K-KATTI : stránky mé fantazie...

17.část

Ráno mě probudí tetino bušení na dveře. "Pojď nám připravit snídani!"

"Už jdu, teto!" zavolám zpátky. Vstanu z postele a začnu si na sebe hledat nějaké oblečení, než se vydám dolů do kuchyně, kde připravím snídani a dám jí na talíře.

"Dneska chci, aby jsi vypadl z našeho domova na celý den pryč a do večera se tu neukazoval!" oznámí mi Vernon hned, jakmile vejde do místnosti. "Přijedou za námi mí důležití klienti a nechci, aby tě tady, nedej bože, zahlédli." zatváří se přímo až zděšeně. Přemýšlím, jestli si nepamatuje, že jsem pro tu návštěvu byl předevčírem kupovat s tetou jídlo a tak o tom vím, že přijdou.

"Dobře, strýčku." odpovím mu. "Jen si dojdu pro věci a zmizím..." otočím se, když už nic neříká, a odejdu zpět do svého pokoje, abych si vzal neviditelný plášť a mohl se vydat ven.

*

V pokoji pohlédnu na klec, ve které je Hedvika a usměju se na ní. "Vypadá to, že mám dneska volno." přejdu k ní a opět jí pustím z klece, jako každý den. Na noc se vždy vrátí, nebo brzy ráno a takhle bude mít alespoň víc času na to se proletět, což je jedině dobře. "Žádné domácí práce, prostě volno."

Zahouká na mě, jako by se i ona radovala se mnou. Nastavím k ní ruku, aby si na ní mohla vyskočit, než přejdu k oknu, které otevřu a pustím jí z něj ven. Dneska se za ní nedívám, dokud mi nezmizí z pohledu, a rovnou opouštím i já pokoj, abych mohl být co nejdříve z tohodle domu pryč, někde v ulicích Kvikálkova...

*

Nakonec vejdu do parku, kde nyní chodí spousty maminek s kočárky a nahlas se spolu baví. Okolo některých pobíhají ještě o něco starší děti, kteří se mezi sebou honí a nebo na sebe pokřikují a nahlas se smějou.

Dívám se na to s úsměvem a opět mě napadne myšlenka na to, jak by vypadalo asi moje dětství, kdyby bylo normální. Kdybych nebyl "Vyvolený", ale obyčejný kluk bez předem daného osudu, s rodinou, po které by Voldemort nešel, klidně i mudla.

Určitě by to bylo také takovéhle. Chodil bych s rodiči ven, možná měl i sourozence, a bavil se, když by bylo léto. Hrál si s ostatními dětmi a když bych vyrostl, chodil bych s kamarády do hospod, nebo na pikniky či výlety do přírody. Určitě by to bylo krásné mít takový život...

Ale to bych pak nepoznal jeho... Napadne mě a já si za tu myšlenku začnu nadávat. Přemýšlím o dokonalém životě a opět mě napadne on. Kdybych měl rodinu, nepoznal bych ho a nikdy bych se s ním třeba ani nepotkal a i tak by byl život fajn, ale nyní... Nedokážu si vlastně představit, že bych o něj teď měl přijít a mít místo něj vysněnou rodinu. Nehodí se mi to ke mě...

"Harry, pojď se mnou na čaj..." ozve se vedle mě a já se na něj otočím. Nebo alespoň na člověka, který vedle mě stojí a já znejistím. Nespletl jsem si hlas? Neslyšel jsem špatná slova? Nesnažím se si něco zase nalhat?

"Co-?" chtěl jsem nejdřív říct, ale víc toho ze mě nevyjde, když vidím úplně cizího člověka, jak vedle mě stojí s nadzvednutým obočím. "Kdo jste?"

Vidím, jak se cizincově tváři nadzvedne obočí nahoru a přes rty mu přejede lehký úsměv. Teď už jsem si jistý. "Nechal jsem si uvařit mnoholičný lektvar, abych mohl vyjít mezi lidi..." dostane se mi odpověď a to už ani trochu nepochybuji. Když se teď podívám pořádně, vidím jeho gesta, to jak se tváří...

"Jistě, rád půjdu..." usměju se na něj, ale to už mě chytá za ruku a mizíme z cesty v parku.

*

"Nevšiml si nás někdo?" zeptám se s obavami, když se mi svět po přemístění ustálí a zjistím, že stojíme v nějaké úzké boční uličce někde ve městě. Na cestě, která je kolmá k téhle, se pohybuje celkem dost lidí, takže bych řekl, že jsme někde v centru.

