V ulicích Kvikálkova - 10. část
10.část
"Vstávej! Pojď nám připravit snídani!" buší na dveře mého pokoje teta.
"Už jdu!" zavolám na ní. Vezmu si z nočního stolku brýle, který si nasadím na nos a rychle si najdu něco čistého k oblečení, než sejdu dolů do kuchyně.
Jako vždy připravím slaninu zalitou vajíčky na pánvičce a na stůl připravím pár bagetek. Mezi tím, co stojím u sporáku, si ke stolu sedne strýc.
"Dneska opravíš Dudleymu postel, která vrže a stůl se mu taky trochu naklání, tak ten opravíš taky." přikáže mi Vernon a já na něj přikývnu.
"Ano strýčku." odpovím a rozdělím porci z pánvičky na tři porce a talíře položím na stůl.
"Dudlánku! Už je snídaně!" zavolá teta Petunie nahoru.
"Už jdu mami!" ozve se a na to slyším dunivý kroky, jak běží po schodech dolů. Vejde do dveří a ušklíbne se na mě, než si sedne ke stolu a začne to do sebe ládovat. Nejraději bych protočil očima nahoru, ale vím, že by to asi nedopadlo moc dobře, kdyby to někdo z nich postřehl. Raději se seberu a jdu se podívat na ten nábytek, o kterém mluvil strýc...
*
Vezmu si ze skříně na chodbě nářadí a vejdu do Dudleyho pokoje, který je přeplněný k prasknutí nepotřebnými a v části i rozbitými věcmi. Není tu vůbec uklizeno a po zemi se mu válí spousta předmětů, které pravděpodobně v návalu vzteku zahodil a nebo se snažil zničit.
Přejdu k posteli a opatrně si na ní sednu a povyskočím, abych zjistil, kde se mám zaměřit na opravu. Zdá se však, že pod mou váhou ani nevrzne, což se není čemu divit, když Dudly je tak těžký.
Povzdechnu si- asi budu muset dotáhnout všechny šrouby a zkusit pevnost všech dřevěných spojů- vůbec se mi do toho nechce, ale čím dřív to budu mít za sebou, tím lépe. Sundám z postele polštáře a matraci, aby mi zbyla jen konstrukce a vrhnu se do toho...
Po chvíli, když mám pocit, že už na posteli není nic, s čím bych mohl jakkoliv pohnout, se přesunu ke stolu, u kterého jen pořádně připevním jednu nohu, která se začíná vyviklávat, a má práce je naštěstí v tomto pokoji hotová.
*
Po dokončení oprav jdu opět do pokoje, kde si lehnu na postel. Zavřu oči a na chvíli se uvolním. Možná, že bych si mohl sehnat nějaké knihy o tom, jak se správně medituje. Třeba by mi to nakonec opravdu pomohlo...
Když slyším zaťukání na okno, podívám se ven, kde na parapetu sedí Hedvika, která nese zpátky nějaký dopis, pravděpodobně od mých přátel. Otevřu jí okno a pustím jí dovnitř.
"Tak jak se máš, Hedviko? Proletěla jsi se?" zeptám se jí s lehkým úsměvem, na což mi zpátky téměř nadšeně zahouká. "Já vím, je hodně vedro na tak dlouhé cesty, ale alespoň máš co dělat a v ústředí ti určitě dali něco lepšího k jídlu, jak já taky..."
Převezmu si od ní dopis, na kterém je opět Hermionin rukopis. Otevřu ho a začnu číst...
Ahoj Harry!
Tak to je skvělé, že jsou k tobě tenhle rok tak ohleduplní a do ničeho tě nenutí a tak. Dneska na ústředí přijel i Bill, který tě taky pozdravuje! Začíná tu být celkem zmatek. Brumbál říkal, že už dlouho nebyl žádný nájezd od Ty-víš-koho a musíme být připravení, až se zase něco stane. To je asi tak to jediný, co ti můžeme říct, je mi to líto...
Rozhodně nám piš častěji, ať víme, že jsi v pořádku!
