé, než jí začne obklopovat a já opět cítím hřejivý pocit, který mě obklopuje s tím, jak jsem 'zabalený' i do jeho vlastní moci, která bohužel není v celé své síle, ale jen v části.

Uvolním se ještě víc a radostně si užívám ty horké vlny, které mnou proplouvají, které mě naplňují, stejně tak, jako se jeho magie dostává do všech koutů mého vlastního těla. Je to nádherný pocit, u kterého si přeji, aby nikdy neskončil a aby trval dál..

"Otevři oči, Harry." zašeptá jeho hlas, kterému se v tu chvíli chci vzpírat, ale vím, že bych byl akorát sám proti sobě. Zhluboka si povzdechnu, když je postupně otevírám a cítím, jak se magie rozplynula.

"Výborně, Harry." zopakuje ještě jednou nahlas a usměje se mým směrem, než se zvedne ze svého křesla a obejde to mé. Přemýšlím, co chce nyní dělat a nebo, jestli se mnou chce cvičit jako předchozí den, i když to už jsem zvládl. Možná, že se jedná o další část?

Natočím směrem k němu svou hlavu s tichou otázkou, co mám dělat nyní. Krátce mi opět pokyne, abych se pořádně posadil, což udělám, i když mé oči stále sledují jeho.

"Nyní chci, aby jsi měl otevřené oči, Harry, a našel svou magii..." prohlásí s lehkým úšklebkem a výzvou v očích.

"Ehm... Dobře..." odpovím rozvážně a přemýšlím, jak bych na to měl jít. Když mám zavřený oči, už se mi to zdá i celkem jednoduché, ale vždy, když je otevřu, tak se všechen ten pocit zase vypaří.

Otočím tedy hlavu rovně před sebe a snažím se najít svou magii takto. Cítím, že se mi rozostřují oči, ale ani při tom na ní nedokážu dosáhnout. A přitom, když mám zavřený oči, tak už to jde téměř hned.

Zprudka vydechnu, když se mi pohled opět zaostří a zkusím to ještě jednou. Vím, že ve mě ty vibrace jsou a tak se je dál snažím vyvolat. Alespoň v tom jednom bodě, když už ne v celém těle! Postupně se mi zorničky znovu rozostřují, když nakonec ucítím lehké brnění. Má mysl se zaraduje, ale v tom okamžiku všechny vibrace opět přestanou. Sevřu ruce v pěst, když se tam stane a uslyším za sebou pobavené odfrknutí.

"Posuň si křeslo směrem ke krbu, Harry, a pozoruj oheň. Možná ti to tak půjde snadněji." slyším nad sebou jeho hlas a tak udělám, co mi říká. Když své křeslo posunu, zadívám se do plamenů, nebo spíše do červených uhlíků, které jsou naspod krbu.

"A teď to zkus znovu, Harry..." zašeptá hlas v mé hlavě. "Pozoruj ten oheň a snaž se vcítit do vlastní magie. Jako by ten oheň byla tvá magie a ty jsi se jí tak snažil ovládnout, představ si jí tak v sobě..."

Po jeho slovech se v to pokouším. Dívám se do uhlíků a představuji si je v sobě, jako by jejich teplo bylo uvnitř mě. Tentokrát už po chvíli cítím vibrace, které mnou prostupují. Můj pohled se znovu rozostřuje, i když oči zůstávají stále otevřené a pomalu cítím svou magii, která ve mě žije.

"Správně, Harry, a teď jí nech prostupovat celým tělem..." radí mi dál ten hlas. Mám touhu oči zavřít a jen ho poslouchat, ale přesto se snažím mít oči stále otevřené. Všechno je už zastřené, ale přesto cítím, jak se má magie posouvá do všech stran, dokud není všude v mém těle, až jí cítím i na vlastní pokožce.

"Výborně!" jeho potěšený hlas sní všude kolem mě, uvnitř mě. "A teď se začni soustředit na své okolí. Stále svou magii udržuj, ale pokus se být víc při vědomí..."