"Jsme přeci čarodějové, nejsme, Harry?" zeptá se lehce pobaveně.

"Jistě..." přitakám, ale to už se otočí a jde směrem k rušnější ulici. Pár kroky ho dohoním a následuju. Netuším, kde to jsme, ale je mi to úplně jedno. Jdeme vedle sebe po té rušnější ulici a mlčíme, dokud nedorazíme před kavárnu, do které máme pravděpodobně namířeno.

"Moment." řekne a otočí se směrem ke mě. Pronese pár tichých slov a kývne na mě. "Můžeme?"

"Co jsi udělal?" zeptám se ho, když otevírá dveře a přidrží je, dokud nevejdu dovnitř.

"To je tajemství..." pronese, načež mě obejde a jde kolem prázdných stolečků k pultu s obsluhou. "Mám tady rezervaci na jméno Walter." řekne servírce, která je k nám nejblíže. Ta přejde ke knize, která leží o kousek dál na stole, ve které chvíli hledá a poté se na nás podívá a usměje.

"Jistě, pane. Pojďte za mnou." řekne směrem k nám a vede nás do vzdálenější části kavárny, kde jsou stolečky odděleny dřevěnými nižšími stěnami. "Tady to máte. Víte, co si budete přát, nebo mám přijít za chvíli?" zeptá se s úsměvem, když se s Temným pánem usadíme naproti sobě na židle.

"Heřmánkový čaj. Harry?" poručí si a otočí se směrem ke mě.

"Já si dám totéž." usměju se na servírku, která na nás kývne a odejde pryč.

Když už je z mého dohledu, tak se otočím na Vodemorta. "Mudlovská kavárna?" zeptám se s nadzdviženým obočím. "Netušil jsem, že budeš znát i taková místa..."

"Harry, Harry... Přeci tě nebudu brát do kavárny, která je v kouzelnickém světě. To by bylo ode mě trochu hloupé, nemyslíš?" nakloní hlavu ke straně.

"Ale venku jsi se mnou něco udělal..." ukážu gestem na svoje tělo, které se sice zdá být pořád stejné, ale já vím, že něco změnil.

"Žádné zakrývací kouzla nejsou bez chyb..." pronese lehce znuděně, jako bych to měl vědět. "Navíc tvé myšlenky jsou tak chaotické, že bych se obával toho, že dřív, nebo později, by někdo přišel na to, že tam jsi a že tam jsi se mnou..."

Cítím, jak se začínám červenat. Nemůžu za to, že mě Snape nenaučil tu nitrobranu... "Dobře, to už je lepší argument." odpovím rychle a začnu se rozhlížet, jestli už ta servírka nejde, za což si vysloužím smích z protější strany stolu.

"Neboj se, Harry, i na tomhle zapracujeme..." slyším jeho pobavený hlas.

Nevím, jestli je to tím, že není večer, ale cítím se nyní v jeho přítomnosti mnohem lépe a netrápí mě ani žádné myšlenky na vinu. Nebo je to prostě tím, že tu sedí naproti mě, v kavárně, a jeho tvář je jiná, než ta, na kterou jsem zvyklý, i když hlas mu zůstal stále jeho...

Znovu se k němu otočím čelem a pousměju se na tu cizí tvář. "To by bylo milé." odpovím upřímně. Nechci, aby mi už kdokoliv mohl v hlavě číst, jak se mu zlíbí, a doufám v to, že kromě nitrozpytu mě dokáže naučit také i nitrobranu. Přeci jen je to i v jeho zájmu- nebo to si alespoň namlouvám...

"A teď, Harry..." začne a odmlčí se, než pokračuje dál ve své řeči. "Nejdřív by jsme začali s meditací, jelikož bez ní by jsme se ve tvém případě moc daleko nedostali a až poté budeme pracovat na dalších stránkách odvětví magie mysli. Nebude to jednoduché, ale věřím tomu, že když tvá touha po poznání bude stále tak velká a budeš mít odhodlání k tomu se to naučit, jako tomu bylo včera, tak nakonec zvládneš to, po čem toužíš."

