V ulicích Kvikálkova - 14. část
14.část
"Dneska vypleješ a zaleješ zahradu." rozkáže mi teta po jejich obědě. "Plus k tomu ještě zasadíš tyhle cibule, na jaře jsem to nestihla, tak snad se teď ještě chytnou!" ukáže na síťovaný sáček v plastové krabici ležící na stole.
"Ano, teto Petunie." řeknu pokorně a krabičku si ze stoly vezmu do ruky.
"Tady máš něco k jídlu." dodá ještě a položí na stůl talíř. Posadím se na židli a cibule ještě jednou položím na stůl vedle sebe, když si beru do ruky lžíci a sním tu trochu brambor s nějakou omáčkou, co mi dala. Pomalu se najím, než se zvednu a jdu se sáčkem do zahrady, kde cibule odložím ke straně jednoho záhonu.
Přejdu do garáže, ze které si přinesu malou lopatičku a kýbl, do kterého budu házet vypleté kytky.
Jdu k prvnímu záhonu, ke kterému se posadím a začnu s plením. Je to teprve pár dní a tak rostliny nestihly ještě tolik vyrůst, ale i přesto se snažím záhon zbavit každé, která sem nepatří. Je to pomalá práce a mě upřímně opravdu nebaví, ale co s tím nadělám.
Když vypleju všechny záhony, zvednu se a otřu si čelo od potu. Matně si v hlavě uvědomím, že mi Petunie neřekla, kam mám ty cibule zasadit a nemám zrovna dvakrát chuť jít dovnitř a ptát se jí. Porozhlédnu se přes záhony, kde uvidím nejvíce volného místa a přejdu k němu.
Vezmu si lopatku a do hlíny udělám důlky, do kterých následně cibule položím a zahrabuje odkrytou hlínou. Poté si ještě z garáže přinesu konev s vodou a všechny záhony zaleju.
Celá práce mi netrvala dýl, jak tři hodiny a tak věci uklízím dost pomalu, aby mi to trvalo co nejdéle. Vím, že dneska už asi nic chtít po mě nebudou, ale to neznamená, že nebudu muset zůstat ve svém pokoji a tak si ještě chvíli užívám venkovního vzduchu.
Poté, co všechno uklidím zpátky na své místo přejdu do přední části zahrady a podívám se do ulice. Nikde nikoho nevidím, takže se má hlídka buď někde skrývá, nebo hlídá opět Mundungus a nebo mají všichni práci a nikoho sem dneska neposlali. Tomu poslednímu moc nevěřím, takže asi je tu opět Mundungus. Za něho bych byl asi nejraději, protože ten by si nevšiml, ani kdybych před ním vyšel ven a někam se vydal- a nebo by mu to bylo prostě jedno. Ani nevím, co se mu honí v hlavě a nebo alespoň to, co je na něm tak zvláštního, že ho Brumbál přijal do Fénixova řádu. U Brumbála vlastně taky nikdo nikdy neví...
Vejdu do baráku a jdu do kuchyně, kde sedí teta u stolu a prohlíží si nějaký časopis, který má položený před sebou.
"Máš už všechno hotové?" optá se mě stroze, když mě zaregistruje a podívá se na mě.
"Ano, teto, je ještě něco s čím by jsi chtěla pomoct?" zeptám se ze slušnosti, ale v hlavě se modlím, aby nic neměla.
"Ne, dneska už máš volno..." odpoví a přesune svůj pohled zpět k časopisu, což znamená, že je pro mě čas odejít. Celkem rád bych použil sprchu, jelikož po práci v tomhle vedru se cítím dost špinavě, ale vím, že tu by mi teta nedovolila, a tak si alespoň v koupelně pořádně umeju ruce a obličej.
Poté přejdu k sobě do pokoje, kde si sednu na postel a zadívám se na fotografii svých rodičů v rámečku, kterou mám položenou na nočním stolku. Vezmu si jí do ruky a usměju se nad tím, jak vypadají šťastně. Zamávají mi.
