V ulicích Kvikálkova - 15. část
15.část
"Vstávej!" probudí mě tetin hlas ze spánku. "Pojď nám udělat snídani!"
"Už jdu, teto!" zavolám na ní zpátky a zvednu se z postele. Moc jsem toho opět nenaspal, jak jsem přemýšlel nad včerejším setkání. A celkově nad všemi našimi setkáními, které mě nechávají více a více zmateného. A zmateného z toho, že se opět těším na večer, i když jsem se právě probudil. Ale raději nad tím moc nepřemýšlím a připisuju to tomu, že ze mě teta dělá opět 'domácího skřítka'...
Rychle se obléknu a sejdu dolů po schodech do kuchyně, kde ihned zamířím ke sporáku. Udělám snídani, jako každý den. Mezitím přijde Vernon a posadí se ke stolu. Když vajíčka se slaninou dodělám, položím před něj talíř s jeho porcí a on ihned začne jíst.
"Dneska mi umyješ a vyluxuješ auto, kluku!" rozkáže mi mezi sousty, když jsem se vrátil ke dřezu a začal pánev umývat. "Klíče jsou v předsíni na stole, tak můžeš jít."
"Ano, strýčku." odpovím a odložím umytou pánev do odkapávače.
"Potom se mnou půjdeš do krámu, musím nakoupit potraviny pro návštěvu, která přijde pozítří." řekne ještě teta, než stihnu odejít z místnosti.
"Dobře, teto." odpovím i jí a vydám se do předsíně, kde si obuju boty a vezmu si klíče od garáže i od auta.
Z garáže si vytáhnu hadici s vodou, kterou naplním kýbl, Přidám do něj trochu Vernonova mycího prostředku na auta a houbou začnu pomalu auto mýt. Mám spoustu času, tak nikám nespěchám a navíc to musí být stejně umyté perfektně, jinak bych to dělal ještě jednou a ještě by mě strýc seřval za to, že jsem to odflákl.
Po umytí auta pomocí houby z něj smyju pomocí proudu vody z hadice zbytky pěny.
Poté si dojdu do garáže pro vysavač a čistící prostředky na údržbu interiéru. Vrátím se k autu, u kterého otevřu všechny dveře a postupně vyklepám rohožky, než ho celé vyluxuji. Poté, co to mám, tak se vrhnu na leštění palubky a rámů. Nakonec ještě vyleštím okna a poté do auta vše dám zpátky na své místo.
Uklidím věci zpátky do garáže a vyndám si vosk, kterým nakonec vyleštím auto zvenku, protože voda na něm už dávno uschla, mezi tím, co jsem pracoval na úklidu vnitřku. Když jsem se svou práci spokojen, ještě jednou si vše prohlídnu, jestli jsem na něco nezapomněl, než auto zamknu a vrátím se zpátky do domu.
"Už to mám hotové, strýčku." oznámím mu, když vejdu do obýváku, kde opět sedí u televize a pozoruje nějaký sportovní utkání.
"Doufám, že si to udělal pořádně, jinak si mě nepřej!" utrhne se směrem ke mě, než pohled vrátí zpět k televizi.
"Ano, všechno jsem udělal pořádně." řeknu mu a jdu zpátky do svého pokoje, dokud si mě nezavolá teta.
Když vejdu do místnosti, uvidím za oknem sedět Hedviku a tak jí otevřu okno. Přeletí si na mou napřaženou ruku a zahouká. "Promiň, holka, že mi to tak trvalo..." řeknu jí a dám jí zpátky do klece. "Doufám, že jsi v noci něco ulovila, dneska jsem ještě nic k jídlu nedostal..." povím jí smutně, na což opět zahouká a nakloní hlavu ke straně. "Neboj, později mi určitě něco dají..."
Lehnu si na postel a zavřu oči. Ještě chvíli bych se nejraději prospal, ale vím, že za mnou za chvíli přijde teta, abych s ní šel a tak se alespoň snažím na chvíli na nic nemyslet...
*
"Harry! Jdeme!" zavolá skrz zavřené dveře teta a zabuší na ně.
"Už jdu, teto!" zavolám zpátky a klepání ustane- pak už jen slyším její kroky, jak se vzdalují od mého pokoje. Protáhnu si záda a posadím se, načež v té poloze chvíli zůstanu.