Držím svou magii a postupně se snažím zaostřit na oheň, do kterého upírám svůj pohled. Nejprve cítím, jak mě opět opouští, ale začnu se na ní víc soustředit, dokud vibrace nejsou stabilní a poté opět zaostřuji.

Jde to pomalu a pokaždé cítím, jak se to brnění ztrácí, kdykoliv se snažím být si více vědom svého okolí. Je to náročné, ale snažím se sám sebe povzbuzovat k většímu výkonu. Přeci tohle zvládnu! Když už jsem tak daleko, musí to jít, prostě musí!

Po chvíli ucítím jeho ruce opět na svých spáncích. "Soustřeď se na mě, Harry." zašeptá jeho hlas tentokrát nahlas a tak opustím svou vlastní mysl, a tím i svou magii. Vnímám teď jeho prsty, které jsou na mých spáncích a začínají vytvářet jemné kruhy.

"Ukážu ti, jak na to.." dodá ještě, než ucítím jeho magii, která proudí do mého těla a celé ho rozvibrovává. "Nedívej se jen do ohně, dívej se kamkoliv chceš. Zaměřuj se na věci a přemýšlej o nich."

"Dobře." odpovím mu a udělám, co mi říká, přičemž se jeho magie stále vlévá do mého těla. I když nemám oči zavřené, je to stále nádherný pocit, když mohu cítit jeho moc, která mě k sobě přímo táhne.

Magické vlny, které prostupují úplně všude, jsou pro mě téměř, jako 'zakázaným ovocem', které si přeji vzít a nechat si ho, nikdy nepustit, ale jen stále cítit. Přál bych si tu moc mít jen pro sebe! Aby se mnou byla stále, aby mě dělala kompletním. S ní se cítím v bezpečí, ochraňovaný a možná svým způsobem i milovaný. Nedokážu ten pocit popsat, ale chtěl bych ho mít už pořád.

Párkrát zamrkám, abych se přestal soustředit na něho a zadívám se na knihovnu, kde si začnu číst tituly knih, které ze svého místa mohu vidět. Jeho magie je pro mě příliš rozptylující, ale i přesto čtu nadpisy, i když je hned zapomenu, než se přesunu k dalšímu.

Navíc, kdo by si chtěl něco číst a na něco se soustředit, když je obalen v takové moci, jakou má temný pán? Nechce se mi soustředit na nic jiného, než na něj, než na jeho podstatu, kterou mi ukazuje. A i když je to pán Zla, jeho magie pro mě není vůbec cítit, jako zlo, je to pouze čistá energie, tak charakteristická pro muže, který stojí za mnou.

Nedokážu si představit, že by někdo jiný měl takovou moc, jakou má on. Je tak opojná, tak vábící k sobě. Krásná! V tuhle chvíli bych mohl klidně už umřít a bylo by mi to jedno. A tentokrát to nemyslím z hlediska, kdy je mi jedno úplně na světě a přál bych si být mrtvý. Ne. Pro tenhle pocit bych klidně umřel, a s ním uvnitř sebe a vím, že bych skončil s úsměvem na tváři...

"Harry.." vyruší mě z mého zamyšlení hlas a já si uvědomím, že už se zase soustředím jen na něj, i když jsem měl vnímat své okolí. Dokonce i mé oči jsou zavřené a s jeho oslovením se opět otevřou.

Sundá prsty z mého spánku a obejde křeslo, než si sedne naproti mě. Na jeho tváři vidím lehký zamyšlený úsměv a tak se na něj tázave zadívám. Vím, že bych se měl stydět za to, že se nedokážu soustředit ani na tak jednoduchý úkol, jako je vnímat své okolí, když mi ukazuje, jak se mám s magií cítit, ale nedokážu se přinutit.

"Pokus se o to ještě jednou." pokyne mi, na což přikývnu a zadívám se do plamenů.

Můj pohled se opět rozostřuje, ale s tím cítím své vibrace, které mnou začnou prostupovat do celého těla. Když se tak stane, snažím se následovat jeho pocit a postupně své oči zaostřuju na onen oheň, co hoří v krbu.