"Celkem vám závidím, že už nejste tady... Také si říkám, že by mi bylo líp, kdybych byl tam u vás a smál se s vámi. Tady mi do smíchu poslední dobou vůbec není." začnu k nim mluvit, i když vím, že je to jen fotografie, že mi neodpoví a že mě ani neslyší. "Dny jsou tak dlouhé, válka je v plném proudu, lidé dál umírají... Když tu nejste, netrápíte se kvůli tomu, že za vás lidi zemřou, že jste zase ztratili někoho blízkého. Vy jste tam a všichni, které máte rádi, tak tam za vámi přijdou a jste tam šťastní..."
Uslyším zahoukání a tak se otočím k Hedvice, která mě pozoruje. "Já vím, holka, neměl bych takhle mluvit. Měl bych být silný a co nejdřív tuhle válku zastavit! Ale copak můžu?" zeptám se jí, ale ona mi taky neodpoví, jen mě dál pozoruje.
"Kdyby jsi tam venku se mnou včera byla, pochopila by jsi..." smutně se usměju. "Nejsem to jen já, kdo trpí. Kdyby jsi viděla, jak jsme spolu včera mluvili... Myslím si, že nějakým způsobem je nešťastný také a unavený z toho, že musí bojovat už tak dlouhou dobu..." na chvíli se odmlčím a položím fotografii zpět na stůl.
"Vím, že to on může za tuhle válku, ale copak mu to jde zazlívat? Vždyť každý máme nějakou představu, kterou si chceme splnit. A myslím, že on vidí daleko víc, jak je tenhle systém špatný, víc než já..." zamyslím se. "Umí číst mysl jakéhokoliv člověka, když opravdu chce, nebo si tohle alespoň myslím, a myslím si také, že prostě viděl příliš mnoho u některých lidí. Třeba opravdu chce jen to, aby byl kouzelnický svět lepší?" zavrtím násilně hlavou.
"Vím, neměl bych takhle přemýšlet, protože to on vraždí, protože to on chce vládnout kouzelnickému světu, to vím! Myslím, že ze všeho tady už začínám bláznit!" podívám se na ní zoufale, ale ona stále jen kouká. "Každý si přeci zasloužíme štěstí, ne? A on mi přijde také tak nešťastný, jako jsem já sám... Je to pak špatné?" nadzvednu obočí.
Povzdychnu si a položím se na postel, kde se ztratím ve svých myšlenkách. Raději o těhle věcech nebudu mluvit nahlas, jak se říká "I stěny mají uši" a to platí pro magii dvojnásob a já vážně nechci, aby mě někdo slyšel. V duchu si zanadávám, že jsem něco vůbec pronášel nahlas a doufám, že v pokoji nemám žádný odposlech z fénixova řádu...
*
"Tak pojď, holka, je čas!" usměju se na ní o pár hodin později, otevřu jí klec a vezmu si jí na ruku. Šťastně zahouká a tak jí podrbu za krkem, než otevřu okno a pustím jí ven, aby se také konečně proletěla. Podívám se do všech stran, ale nikoho nevidím. Možná, že už pravdu začínají na hlídkách povolovat?
Pro jistotu si stejně vezmu neviditelný plášť, který přes sebe přehodím. Seběhnu ze schodů dolů, kde se obuju a proběhnu ven do ulic. Konečně! Oddychnu si, když se vydávám dál první ulicí...
*
Je to vážně tak špatné, že ho lituju? Že mě mrzí za něj, jaký měl život? Nemůže mi ho být líto, mohl si za to sám, to sám se rozhodl, to sám započal tuhle válku. To sám se naučil nitrozpyt... Ale oni ho k tomu dohnali. Myslím, že bych nakonec mohl být úplně stejný, jako on, kdybych uměl také číst lidské mysli. Zjistil bych všechny ty lži, všechny ty špatné věci, a pravděpodobně bych také bojoval proti všemu a proti všem...
Mám pocit, že mu rozumím. Jaký život mám já? Brumbál přede mnou schovává všechny pravdy, nic mi nechce říct a stále mě nechává stranou. Dokonce i Ron a Hermiona jsou lépe informovaní, jak já, a to nejsou oni, kdo má zabít Voldemorta! Celý řád se přede mnou schovává, i když mě téměř každým dnem hlídají, nikdo ke mě nemluví, nikdo se ani nezajímá o to, jak mi je! Nezajímá je, co je se mnou, do té doby, co jsem naživu. Zajímalo by mě však, jestli by litovali, kdybych umřel, kdyby mě Voldemort v těchto ulicích zabil.