Cítím se snad ještě ospalejší, než kdybych ty oči ani na chvíli nezavřel. Ale povinnost volá a tak se z postele zvednu a seběhnu dolů po schodech do předsíně, kde vidím Petunii, jak si obouvá boty. Udělám to samé a počkám, až otevře dveře a my se vydáme na cestu.
Nakupování jídla není nikdy moc hrozný. Když mě sebou někdy vezme, tak jí jen držím košík, do kterého dává věci, což má i celkem rychle vybrané. Naštěstí- ne, jako to bylo u těch hrnců. Občas mi řekne, ať jí něco podám, nebo ať dám do sáčků tolik a tolik zeleniny či pečiva. A poté, co zaplatí, tak jí nesu celý nákup až domů, aby se s ním nemusela tahat sama.
Netrvá to moc dlouhou dobu, než dojdeme do místního obchodu, který není zase tak moc velký. Prodávají v něm jen potraviny, něco málo z drogerie a papírnictví a pro domácí mazlíčky. Vejdeme dovnitř a teta mi ihned řekne, abych vzal vozíček a jel s ním za ní.
"Naber tady šest těch bagetek, bochník chleba a támhlety malé housky a pak za mnou přijď do uzenin." rozkáže mi a už odchází pryč. Povzdychnu si a udělám, co po mě chce, než se jí vydám najít k chladícím boxům, kde už na mě netrpělivě čeká s nějakými zabalenými salámy a sýry v ruce. Když dojdu až k ní, tak mi je do vozíčku položí a pokyne mi, abych jel za ní.
Po cestě do vozíku ještě dá zabalené vepřové a kuřecí maso, rajčatovou omáčku, těstoviny a pár balíčků různých druhů koření. U ovoce a zeleniny jí pomůžu nabrat do sáčků brambory, červené papriky, rajčata, okurky a jablka. Poté se zastavíme u dalších chladících boxů, kde nabere do košíku tři druhy pomazánek a obyčejné máslo, než se vydáme směrem k pokladně.
Poté, co teta zaplatí, tak mi dá do rukou tašky s nákupem a já jí následuji zpátky do domu. Cesta naštěstí není tak dlouhá, takže mě ani nestihnou začít bolet ruce z poměrně velkého nákupu, za což jsem dost vděčný.
*
"Dej to všechno do kuchyně, uklidím si to už sama." řekne mi teta, když si zuju v předsíni boty a já udělám, co po mě chce.
"Pro dnešek už máš volno." oznámí mi ještě, když přijde za mnou do kuchyně a pokyne mi, že už můžu jít pryč a nic víc po mě nepotřebuje. Vyběhnu schody nahoru a jdu rovnou do svého pokoje.
Nakonec to vůbec nebylo tak hrozné, říkám si, když se svalím na postel a obrátím svůj pohled k Hedvice sedící na kleci. "Tak jak je, holka?" optám se, i když vím, že neodpoví. Zahouká na mě a nakloní hlavu ke straně.
"Chceš ven?" zeptám se jí, ale to už se znovu zvedám z postele a mířím k její kleci. Otevřu dvířka a nechám jí, aby mi přeskočila na ruku. "I já už půjdu ven, když mě tu nikdo už nepotřebuje." usměju se na ní a otevřu okno, ze kterého ihned vyletí ven.
Povzdychnu si a podívám se do stran, jestli nikoho neuvidím stát na hlídce, ale s tím, jak mě teď hlídají, tak celkem pochybuju, že někoho uvidím. Nikde nikdo. Rozhodnu se nakonec, když jen dlouho zírám ze strany na stranu a nikde ani stopa po někom z řádu.
Přejdu ke skříni, odkud si vytáhnu vypranou mikinu. Do ruky si pro jistotu vezmu ještě plášť, jako každý den a vydám se po schodech dolů do předsíně. Obuju si boty a hned na to opatrně otevřu dveře, rozhlédnu se do ulice a vyrazím ven.