Hermiona, Ginny a Ron
Ps.: Harry, dvojčata nedávno přinesla nějaký jejich nový produkt, tak až přijedeš, musíme to hned vyzkoušet! Čekám s tím na tebe, takže ještě taky přesně nevím, co to má přesně dělat, ale znáš dvojčata, určitě to bude něco hrozně suprovýho! Ron
Usměju se při čtení posledních řádků, které napsal Ron. To bude asi tak to jediný, na co se budu těšit a asi i to jediný, co mě z celého dopisu potěšilo. Odložím ho do zásuvky u stolku a znovu si lehnu na postel- dopis budu řešit nějak později, nemám na to teď náladu...
"Tak co myslíš, Hedviko, chybím jim vůbec, když stejně Ron a Hermiona chtějí být spíš jen spolu?" optám se Hedviky. "Každý to na nich vidí, že se k sobě hodí. To jen Ron je tak hloupý, aby to pochopil a Hermiona to chce nechat na něm..." podívám se na ní, ale ona mě jen pozoruje.
"Jo, já vím, Ginny se na mě asi těší, ale tu zase nechci vystavovat nebezpečí... Nevím, jestli bych zvládnul, kdyby i ona pro mě umřela..." zavřu oči. "Nedovolím, aby se to stalo! Nesmí se zatím na mě tolik vázat. Až skončí válka, bude to o něčem jiném, ale teď jí nechci poslat na smrt s tím, že by jsme byli spolu..."
"Co myslíš, holka, bude se mnou dnes dýl?" znovu otevřu oči a podívám se na ní. "Nedívej se tak na mě. Vím, že bych nad tím neměl přemýšlet a měl bych to říct Brumbálovi a vůbec nechodit z pod ochran své maminky, ale... To nemůžeš pochopit..." skončím rychle, protože ani já sám nevím, jak bych to popsal a vlastně ani nevím, co bych měl popsat...
Stále na sobě cítím její pronikavý pohled, ale už se na ní nepodívám a otočím se k ní zády...
*
Když je čas, zvednu se a jdu se podívat k oknu, kdo mě hlídá tentokrát. Kousek dál mezi auty vidím Mundunguse, který si tam prohlíží nějaký věci v batohu, které pravděpodobně zase někde ukradl, aby je mohl prodat. Znechuceně se ušklíbnu, ale nakonec se celkem i divím tomu, že sem dorazil a nezůstal někde v ústraní...
Vezmu si neviditelný plášť a pomalu se vydám ze svého pokoje dolů do chodby, kde si obuju boty, než se potichu vykradu ven z baráku do ulic Kvikálkova...
Procházím se ulicemi a jsem nervozní z toho, až přijde... Neměl jsem před ním brečet! Co mě to proboha napadlo?! Takhle se před ním ukázat, tak slabý! Měl jsem to v sobě zadržet, alespoň do doby, než by odešel a pak už by to bylo jedno. Co když teď kvůli tomu nepřijde? Kvůli tomu, že jsem se před ním tak složil, zdánlivě bez jakéhokoliv důvodu. Co když jsem ho tím naprosto znechutil?
Nohy mě vedou opět do parku, mého útočiště, mého úkrytu před světem lidí. Sem nikdo nechodí, jsou tu jen stromy a pár pouličních lamp, podél cesty lavičky, a ani živá duše, když se setmí. Můj malý kouzelný svět, kde se stýkám s jediným člověkem našeho světa, jenž mi v těchto dnech bývá oporou...
Mé myšlenky se asi ubírají dost špatným směrem a já si za to v hlavě začnu nadávat... Nesmím přemýšlet nad tímhle! Měl bych vzpomínat na Síriuse! Takhle akorát špiním jeho památku. Měl bych umřít, za to, co jsem provedl, měl by mě zabít... A místo toho si velký pán zla se mnou chodí dávat přestávku od všeho. Možná ho jen baví, když se může dívat na mé utrpení? A potom, až takový přestanu být, tak mě zabije...
"Omlouvám se za ten včerejšek..." prohlásím sklesle, jakmile vedle sebe uvidím periferním viděním zhmotnit se jeho osobu. "Neměl jsem mít takovou reakci a víš... Neměl jsem..." nervózně rozhodím rukama, načež se mi dostane lehkého pobaveného smíchu.
