V ulicích Kvikálkova - 19. část
19.část
"Pojď připravit snídani!" uslyším ráno bušení své tety na dveře.
"Už jdu, teto Petunie!" zavolám na ní zpátky a na chvíli zapřemýšlím, jak jsem vlastně dlouho spal, že se cítím tak rozlámaný. Myslím, že moc dlouho asi ne, s tím, že jsem opět přemýšlel nad věcmi až dlouho do noci...
*
Když se nakonec dostanu z postele, rychle se obléknu a seběhnu dolů do kuchyně, kde udělám snídani, jako každé ráno. Chvíli mám strach, jestli si naší domluvu nerozmysleli a nebudou po mě něco chtít, ale když pozoruju strýce, jak si sedne ke stolu, kde se rychle pustí do své porce a ani se na mě nepodívá, tak mi tím dává ujištění, že už mám volno.
Dlouze si oddychnu a odejdu z místnosti zpět do svého pokoje. Cestou potkám ještě tetu, která si jde sednout také ke stolu a nasnídat se, která si mě jen přeměří pohledem, ale nic víc neřekne.
"Tak jaká byla cesta, holka?" zeptám se s úsměvem Hedviky, která sedí na své kleci a dívá se na mě. Lehce zahouká pro ujištění, že bylo vše v pořádku a tak se na ní opět usměju. "Nic mi zpátky neposlali, že jo?"
Zamítavě zavrtí hlavou a tak si trochu oddechnu, že nemusím dneska psát dopis ještě jim, než se vydám na cestu z tohodle baráku. Už zbývají jen čtyři dny do mých narozenin, takže vlastně mi můžou napsat až na ně, to je přeci pravda...
"Tak pojď, Hedviko, půjdeme ven." usměju se na ní a vyndám jí z klece. Klovne mě jemně do prstu, jako by mi říkala, že je tu stále se mnou. "Já vím.." zašeptám směrem k ní a otevřu okno, ze kterého ihned vyletí ven. Ještě chvíli se za ní dívám, než si vezmu neviditelný plášť a odejdu ven do ulic Kvikálkova...
*
Cestou do parku přemýšlím nad tím, kdy se ukáže dneska a jestli opět půjdeme do kavárny. Je to zvláštní ho vidět s cizí tváří, ale i tak jsou chvíle strávené s ním mým malým vysvobozením, na které se vždy těším a nedokáži si představit, kdyby měl být někým jiným. Třeba Snapeem, nebo Lupinem, panem Weasleyem, Tonksovou, Kingsleym, či v nejhorším případě Mundungusem... Nebylo by to prostě takové, jaké to je s ním...
Líbí se mi, že je se mnou zrovna on, že to já ho dokážu chvílemi i pobavit. Že je pro mě nyní jiným, než krutým pánem zla, který by mě správně měl mučit. Cítím, jako bych na něj svým vlastním způsobem měl vliv a probouzel v něm něco dobrého, což mě samotného 'hřeje'. Vlastně je úplně jiným, než jakým by měl být podle toho, jak ho popisují lidé a mě se prostě líbí trávit ten čas v jeho přítomnosti.
Tak mě napadne, že ani nevím, co pro sebe jsme. Jesme stále nepřátelé? Nebo přátelé? Příležitostní debatní bytosti ze stejného světa, nyní v tom mudlovském? Nevím, jak bych vlastně náš nynější stav popsal a rozhodně se nemíním na to ptát jeho. Ale celkem by mě zajímalo, jak o mě on sám přemýšlí...
Vlastně ani nevím, jaké bych s ním měl vést rozhovory, když mezi námi nastane zrovna chvíle ticha. Stále v sobě cítím malé obavy z toho se ho na cokoliv zeptat, aby se nenahněval, i když to se ještě za tu dobu, co se vídáme, nestalo. Možná je mi hloupé se ho na cokoliv vyptávat, aby si nemyslel, že ho vyslýchám, a nebo nevím...