"Dobře, jsem k tomu odhodlaný... Vím, že to musím udělat..." odpovím mu trochu sklesle, protože najednou se té cesty trochu obávám. Je to přesně to, co chci, ale na druhou stranu to opravdu může změnit úplně všechno a přesně toho se bojím. Ale musím vydržet, když už jsem s tím začal, prostě musím...

"Přinesl jsem ti jednu knihu, která by ti mohla pro začátek pomoci..." vytáhne jí z kapsy a přemění do původní velikosti. Odhaduju, že má možná tak okolo pětseti stran, možná i víc. "Najdeš v ní, jak uklidnit svou mysl a utřídit vlastní myšlenky, kromě různých technik, které ti k meditaci dopomohou."

"Skvěle." prohlásím a převezmu si knihu z jeho natažené ruky. Položím si jí před sebe na stůl a zběžně jí celou prolistuji, než jí odložím na stranu stolu a obrátím pohled zpět na něj. Vidím, jak mě pozoruje, opět se zamyšlením, a tak se na něj lehce usměju. "Děkuji."

"Až si jí přečteš, začneme trénovat..." řekne pomalu. "Při jejím čtení se můžeš pokusit o základy, ale byl bych raději, kdyby jsi s tím počkal až do mé přítomnosti. Mohu ti poradit, když bude třeba a ukázat, jak správně pochopit a učinit to, co je v té knize napsáno..." odmlčí se a pohlédne směrem k servírce, která se k nám vrací s tácem, na kterém jsou položené naše čaje.

"Tady to máte!" usměje se na nás servírka a položí čaje před nás. Vidím Voldemorta, jak na ní akorát velmi lehce kývne hlavou, u čehož si nejsem jistý, jestli zaznamenala a tak pronesu i za něj. "Děkujeme!"

"Nemáte zač." ještě jednou si nás prohlédne a usměje se, než se otočí a odejde zpět do přední části kavárny. Chvíli se za ní ještě dívám, než otočím svým pohledem zpět k němu.

"Ale záleží na tobě, jestli se budeš řídit mou radou a nebo se o to pokusíš sám za sebe." dokončí a lžičkou zamíchá čaj ve svém šálku, i když stále udržuje můj pohled.

"Myslím, že raději počkám..." odpovím mu a zopakuju po něm zamíchání čaje. "Nechci udělat někde chybu..."

"Pochop však, Harry, že když tě já budu učit, budu muset mít plný přístup do tvé mysli..." intenzivně se na mě zadívá a já odložím lžičku na stranu do podšálku. Odkašlu si, aby se mi uvolnilo hrdlo, které se nad těmi slovy stáhlo. Na to jsem vůbec nepomyslel...

"Je to nutné?" vyhrknu a v hlavě si rychle přemítám, které všechny myšlenky si nepřeji, aby viděl. A vzpomínky. Je toho příliš, co by se podle mě nesměl dozvědět.

"Harry..." pronese potichu. "Je to nutné. Jak jinak bych tě měl něčemu takovému naučit, pokud bych tě nemohl navést na správnou cestu? Ukázat, jakým způsobem se bránit? Jakým způsobem číst?" z jeho pohledu mě začíná mrazit za krkem a já opět znervózním.

Na jedné straně stojí to, že nitrozpyt chci umět, že se chci umět bránit, že chci vědět, na čem v životě jsem. A před sebou mám k tomu cíly cestu, nebo spíše prostředníka. Na druhé straně to však znamená, že Voldemort by mohl zjistit vše o Fénixově řádu, o mých největších slabinách, o mých myšlenkách- které si stejně myslím, že už tak tajné zase nejsou... Najednou mě napadne...

"Jak jsi věděl, že dneska budu od Dursleyových pryč už od rána?" zúžím na něj oči a snažím se přijít na to, jak tohle zjistil.

"Na tom snad nesejde, ne, Harry?" odvrátí ode mě pohled na stranu a jen ledabyle pronese, načež ho ihned obrátí zpět ke mě. "Hlavní je důvod, proč tu jsme... A ty by jsi mě velmi zklamal, kdyby jsi se nyní chtěl z toho všeho vykroutit. Nejsem na všechny tak velkorysý, abych jim nabídl pomoc, takže by jsi si toho měl vážit..."

"Vážím si toho, opravdu!" vyhrknu asi příliš rychle, ale nechci ho naštvat. "Samozřejmě, že jsem si toho vědom, a dál chci pokračovat. Chci, aby jsi mě učil!" poslední větu pronesu rozhodně. Nad důsledky se zamyslím až později, říkám si a odsunuju ty myšlenky stranou.