Nemůžu se už dočkat, až ho opět uvidím. Včerejší večer byl zvláštní a já jsem i trochu nervózní z toho, že ho opět uvidím, ale i přesto se těším. Těším se na další rozhovor, možná i další krátké žertování, možná i na další pohlazení... S poslední myšlenkou se ihned snažím ten tok zastavit, protože tohle není správné! Neměl bych takhle přemýšlet! Neměl bych doufat v další jeho dotek! Rozhodně ne...
Ale i přesto- je to tak příjemné, když se mě dotkne. Nikdo to v mém okolí nedělá a i já prostě potřebuji ten nějaký lidský kontakt. Třeba jen ruku na rameno, nebo rozcuchat vlasy, nebo něco takového. Vím, že když se vidím s Ronem a Hermionou, tak s nimi se objímám. Ale oni tu nejsou a s nimi je to něco úplně jiného. U nich je to přátelské objetí, poplácání po zádech... Ale tohle, tohle je jiné. Tohle je důkaz toho, že tu pro mě někdo je, že někdo chce, abych se cítil lépe. Je to ujištění, i když si nejsem jistý, jestli zrovna u něj to tak jde brát. Nevyznám se v něm a nevím, na co myslí, když něco takového udělá. Je to přímo jako elektrický šok, jako by se všechno v okolí na chvíli zastavilo...
Kdyby mě Brumbál odsud vzal pryč, nic z tohodle se nemuselo stát! Nemusel bych uvažovat nad tím, jak se těším na Pána zla, jak se těším na naše další rozhovory, jak se cítím klidně, když se mě dotkne a těším se na další pohlazení... Všechno je to jeho vina a toho, že mě nechává stranou! Třeba si jednou uvědomí, jak velká tohle byla jeho chyba...
Ani si nevšimnu, kde jsem, dokud opět nenarazím na bránu do místního parku. Projdu skrz ní a ihned se vydám ke své oblíbené lavičce, na kterou se posadím. Už se setmělo a tak tu už nikdo nechodí. Obléknu si mikinu, protože se mi zdá být celkem chladno a rozhlédnu se kolem sebe, jestli ho už třeba neuvidím.
Povzdechnu si nad svým chováním a zakloním hlavu. Utřídit myšlenky... Chtělo by to, ale jak? Netuším. Má hlava je asi divná, protože musím stále nad něčím přemýšlet... Otevřu oči a podívám se na nebe, kde se pomalu začínají objevovat hvězdy...
Sírius! Projede mi náhle myslí, když se více zaměřím na ty jasné body na nebi. Celý den jsem si na něj ani nevzpomněl... Uvědomím si. Žádné trápení kvůli němu, žádné obviňování sama sebe, žádné pocity úzkosti nad jeho smrtí... Možná, že jsem si vážně odpustil? Zvláštní... Spíš za to může on, tak, že mi pomáhá si odpustit a zapomenout. Nebo možná tak, že v těchto dnech mám plnou hlavu jen jeho...
Opět zavřu oči a začnu počítat, možná, že přijde dřív, když tak udělám... Napadne mě, když zjišťuji, že vlastně nemám, co bych dělal. Jedna, dva, tři, čtyři...
*
"Není příliš bezpečné usínat ve veřejném parku, Harry." projede mou myslí a já se trhnutím posadím. "Aaaa, konečně vzhůru..." ozve se vedle mě pobavený hlas a já se na něj otočím. Chvíli ho pozoruju, mezi tím, co se snažím přijít na to, jak dlouho jsem vlastně spal a jak dlouho tu on vedle mě asi sedí.
"Zábavné, jak jsi to udělal?" zeptám se a ukážu na svou hlavu. "Nebolí mě jizva, tak je to celkem zarážející..." dodám, když se na mě podívá stylem, jak jsem mohl takovou otázku položit.
"Ach, jen jsem ti poslal myšlenku do svrchní vrstvy mysli. Když člověk spí, je to nejjednodušší a neudělá to žádnou velkou či malou škodu. Nemusíš mít strach, Harry." odpoví mi a odvrátí pohled ode mě nahoru ke hvězdám.
"V pořádku, je to šikovné." pousměju se a částečně lituju, že jsem spal a téměř se na vzpomínku na to nedokážu soustředit. Přemýšlím, jaké by to asi bylo, kdyby ke mě takhle promlouval. Jeho hlas tak zní intenzivněji, je lépe rozeznatelný a zní mnohem lépe, než to, jak mluví normálně. Zatřepu hlavou, abych dal tuhle myšlenku pryč. "Jaký jsi měl den?"