Vím, že bych si o něm přál vědět více. Co vlastně za svůj život viděl, co zažil, kde všude byl... Jak vlastně žil ve všech těch letech. Jaké to je být obklopen svými následovníky, přičemž u některých, možná i většiny, si nemůže být v něčem jistý. Jaké to je mít lidi, kteří vaše úkoly plní buď svědomitě a nebo úplně špatně, čímž zkazí vaše plány. Přál bych si vědět, jak všechno zvládá, jak dokáže vést válku úplně sám.. Tolik věcí, na které bych si přál vědět odpověď, ale bojím se zeptat.
V parku se chvíli procházím, než zamířím opět ke své oblíbené lavičce, na kterou si sednu a zavřu oči. Ještě je dost brzy a tak tu ani není tolik lidí, což je podle mě ideální, jelikož není v okolí tak velký hluk. Neuběhne snad ani minuta a už vedle sebe uslyším jeho hlas.
"Dobré dopoledne, Harry..." otočím hlavu směrem k němu a usměju se na něj. Napadne mě, jestli mě už nějakou chvíli sledoval a nebo jestli si prostě umí vybrat správný okamžik, kdy má přijít.
"Dobré dopoledne i tobě..." odpovím a zvedám se z lavičky zpět do stoje, aby jsme mohli vyrazit.
"Nechtěl by jsi dnes na čaj do mého sídla, Harry?" zeptá se se zdviženým obočím. Na chvíli se zarazím, jelikož v tu chvíli opravdu nevím, jestli je to dobrý náped a nebo ne. Přeci jen- ulice Kvikálkova jsou takové neutrální místo. Stejně jako kavárna v mudlovském světě. Ale jeho sídlo... To už není neutrální území, to už je temná strana...
"Příliš se mi nezamlouvá nosit tvář někoho jiného a tohle by mi to ulehčilo..." vytrhne mě ze zamyšlení opět jeho hlas. "Ale pokud si to nepřeješ, můžeme jít opět do kavárny, jako předchozí dny..." prohodí ještě ledabyle, ale z jeho tónu slyším, že se mu to moc nezamlouvá. Je pravda, že pro někoho výstředního, jako je on, je asi dost těžké vypadat jako někdo jiný. Možná, že bych mohl jít s ním. Jednou. A pokud se mi to nebude zamlouvat, stále mohu navrhnout další setkávání v mudlovském světě...
"Dobrá..." odpovím mu pomalu, když si uvědomím, že na mě stále zírá s otázkou v očích. Vidím, jak se jeho ústa roztáhnou do úsměvu a pokyne mi, abych ho následoval dál mezi stromy, ze kterých se přemístíme.
"Navíc nám to usnadní i tvé přání o pár lekcí, které jsem ochotný ti dát..." řekne směrem ke mě a já přikývnu. Na chvíli mě ještě napadne, jestli tohle není past a neženu se přímo na svou vlastní popravu, ale stále doufám, že už mě zabít třeba ani nechce... Prozatím...
Pohlédnu na něj a ještě jednou spatřím jeho úsměv, než mě chytne za ruku a vše se kolem nás rozplyne. Už je asi pozdě nad něčím takovým přemýšlet...
*
Jakmile se do jeho sídla přemístíme a mě se vše ustálí, pohlédnu na něj. Pozoruju, jak ve vzduchu mávne rukou a cizí tvář se v tom okamžiku rozplyne do jeho původní. V tu chvíli neovládnu svůj krok směrem dozadu při náhlém návalu strachu, který se rozšířil mým tělem.
"Nemusíš ze mě mít strach, Harry..." slyším ho lehce pobaveně pronést. Nebo možná posměšně?
"Omlouvám se." zaměřím svůj pohled na chvíli do země, než se na něj znovu podívám "To je tím, že tě vidím v plné kráse a ne ve tmě. Zapomněl jsem, jak přesně vypadáš."
"Tak děsivá snad má tvář není, ne, Harry?" zeptá se mě se zdviženým obočím a udělá pár kroků směrem ke mě, jako by mi říkal, ať si ho pořádně prohlédnu.
"To jsem říct nechtěl..." zamumlám. "Jak jsi to vlastně udělal? Myslel jsem, že při mnoholičném lektvaru se prostě musí čekat do doby, než účinky pominou.."