Uvědomili by si nakonec svou chybu? Svůj nezájem? Obávám se toho, že ne... Litovali by akorát toho, že přišli o svou zbraň, o svůj nástroj proti zlu. Ale jak bych měl vůbec bojovat, když mě nikdo nic neučí? Vím jen to, co se učíme ve škole- nemám žádný tréning- vždyť bych s nejvyšší pravděpodobností neustál ani souboj s nějakým nižším smrtijedem! Tak jak by mě pak chtěli postavit proti němu?! Neproškoleného, jen se základním vzděláním, bez taktiky souboje...
Znamenám vůbec pro někoho něco? Jen já, Harry, ne chlapec-který-přežil, ne celebrita, ne zbraň? Chtěl bych se postavit pravdě, vyslechnout si všechny, slyšet, co o mě říkají za mými zády, co si myslí. Ano, přímo toužím po tom si jejich mysli přečíst! A tady to přesně je! Nedělají ze mě nakonec druhého Temného pána? Pokud to tak půjde dál...
Ne, to bych raději zabil sám sebe, než se stát dalším vraždícím monstrem. Už takhle je tu na světě jeden- nebo v Anglii alespoň. Nebo mohu jen požádat o osvobození a třeba by mi ho dopřál. Co já vím? Začínám už vážně z té samoty šílet...
"Ztracen opět v myšlenkách, Harry?" ozve se hlas vedle mě. Otočím se na něj a lehce se pousměju, i když stále zůstávám mlčet.
"Ano, ano... Vidím..." odpoví, jako by věděl, na co myslím. Ale kdo ví? Třeba mi také právě v tuto chvíli mou mysl čte. Nemám co skrývat a tak se nebojím o to, co by tam mohl najít. Je mi všechno jedno, stejně je tenhle svět naprosto bezvýznamný...
"Jak jde 'práce'?" zeptám se, když otočím pohled zpět na ulici, po které jdeme.
"Stejně, jako jiné dny..." slyším jeho odpověď.
"Alespoň jsi nemusel zahradničit..." odfrknu si. "Já už vážně nechápu, proč jsem tady, proč mě Brumbál nechává s mými příbuznými, když všichni jsou na ústředí řádu. Jen já trčím v téhle díře!" vyjedu nahlas.
"Tiše, Harry, nikdo ti neříkal, že rozčilování se škodí tvému zdraví?" téměř cítím jeho pobavení nad mým náhlým výbuchem. "Ale tak... Vyber si, čí život je z nás dvou ten horší..."
"Ty se alespoň můžeš volně pohybovat- jít kam chceš, dělat co chceš... Nikdo ti v ničem nebrání, nikdo tě nenechává ve tmě a netají před tebou informace, které ani nemůžeš získat, protože neumíš nitrozpyt!" cítím, jak se ve mě hromadí vztek. Po dlouhé době cítím i něco jiného, než depresi a smutek, ale další emoci. Možná pak ještě radost z těchto setkání, kde mohu mluvit s někým a ne jen sám pro sebe, nebo k Hedvice, která mi stejně neodpoví...
"Pokud nemůžeš nikam chodit, tak proč jsi tady a jdeš touto ulicí? Pokud nemůžeš dělat co chceš, jak to, že tu jsi vedle mě, kvůli tomu, že jsi chtěl jít ven? Možná, že tě nehlídají tak moc, Harry, a dávají ti trochu té volnosti..." uvažuje lehkým hlasem a já mám chuť si jeho směrem opět odfrknout, ale potlačím to.
"Spíš je jim jenom jedno, co se se mnou stane. Nestarají se, kdyby jo, někdo z nich se mnou alespoň mluví..." můj vztek, jako kdyby s jeho slovy vyprchal a opět ve mě zůstala jen prázdnota a nepochopení jejich činů, které mě začínají uvnitř dost bolet...
Na druhou stranu jsem tady ale šťastný. Kdybych byl na ústředí, z toho domu se pak nedostanu, a už by nebyly žádné procházky na čerstvém vzduchu, žádné rozhovory, které jsou pro mě v těchto dnech jedinou útěchou a tím jediným dobrým, co mě potkává...
"Možná, že tě jen nechávají truchlit?" nadhodí s pokrčením ramen, na což se krátce chraplavě zasměju.