"Tak je to správně, Harry." opět se na mě lehce usměje a já si vnitřně oddechnu. Vezmu do ruky svůj čaj a začnu z něj opatrně upíjet.

Uvědomuju si, že vlastně opravdu nechci, aby se ve mě zklamal, což se mi zdá dost zarážející. Proč tomu tak je? Nestačí už to, že se na něj každý den těším? Na další konverzaci? Že jsem šťastný, když je vedle mě, i když jen mlčíme? Jako třeba nyní, když on pije svůj čaj a pohled má upřený směrem ke dveřím kavárny, i když tam pravděpodobně nevidí z úhlu, kde sedíme. Cítím se pohodlně, příjemně, i když ještě před chvílí jsem byl nervózní.

Je to skoro, jako by se v těchto dnech stal celým mým světem, na kterém jsem nyní závislý, který nechci opustit a vrátit se zpět mezi normální kouzelnický svět. Cítím v něm jakousi podporu, něco jako ujištění toho, že tu pro mě stále někdo je, když nikdo jiný se se mnou nebaví. Nechápu, proč se tím někým stal zrovna on, ale stalo se...

Stejně je to Brumbálova chyba. To on mě nechal opět u mých příbuzných, to on ode mě skrývá informace o průběhu války a rozkazuje všem, aby mi nikdo nic neříkal. To on drží Hermionu i Rona a ostatní na základně, kdežto mě nechává u Dursleových. Není to má vina, že jsem objevil novou cestu, kterou se nyní řítím...

"Měli bychom už jít, Harry, mám ještě nějaké povinnosti..." vytrhne mě hlas z mého zamyšlení a já si uvědomím, že už se nedívám na jeho odvrácenou tvář, ale přímo do jeho očí a napadne mě, jak dlouho jsem byl ve svých myšlenkách.

"Dobře..." odpovím a v rychlosti dopiju svůj čaj, když vidím jeho šálek už prázdný. Kývnu na něj, že jsem připravený a oba se zvedneme ze svých židlí. Vezmu si ze stolu knihu, kterou mi půjčil a následuju ho směrem k pultu, kde stojí naše servírka. Kavárna se už docela zaplnila a tak se rozhlížím po ostatních lidech, mezi tím, co on za nás oba platí. Když ucítím jeho ruku na svém rameni a vidím kývnutí směrem ke dveřím, pochopím a odcházím jejich směrem.

"Děkuji ti za čaj." usměju se na něj, když už jsme venku, a nechám se opět zavést do boční uličky, do které jsme se předtím přemístili. Nečekám na jeho odpověď, jelikož je to zbytečné, ale poděkovat jsem prostě musel.

"Můžeme?" zeptá se mě a když kývnu, ucítím jeho ruku, která uchopí tu mou a už jsme ve víru barev, které jsou charakteristické pro naše přemístění.

*

Skončíme opět v parku, tentokrát však mezi stromy poblíž lavičky, na které obvykle sedáváme. Chvíli mi opět trvá, než se po přemístění vzpamatuji, jako pokaždé. Po chvilce ucítím, jak mi pustí ruku a tak na něj otočím svůj pohled. "A ještě jednou děkuji za tu knihu." pousměju se.

"Je to nutné, Harry, tak neděkuj." odpoví mi s celkem vážnou tváří a já na to sklopím pohled k zemi. "Půjdu..." dodá, ale to už se má ruka automaticky položí na jeho paži, aby ho ještě na chvíli zastavila. Znovu zvednu pohled a podívám se do jeho očí, ve kterých je napsaná otázka.

"Víš... Vážně jsem rád, že tohle pro mě děláš... Opravdu..." pronesu potichu a ruku lehce zatnu, než jí povolím, rychle sundám dolů a strčím ji do kapsy u džínsů. Nebudu se ho snažit zdržet dýl, jako včera, i když bych si to z celého srdce přál. Řekl, že má povinnosti a tak ho nebudu zdržovat, když musí jít...

"Jen, aby jsi toho nelitoval, Harry..." pokyne mi hlavou na rozloučení a než bych stihl něco dalšího říct, rozplyne se do okolního vzduchu. Povzdychnu si a zadívám se na knihu ve svých rukou, kterou si přiložím k hrudi a obejmu. Alespoň mám něco, čím se mohu zabavit po zbytek dne...