"Tak tahle tvář není zrovna lidská, nemyslíš? Prostě to dokážu..." odpoví neurčitě a tak přemýšlím nad tím, jestli to může být tím, že tohle tělo bylo vytvořné magicky. Nevím toho tolik o černé magii, ale třeba to je důsledkem toho...
"Dobrá..." přikývnu. "Doufám, že tu nemáš nikde své... služebníky?" na chvíli se zamyslím, jak bych jim měl říkat, jelikož se mi nahlas nechce zrovna vyslovovat Smrtijedi. Slyším ho, jak se na chvíli zasměje, než pohne hlavou na stranu.
"Snad si nemyslíš, že bych své... Služebníky... Nechal vstoupit do svých pokojů. Tak hloupý a ani naivní zase nejsem, Harry." řekne pobaveně.
Aha, tak tohle jsou jeho komnaty. Nepoznal jsem to, jak tu není nikde postel a ani skříně, kromě stolu a malé knihovny v rohu. Na druhé straně je krb a křesla s malým stolečkem. Pokud sem své služebníky nebere, proč tu tedy je? Napadne mě na chvíli.
"Pojď si sednout..." ucítím jeho ruku na svých zádech, jak mě pomalu nasměrovává směrem k těm křeslům a tak se k nim rozejdu. Stále cítím jeho ruku, která na nich ještě spočívá až do doby, než každý usedneme do křesla stojícího hned vedle sebe. Trochu se odsunu a nasměruju se směrem k němu, přičemž on udělá to samé. V krbu se zapálí oheň a začne pomalu hřát ho téhle vcelku chladné místnosti.
"Tohle jsou tvé pokoje?" zeptám se celkem hloupě, ale raději něco řeknu, než aby jsme mlčeli. Stále nevím, jak se tu mám cítit. V sídle temného pána. Kam jsem se to vlastně dostal? Co tu dělám?
"Mimo jiné. Zde odpočívám, když nejsem právě ve své studovně, do které vedou tamty dveře." ukáže na tmavě hnědé dveře vedle knihovny. "A nebo ve své ložnici." ukáže na dveře, které jsou hned vedle krbu, u kterého sedíme. "Avšak ty se budeš vždy nacházet jen v téhle místnosti..." dokončí.
"Dobře." přikývnu a ještě chvíli se rozhlížím kolem sebe. Nevypadá to tak temně, jako bych to u Pána zla čekal, ale také to není žádný prosvětlený pokoj. Vše je spíše do tmavo hnědých barev. Když se podívám z okna, vidím šedé mraky, které jsou na obloze a na chvíli mě napadne, kde se asi nyní nacházíme, protože v Surrey bylo slunce bez mraků. Nebo to je možná tímhle místem, že k sobě schraňuje takové počasí. Magie přeci jen může za spousty různých věcí.
"Budeš si přát nějaký čaj, Harry?" zeptá se mě, když se vrátím pohledem zpět na něj.
"Neměl by jsi spíše dýňový džus?" zeptám se nadějně, jelikož si uvědomím, že jsme nyní v kouzelnickém světě a zde se podává celkem dost často.
"Jistě, Harry." pobaveně se na mě podívá a mávne ve vzduchu rukou. Chvíli se dívám kolem sebe, jestli neuvidím domácího skřítka, ale nakonec zaznamenám otevření dveří na druhé straně místnosti, ze kterých k nám připlouvá tác s nápoji.
"To bylo rychlé..." vydechnu, když vidím pohár s mým džusem a vedle konvičku a šálek s heřmánkovým čajem, který poznám po vůni. Na chvíli ho v duchu začnu obdivovat, že něco takového dokázal. Prostě jen mávl rukou a přišlo k němu, na co zrovna myslel. Bez hůlky, bez proneseného kouzla, bez upřesnění, prostě jen s mávnutím ruky. Musím uznat, že to ve mě probudilo obdiv, se kterým na něj nyní možná nepokrytě zírám.
"Není to tak složité, když pochopíš svou magii..." pronese, když zaznamená můj výraz poté, co si naleje čaj do šálku. Lehce se na mě usměje a podá mi do ruky můj pohár, ze kterého se ihned napiju. Naposledy jsem pil u tety a strýce, takže mám už celkem žízeň.