"Nemyslím si, prostě jsem pro ně jen chlapec-který-tě-má-zabít a tím to pro ně končí..." zašeptám sklesle. "Víš... Jsem nakonec rád, že tu jsi..." řeknu ještě potišeji a ihned si přeji, abych mlčel. Co mě to napadá, něco takového říkat zrovna jemu?! Někdo by mě už měl asi profackovat, abych se probral. Nepřítel! Je to nepřítel! Ale opravdu?...
"Je mi potěšením, Harry..." podívám se směrem k němu, když pronese ta slova a vidím ho, jak ukloní 'slavnostně' hlavou, což ve mě vyvolá upřímný úsměv.
"Tohle by jsi neměl dělat! Přeci nechceš, aby někdo viděl, jak se velký Temný pán klaní Harrymu Potterovi." nadzvednu s úsměvem obočí. Nechápu tyhle změny nálad- nejdřív jsem nešťastný a na to hned naštvaný a na to hned nešťastný a teď mám chuť dokonce žertovat s Voldemortem.
"Nikdo tu není, aby to viděl, Harry... Navíc... Jednou si to mohu snad dovolit, před svým velikým soupeřem, ke kterému držím tolik respektu! Nemyslíš, Harry?" odpoví stejným tónem a já se nahlas rozesměju. Přemýšlím, jestli alespoň něco z toho myslí vážně, ale asi to jen říká pro mě, pro mou útěchu.
Stále si nemohu zvyknout, že tu je a říkám si, jestli je tu vážně pro mě a nebo, jestli má nějaký plán. A přesto se na naše krátké konverzace každý den těším... Navíc už je to dnes druhý týden a já prostě chci věřit. Přeji si mít alespoň jeden pevný bod v tomhle chaosu, který se nazývá mým životem. Alespoň trochu radosti a trochu komunikace s okolním světem...
"Děkuji Vám, můj velký pane Zla! Je to pro mě obrovská čest!" narovnám se v zádech, jako bych se pyšnil tou poctou a vidím, jak se i jeho koutky úst roztahují do úsměvu, který dokonce dosahuje jeho očí.
Chvíli se dívám do jeho tváře, opět fascinován tím pohledem- tím, že jsem ho dokázal pobavit, tím, že on něco takového cítí. Otočím hlavu zpět před sebe a mezi námi se rozhostí ticho, když jdeme dál ulicemi, každý ztracený ve svých vlastních myšlenkách...
Už opravdu nevím, co si o těhle setkáních mám myslet. Protože on tu je a baví se se mnou. Je tu a nesnaží se mě zabít. Je tu a žertuje. Je tu a nesnaží se mi ublížit. Je tu a mluví se mnou. Je tu a dal mi jídlo, když jsem nejedl. Je tu a pomohl mi si odpustit. Je tu a dává mi oporu- ať vědomě, či nevědomky, ale dává...
"Půjdu, Harry..." slyším jeho hlas vedle sebe a když se na něj otočím, vidím, jak se jemně usmívá. Přemýšlím, jestli v jeho očích vidím závan smutku, ale nejsem si jistý a tak tu myšlenku ihned zahazuji. I když v těchto dnech si asi nejsem jistý vůbec s ničím...
"Dobrá..." odpovím tiše. Na chvíli se zastavíme a díváme se na sebe...
Chtěl bych ho ještě na chvíli zdržet, ale bojím se. Nemyslím si totiž, že by to bylo vhodné- pokud už chce jít, ať odejde a já se nebudu snažit ho tu držet déle. Uvidím ho opět zítra, budeme mít další rozhovor, nebudu sám...
"Opět příjdu, Harry..." zašeptá, a mě lehce zamrazí v zádech, když to slyším po tom, co jsem nad tím přemýšlel. Nakloním hlavu ke straně, s otázkou v očích, když vidím jeho ruku, jak se ke mě zvedá. Jeho upřený pohled mě trochu znervózní, ale pak ucítím jeho ruku na svých vlasech, jak je pohladí. Pohladí! Mé srdce se rozbuší, když cítím jeho prsty, které po vlasech kloužou dolů...
"Já..." začnu, ale nic víc nestihnu říct, když sundavá svou ruku rychle pryč a rozplyne se do okolí, jako to dělá každý večer... A já... Jsem zmatený, opět....