Tiše se chraplavě zasměje a otočí se zakloněnou hlavou ke mě, dokud se naše oči nesetkají. Na chvíli přimhouří oči a pak jen v hlavě uslyším jeho hlas. "Jako vždy, Harry, jako každý den..." Trhnu sebou nad tím náhlým hřejivým pocitem, který mnou projede, když 'promluví', a váhavě se na něj usměju.
"Nauč mě to také!" prosím ho a udělám gesto se sepjatýma rukama k sobě, načež ho vidím se na mě pousmát. Zvedne hlavu ze záklonu a intenzivně si mě prohlédne, až přemýšlím nad tím, jestli opravdu zvažuje to, že by to pro mě udělal.
"Možná později..." pronese a já si smutně povzdechnu, když to slyším. "Když zvládneš meditaci, bude to pro tebe jednodušší se tomu naučit. Mohu ti pomoct, ale nečekej, že by jsi zvládl něco takového během pár chvil, Harry..."
"Opravdu? Dokázal by jsi to?" vím, že můj hlas zní nadějně, ale když mě to bude učit... Bude tak ke mě muset i promlouvat a já ten pocit ucítím znovu a znovu a znovu... Rychle odsunu tyhle myšlenky pryč, pro jistotu. Myslím, že toho ví vždy až nějak moc...
"Pochybuješ snad nad mými schopnostmi, Harry?" jeho hlas je nízký, téměř výhružný, až mě na chvíli zamrazí, než si všimnu jeho pohledu.
"Samozřejmě, že ne, ó velký Páne zla!" pronesu s naprosto vážnou tváří, načež se jeho koutky úst zvednou do úsměvu. Když to vidím, usměju se na něj lehce zpátky.
"Myslím, že se mi líbí, když mě takhle oslovuješ..." přehodí si nohu přes nohu a sepne na vrchním kolenu své ruce. "Nemáš náhodou touhu mě tak oslovovat pokaždé?" nadhodí lehce, načež se zasměju.
"Promiň, ale nepřidám se k tobě!" zatřepu hlavou a zasměju se. Najednou znervózním a zamyslím se nad svými slovy, která ze mě vyšla automaticky, ale najednou si jimi tolik jistý nejsem. Tedy- nepřidám se k němu, nebudu jeho služebník, to ne, ale...
Právě, že je tu nyní to ale... Právě jsem ho už požádal o to, aby mě něčemu naučil, nedělá to náhodou ze mě zájemce o to být jeho učedníkem? Ne, to jsou velmi špatné myšlenky! Chci to umět jen proto, že je to zajímavé! Ne proto, že chci, aby mě učil!
Rychle k němu opět otočím hlavu a zahlédnu jeho vypočítavý pohled, který se ihned změní do neutrálního, jako by se nic nestalo. Ještě jednou se nervozně zasměju. "Opravdu..." dodám, i když asi trochu nepřesvědčivě.
"Jistě, Harry..." řekne nevýrazně, ale v jeho očích je vidět opět jeho zamyšlení. Na chvíli se zamyslím nad tím, jestli takový byl vždy a nebo se kolem mě uvolňuje, že už poznám jeho některé emoce a výrazy v tváři. Nebo to bude tím, že už dva týdny se vidíme každý den a tak v něm začínám umět alespoň trochu číst? Netuším...
"Ehm, no..." odkašlu si váhavě, ale nějak nevím, jak mám dál pokračovat. Nic mě nenapadá, žádné téma, nic... Začínám mít strach z toho, že už zase odejde, jelikož vždy, když se na chvíli zasekneme v mluvení, tak zmizí a já ještě nechci, aby odešel, ne tak brzy.
Podívám se na něj a vidím ho, jak mě opět pozoruje. Trochu váhavě se usměju. "Možná bych měl..." slyším ho pomalu pronášet a mé oči se na chvíli rozšíří.
"Ne..." vyhrknu, než to stihne doříct. "Ještě ne... Prosím..." nevím, jestli dělám chybu, nebo ne, když se ho snažím ještě zadržet. Nahlas! Řekl jsem to nahlas! Najednou si chci dát jednu facku, jak jsem tohle mohl pronést nahlas...