"Také bych si něco takového přál umět!" prohlásím. "Ale ne, proto tu nejsme... Takže... Jak to bude probíhat?" zeptám se opatrně a odložím pohár zpátky na stůl. Nevím, jestli tenhle džus je lepší a nebo ten v Bradavicích, ale je výborný a já doufám, že ho budu pít častěji, když se budu nacházet v tomto sídle...
"Takového nadšení, co z tebe cítím, Harry..." lehce se zasměje. Vezme si do ruky šálek s čajem a přinese si ho k ústům, kde do něj lehce zafouká, než se napije. "Přemýšlel jsem nad tím... Zkusíme se nejdříve pozastavit nad tvým vnímáním a tvými myšlenkami. Budeš mě muset nechat pustit do svrchních vrstev tvé mysli, abych tě mohl nasměrovat, na co se zaměřit a jak se uvolnit."
"Ehm, dobře..." odsouhlasím mu, i když přesně nechápu, jak to myslí. Pamatuji si na ten den, kdy tohle udělal, ale to jsem slyšel jen jeho hlas, který ke mě promlouval. Chce to udělat tedy takhle? Že ke mě bude mluvit a říkat mi, co mám dělat? Asi jo...
"Je ti to křeslo pohodlné?" zeptá se mě, což mě překvapí.
"Jo, je pohodlné. Proč?" zeptám se, ale to už vím odpověď. Pokud chce, abych se uvolnil, tak mě přeci nemůže nic rozptylovat od toho, aby se tak stalo. "A kdy se do toho pustíme?" otážu se ihned na to, aby mi nemusel na tu předchozí otázku odpovídat.
"Klidně můžeme ihned... Je to jen na tobě, Harry." koutek úst se mu zvedne do úsměvu, když odkládá šálek s čajem zpět na stůl a přisouvá si křeslo blíže ke mě.
"No, asi můžeme..." zamumlám potichu a upřu na něj své oči. Nevím přesně, co se bude dít a tak jsem z něho nervózní. Kór, když se ke mě takhle přisouvá a je tak blízko. Sice jsem byl zvyklý vedle něj sedět na lavičce, přemisťovat se s ním, jít ulicí bok po boku, ale to není takové, jako když naproti němu sedím a naše nohy se téměř dotýkají.
"Dobrá, Harry..." protáhne. "Teď zavři oči..." sníží svůj hlas na tolik, že skoro šeptá. Zachvěju se, ale poslechnu a čekám, co se bude dít dál. Navíc když mám oči zavřený, nemyslím na to, jak mě znervózňuje, když přímo naproti mě sedí.
"Přestaň přemýšlet!" zazní důrazně jeho hlas a já se ho snažím poslechnout. Ale copak to jde, když nevím, co mám čekat a musím nad tím stále uvažovat? Nejde, prostě nemůžu jen tak svou mysl vypnout, aby přestala myslet..
"Harry, nepřemýšlej..." zazní jeho hlas ještě potišeji, možná trochu prosebně, na což mám tendenci se začít smát, i když to zrovna moc vtipné není. Přece jen se chci něco naučit a on si uvolňuje čas kvůli tomu, aby mi pomohl, i když nemusí... A myslím, že i on si uvědomuje, že tohle bude asi na dlouho...
"Zaměř se na můj hlas, přestaň uvažovat..." zazní mi tentokrát v hlavě, až ucítím, jak sebou cuknu. Nebyl jsem na to připravený, a tak mě to na chvíli rozhodilo od mých myšlenek, které se ale opět vzpamatovaly a začínají uvažovat nad tím, jak krásně jeho hlas zní, když ho slyším ve vlastní hlavě... Což vlastně není něco, nad čím bych měl před ním uvažovat, ale nedokážu si pomoci...
Opět uslyším jeho smích a tak otevřu oči a podívám se na něj. Další chyba! Měl bych se soustředit, měl bych ho poslouchat, ale ono je to vážně moc těžké, když jsem zvyklý na své myšlenky, na své vlastní uvažování nad vším... Možná je to z nedostatku lidského kontaktu v průběhu těch let, kdy jsem byl zavřený ve skříni pod schody...