Zpočátku to stále nejde, ale po větším uklidnění a odhodlání, že to zvládnu, se tak začne dít. Stále vnímám svou magii všude ve svém těle a nyní se už naplno zaměřuju i na plameny ohně. Dívám se na ně, jak jsou oranžové, některé žluté a fascinovaně pozoruji, jak se před mýma očima mění.

Postupně se mi ústa roztáhnou do úsměvu a já otáčím hlavu směrem ke knihovně. Stále držím svou magii uvnitř mě a vnímám jí, mezitím, co se otáčím od knihovny a zadívám se i ven z okna. Je tu pořád a neopouští mě, i když se začnu rozhlížet víc razantněji a na všechno zaměřuju svůj pohled.

Najednou od něj uslyším zatleskání a svou hlavu ihned přesunu směrem k němu. Pocítím, jak má magie zakolísá, když se nad tím neobvyklým zvukem začnu soustředit, ale ihned jí opět pevně uchopím a snažím se jí držet. Tázavě nadzvednu obočí.

"Správně, Harry, můžeš přestat..." koutek jeho úst se opět posune do úsměvu a já udělám, jak mě žádá. Postupně svou magii nechám rozplynout do okolí a čekám, co se bude dít dál. "Jsem potěšený s tím, jak pokračuješ!"

"Děkuju!" odpovím spěšně, když se mnou rozezní příjemný pocit po jeho pochvale. Lehce se usměju a vezmu si ze stolu svůj pohár s dýňovým džusem, ze kterého se napiju. "Sám jsem nečekal, že mi to půjde tak rychle..." zamumlám a zadívám se do plamenů. "Opravdu ti za to všechno děkuju, bez tebe bych nic z toho nezvládl."

"Ale Harry, neděkuj mi stále, když jsem tě stále nenaučil to, kvůli čemu tady jsi." slyším jeho rázný hlas a tak svůj pohled přesunu zpět k němu, když mumlám tichou omluvu. "Budu tě muset opět požádat, aby jsi již šel." pokyne mi.

Zvednu se tedy a čekám, až ke mě dojde. "Další temné povinnosti?" optám se se žertem, na což vidím jeho ušklíbnutí, než hlavou lehce přikývne. Přikývnu tedy taky, načež mě vezme za ruku a přitáhne si mě k sobě blíž.

Opět ho celou dobu pozoruji a má magie se ve mě slabě bouří, když jsem u něj tak blízko. Jako by se chtěla dotknout té jeho a já cítím, jak se v mém nitru objevují lehké vibrace, které od toho místa prostupují až do mé ruky, za kterou mě drží. Podívám se mu do očí a nervozně se usměju na jeho zamyšlený pohled.

Pozoruju, jak se na mě dívá, než se v zádech víc narovná a oba dva zmizíme ve víru přemístění.

*

Když se mi svět ustálí, zjistím, že jsem opět v parku a ne před svým domem. Rozhlédnu se kolem sebe, ale nikde ho tu nevidím a tak se pomalu rozejdu směrem k domu svých příbuzných. Ještě, než vyjdu od stromů, tak přes sebe přehodím neviditelný plášť. Poté na chvíli zavřu oči a najdu v sobě svou magii, kterou pevně uchopím a nechám mnou prostupovat, než oči pomalu otevřu.

Musím cvičit! Musím být lepší a když už teď vím, jak na to, musím se stále zdokonalovat! Čím lépe mi to půjde, tím víc mě bude chválit a bude potěšený! A čím víc bude potěšený, tím víc budu já šťastný... Jak za něj, že jsem v něm vyvolal takový pocit, tak i za sebe, že dokážu vše, co po mě on žádá! S těmi myšlenkami se pomalu rozejdu ulicí, přičemž svou magii stále udržuju, aby byla se mnou..

Možná, že než půjdu spát, budu se jí snažit držet celou dobu, abych si na ní v sobě více zvykl. Aby pro mě byla více uchopitelná a lépe se mi s ní pracovalo. Jelikož čím dřív zvládnu vše, co po mě bude žádat, tím dřív se naučím i nitrozpyt!