Vidím, jak se na malou chvilku zamračí při svém zamyšlení, než si povzdychne a odvrátí ode mě pohled před sebe. "Měl by jsi jít taky domů, Harry, je už pozdě. I já bych měl jít..." pronese potichu, jako by se ani jemu nechtělo odejít, ale musel. Zarazí mě to.
"Vždyť určitě ještě chvíli můžeš zůstat, ne? Klidně můžeme mlčet, pokud už není o čem mluvit, jen tak vedle sebe sedět." nadhodím váhavě, ale vidím ho, jak zakroutí hlavou. "Nebyl jsi tu dlouho, nikdy nejsi.." pronesu s jemně obviňujícím tónem, než se přikrčím a čekám, co se bude dít. Neměl bych k němu takhle mluvit, když nevím, co udělá. Proboha, vždyť je to Pán zla! On přeci může udělat úplně cokoliv, ale něco ve mě tak promluvilo a udělalo svou vlastní volbu.
"Nebylo by to vhodné, Harry, teď, když už jsem řekl, že odejdu. Uvidíme se opět zítra..." zašeptá rozhodně a rozplyne se do vzduchu dřív, než se stihnu nadechnout k tomu, abych něco dalšího řekl.
Mám pocit, jako by se mi do očí chtěly drát slzy. Nechápu proč, když je to jedno, jak dlouho se mnou je, když tu byl a mluvil se mnou, když... Možná, že jsem jen přecitlivělý, nebo nechápu ten náhlý nával smutku, který se mnou rozprostřel, když v jednom okamžiku jsem tu opět zůstal sám, opět zmatený a nyní i nešťastný...
Nevím, co se se mnou děje, nechápu svou touhu být v jeho přítomnosti dýl. Nechápu ten pocit štěstí, když se vedle mě večer objeví. Nechápu svou nedočkavost, kterou cítím přes den, dokud se opět nevydám do ulic Kvikálkova. Nechápu jeho, proč tohle dělá a proč to začíná vypadat, že i on je svým chováním nějak zmatený... Nebo si to jen namlouvám a tohle celý je nějaký jeho plán...
Zvednu se těžce z lavičky, protože už nechci nad ničím přemýšlet, a raději se vydám zpátky do domů Dursleyových. Nechce se mi tam, nechce se mi nic, kromě toho se přemístit za ním a zeptat se ho na jeho náhlý odchod, který mě tak zamrzel... Chtěl bych jen obejmout... Od něj... Jen na chvíli...
Komentáře
Přehled komentářů
Moc Vám všem děkuji za komentáře! :)
Těší mě, že se Vám povídka líbí a vím, že přidávám díly po týdnu, ale psaní je také zdlouhavé a kdybych části přidávala častěji, tak bych za chvíli měla větší odmlky, protože bych nestíhala psát, což mi přijde už lepší přidávat díly pravidelně... :)
Well done
(May Darrell, 26. 1. 2016 17:09)
Na jednu stranu mě vytáčí, že povídka je publikována takhle zdlouhavě, ale na tu druhou, obdivuji tvůj nápad, psát o každém Harryho dni. Má to své kouzlo a myslím, že jsi to vymyslela dobře.
Avšak nic na tom nemění to, že jsem hold netrpělivá. :D
Krásně píšeš a moc pěkně se to čte. Jen tak dál.
:-)
(Nelien, 26. 1. 2016 13:31)úžasné, pořád skvělá povídka, opravdu nemám co bych k tomu dodala, jen snad, že je škoda, že nepřidáváš častěji, takhle je to čekáním až moc dlouhé :-D
...
(Vai, 25. 1. 2016 22:18)ten zelenooký se ho brzy zeptá místo toho aby zůstal déle, tak aspon at muze on s nim :D no nevím asi ne.. dík za kapitolu bylo bezva
Jako vždy výborný!!! :))
(Gypori, 25. 1. 2016 20:39)Naprosto nádherný :) Voldy, Harry, to všechno... nemůžu se dočkat další části :**
Děkuji
(K-Katti, 26. 1. 2016 22:47)