"Zavři opět oči..." zašeptá, když jeho pobavení ustane a opět na mě zaměří svůj pohled. Stále vidím dozvuky onoho pobavení v jeho očích a tak se začnu na něj usmívat zpátky. Pozoruji ho, vypadá tak uvolněně, ale vím, že za chvíli ho určitě rozčílí, jak se nedokážu řídit ani jeho základními pokyny... Což ve mě vyvolá vlnu smutku a tak raději ty oči rychle zavřu, než on v nich dokáže něco vyčíst... Ale co si namlouvám, on to stejně určitě již všechno ví...
"Zaměř se na můj hlas..." slyším ve své mysli a opět se neubráním myšlenkám na to, jak melodicky a intenzivně zní, když takhle promlouvá. Jako bych už nikdy v životě nechtěl poslouchat nikoho jiného, kromě něj. "Nepřemýšlej, Harry... Jen vnímej, jak mluvím..." zhluboka se nadechnu a přinutím se své srdce tolik nebušit, jelikož jej začínám cítit ve svých spáncích.
"Správně... Uvolni se a přestaň myslet na to, kde jsi... Je to, jako by jsi usínal..." mluví pomalu a srozumitelně a já netoužím po ničem jiném, než aby mluvil dál... "Teď se zaměř na to, aby se před tvými očima neprojevovaly žádné obrazy... Není kolem tebe nic, kromě určité šedé až černé barvy... Nejsi tam ani ty, ani já, ani tvé myšlenky... Uvolni se více..."
Cítím, jako bych se propadal hlouběji do svého vědomí a jeho hlas zní stále tak krásně, že není ani najednou tak složité se soustředit na něco jiného, než na něj... Jakoby v dáli vnímám své tělo, které je v křesle, kterého se dotýká...
"Vnímej svou magii uvnitř sebe, Harry. Pociť jí, jak je ve tvém okolí, jak je ve tvé mysli..." mluví dál a já se snažím najít to, o čem mluví. "Zhluboka se nadechni a vydechni a vnímej jí, jak tebou prochází..."
"A kde jí mám hledat?" optám se potichu, ale můj hlas zní pro mě nyní tak vzdáleně.
"Nemluv, Harry... Pomohu ti..." slyším jeho šepot a v tu chvíli mnou projede silné brnění, které jako by mě hřálo a objímalo... To je magie? Ptám se sebe překvapeně, když cítím vibrace energie, která mnou najednou prochází... "Nemusíš se bát, Harry, jen ti ukazuji, co by jsi měl najít sám v sobě..." šeptá dál ke mě a pak mě to příjemné brnění opustí. Povzdechnu si zklamaně nad tou ztrátou...
"Najdi jí, Harry... Zaměř se na ten pocit, který jsi nyní cítil a hledej jej v sobě... Uklidni se a nepřemýšlej, jen hledej..." říká mi dál a já se opět uvolním. Snažím se soustředit a najít opět to brnění, které jsem před chvílí cítil, ale necítím vůbec nic... "Ponoř se více do sebe, Harry... O trochu více, jako by jsi usínal... Až nalezneš svou magii, půjde ti to již lépe, ale musíš se k ní dostat..." radí mi ten melodický hlas, který se snažím poslechnout...
Pomalu uvolním i zbývající svaly a hlavu více zakloním a položím na opěradlo za sebou. "Správně, Harry..." doléhá ke mě jeho hlas, který je nyní více zastřený.
Stále méně si uvědomuji svou polohu a vše, jako by postupně přecházelo do snu, když v sobě zachytím lehké vibrace. Téměř nepostřehnutelné, ale vnímám je a snažím se k nim dostat blíže... Jsou tak blízko, téměř na dosah... Kdybych nevěděl, co vím nyní, ani bych si jich nevšiml a přešel je, ale nyní se k nim snažím dostat blíže...
"Nadechni se, Harry..." slyším rozostřený šepot ve své mysli a tak se ho pokusím poslechnout. Jde to těžce, jako bych nemohl ovládat své vlastní tělo. Vše se kolem začíná točit a mám pocit, že musím každou chvíli spadnout... "Pomalu dýchej... Správně..."
Stále se mi kolem vše točí, ale jemné vibrace uvnitř mě o trochu zesilují a já cítím, že je téměř plně vnímám, že bych je mohl v sobě zadržet. "Ještě se ponoř hlouběji do svého podvědomí, Harry..." navádí mě potichu a já je pomalu začínám vnímat ještě lépe. "Správně..."
Brnění není tak silné a ani tak intenzivní, jako bylo to, které jsem zacítil od něj. Ani není tak hřejivé, jako by bylo obyčejné, ale i tak v sobě pociťuju radost, že jsem dosáhl alespoň toho. Navíc to mé je jen takové, jako by se soustředilo do nějakého bodu uvnitř mě a ne všude. Nevím, jak dlouho takhle sedím, ale stále vnímám to slabé brnění a v zadní části mysli stále přemýšlím nad tím jeho, které bylo tak mocné a příjemné a které bych si opět přál pocítit...
Po nějakém čase se začnu opatrně snažit jít ještě hlouběji, jestli jí tam neucítím ještě více. Svou magii, svou vlastní podstatu a to, čím jsem! Je to krásný pocit, když vím, že ve mě magie 'žije' a nechci se toho v tuhle chvíli vzdát. Postupně začíná být uklidňující, jako by mě sama chtěla uspat. Její brnění je ale stále slabé a stálé...
"Otevři oči, Harry..." uslyším opět jeho hlas, když cítím, že opravdu už spíše usínám. Nechce se mi zbavit se toho pocitu, který nyní cítím. Je to mé kouzlo, o kterém jsem do nynějška nevěděl, že ho můžu vnímat tímhle způsobem. Nechci se 'probudit'...
"Otevři oči." slyším jeho hlas důrazněji. "Vím, že se ti nechce, Harry, ale vyčerpáš se a budeš spát nejméně dva dny, když budeš pokračovat..."
Povzdechnu si a oči otevřu. V tu chvíli všechen ten příjemný pocit vyprchá a mám pocit, jako by na mě někdo vylil hrnec studené vody. "Je zima..." prohlásím překvapeně a pohlédnu na něj. Stále sedí tak blízko, jako když jsme začínali a pozoruje mě.
"To je jen tvůj pocit, Harry..." při těch slovech se opře zpátky do křesla, ve kterém byl předkloněný blíže ke mě. "Magie tě ochraňuje, takhle se čaroděj může zachránit třeba před umrznutím. Když skončí zapadlý někde v horách... Ale zpočátku trénování to stojí mnoho energie a organismus se brzy vyčerpá, někdy až k magickému spánku..."
"Aha, a proč teda...?" zeptám se, když si po jeho slovech uvědomím, jak jsem vlastně sám unavený. Jako bych nejméně celý den a půl nespal.
"Tohle ti pomáhá pochopit podstatu vlastní moci. Když si uvědomíš, že magie je v tobě, že je kolem tebe, dokážeš jí lépe ovládat. Líp se učíš... Vše jde poté snadněji..." vysvětluje trpělivě. "Pomůže ti to i v běžných věcech, jako například k přivolání nápoje, který si přeješ." ukáže směrem ke stolu a já si uvědomím, že tohle udělal s naším pitím. A tak mě napadne, jestli to bylo plánované už od začátku a nebo ho to napadlo až v době, když jsem ho obdivně pozoroval a přál si umět to samé.
"Chápu.." odpovím zamyšleně a vezmu si do ruky pohár se svým džusem a napiju se. "Takže tohle mi pomůže i při meditaci?" zeptám se, jelikož mě to asi neukazoval pro nic za nic.
"Ano, přesně tak, Harry..." přikývne. "Musíš se zaměřit na to, co v tobě je a to vnímat... Nemusí to být přímo tvá magie, ale tvůj vlastní prostor, který v sobě máš a kde si můžeš odpočinout. Čím častěji tohle budeš trénovat, tím více to pro tebe bude snadnější."
"Dobře..." přikývnu také na souhlas a unaveně si promnu oči. "Myslím, že bych se měl vrátit ke svým příbuzným..." prohlásím opatrně. Nevím, jak dlouho jsem tady strávil, ale mám pocit, že každou chvíli mohu usnout na tomhle křesle a to by nebylo asi moc reprezentativní...
"Pokud si to přeješ." usměje se na mě a já vím, že ví, jak se nyní cítím. "Stejně mám ještě nějaké povinnosti, které potřebuji dodělat..." prohlásí a vstane z křesla, načež mi podá napřaženou ruku. Chytnu se jí a on mě vytáhne do stoje.
"Díky." usměju se rozpačitě, jelikož mi to přijde neskutečné, že mi pomohl se zvednout. Ale ve svém stavu bych se zvedal asi dlouho, to je pravda.
"Přehoď přes sebe plášť a chyť se mě, Harry..." zašeptá směrem ke mě a stoupne si ještě o kousek blíž. Podívám se do jeho očí a vidím, jak se na mě stále usmívá. Z kapsy kalhot vytáhnu neviditelný plášť a přehodím ho přes sebe. Když tak učiním, slyším jeho tiché vydechnutí: "Úchvatné...", což ve mě vyvolá vlnu příjemného pocitu. Raději ho rychle chytnu za ruku, která na dotek hřeje, a v tu chvíli se rozplyneme do přemístění.
*
Když se vzpamatuju, uvědomím si, že stojím přímo před dveřmi domu svých příbuzných. Otočím se kolem sebe, ale nikde ho tu nevidím a ještě stále je slunečný den, takže jsem u něj asi nestrávil zase tak moc času a může být nanejvýš odpoledne..
Povzdechnu si zklamaně, když si uvědomím, že se mě sem přemístil bez rozloučení se se mnou. Pak mě ale napadne, že ochrany by ho sem pravděpodobně nepustily, i když si nejsem jistý, jak daleko od domu zasahují. Jak mě vlastně dostal až přímo sem před rychle dveře?
Opět si povzdychnu, když zjišťuji, že i na to přemýšlení jsem moc vyčerpaný a potichu vstoupím do domu svých příbuzných. Modlím se, aby si toho zvuku nevšimli, ale když neslyším žádné kroky strýce nebo tety sem ke dveřím, tak si zuju boty a ihned vyběhnu nahoru do svého pokoje, kde se svalím na postel a v tu samou chvíli i usnu...
Komentáře
Přehled komentářů
Narazila jsem na tvoji povídku na HP/LV nedávno a musím říct miluju tenhle pár a je opravdu těžké najít povídky na HP/LV v češtině i v angličtině je totiž těžké najít ty dobré :33 nebo alespoň bez násilí.
Jsem ráda, že jsi se rozhodla něco tak skvělého napsat a nemůžu se dočkat, co se bude dít dál :3 Jsem opravdu velký fanoušek Voldyho takže doufám, že nás nenecháš dlouho čekat na pokračování :333
Re: Feelings :33
(K-Katti, 1. 3. 2016 9:03)
Děkuji! :)
Také právě zbožňuju tento pár a hlavně, když to není násilný příběh. Nevíš náhodou o nějakých dobrých příbězích? Dlouho jsem žádný nečetla a na fanfiction.net mám z dřívějška načtený snad všechny :(
Osobně také doufám, že se s pokračováním neseknu na místě a budu je stále přidávat v intervalu týdne :D
:-D
(Nelien, 22. 2. 2016 10:59)naprosto úžasný, vím, že moc často nekomentuji, ale tohle bylo skvělé, těším jak se to mezi nimi bude dál vyvíjet a jak to nakonec dopadne, což se jen zase opakuji, ale opravdu se mi líbí jakým způsobem jsi celou povídku pojala :-)
Re: :-D
(K-Katti, 27. 2. 2016 16:58)
Děkuji, komentáře potěší vždy a za každý jsem ráda! :)
Také mě těší, že se ti příběh líbí, tak snad tě potěší i další pokračování ;)
Feelings :33
(Kuro, 29. 2. 2016 15:21)