"Stalo se? Stalo..." prohlásí jen. "Dnes je krásný podvečer, nemyslíš Harry? Tak přestaň přemýšlet nad hloupostmi..."
"To nebyla hloupost!" vyjedu na něj, přičemž se tváří otočím na tu jeho, abych dodal důraz do svých slov, načež si vysloužím další pobavený pohled jeho očí, od kterých se odráží světlo hvězd. Hvězdy, stejně jako jedna hvězda pojmenovaná Sírius, která tam někde nad námi je...
"Jak může být v někom tolik smutku?" zeptá se a jeho pobavení, jako by se vypařilo.
"To někdo, jako ty, nebude moct nikdy pochopit..." odpovím mu a sklopím pohled k zemi.
"Ne, to asi nepochopím, to máš pravdu, Harry." posune se na lavičce a opře se pořádně do opěradla za sebou. "Ale třeba- jednoho dne- pochopím já tebe..." dodá, přičemž jako by mi po zádech stekla ledová voda.
"Jak to myslíš?" znovu se na něj otočím, stále s tím nepříjemným pocitem. "Proto sem chodíš? Aby jsi mě pochopil? Pochopil svého nepřítele? Aby jsi mi ublížil ještě více, než jak jsi to zvládl udělat za celý můj život?!" zvyšuju postupně hlas.
"Pst, Harry." protáhne syčivým hlasem. "Nechceme sem přeci přitáhnout zbytečně nějaké kolemjdoucí, nebo chceme?" optá se mě a já hned zmlknu, i když to stále ve mě vře. "Nemyslel jsem to tak. Nehledě na to, že jsem ti už řekl důvod svých návštěv, nebo snad ne?"
"Jo, nudíš se... Nezdá se mi to jako dost dobrý důvod..." odfrknu si a také se opřu do opěradla lavičky, jako to udělal před chvílí on.
"A proč ty chodíš stále ven, stále dokola, pokud si nepřeješ, abych tady byl?" optá se mě zpátky a já přímo před očima vidím, jak při tomhle nadzdvihl obočí- kdyby nějaké tedy měl...
"Možná jen nechci být sám..." zašeptám a ani nevím, proč říkám zrovna něco takového. Zrovna jemu. Stejně jako spoustu dalších věcí, které jsem během těchto 'schůzek' řekl, nebo udělal. "Je to zvláštní večer..."
"Ano, ano..." řekne neurčitě a pak už oba dva mlčíme.
Bude to vždycky takhle? Přijde, prohodíme mezi sebou pár slov, odejde. Večery, které jsou vlastně téměř o ničem, jen o pronesení pár vět.. A ve mě se pere 'dobro' a 'zlo' - to, jestli si s ním mohu povídat, nebo bych neměl. Jestli chci, aby tu byl a nebo, aby už se neukazoval... Nevím, co si mám myslet...
Když tu sedí vedle mě, cítím jakýsi mír. Nebo ten pocit, kdy se nemohu dočkat, až budu moci jít ven a na pár chvil mluvit s někým, kdo mi nenadává... Vzpomínám si na pohled Hedviky, když jsem se jí ptal, jestli si myslí, že se mnou bude dýl. Protože v sobě vím, že chci, aby ty chvíle byli delší...
"Měl bych už asi jít..." ozve se vedle mě, což mě probere z mého zamyšlení a já přímo cítím, jak mě upřeně pozoruje. Snad aby viděl mou reakci?
"Asi..." zašeptám, i když chci řvát, aby tu zůstal, aby se mnou byl dýl. Aby mě tu nenechával samotného, jen s mými myšlenkami. Ale nic neřeknu, ani hlásku, ani se na něj neotočím. Možná proto, že si nepřeji, aby viděl můj zoufalý pohled, kterým ho přímo prosím, abych se znovu neponížil.
Křečovitě zatnu ruku do své mikiny a zavřu oči. Nechci vidět, jak zase mizí, jak mě tu nechává. Asi je se mnou něco v nepořádku, protože není možné, aby ve mě vyvolával takovéhle pocity. Takovou touhu po tom, aby mě neopustil každý večer, aby byl dýl se mnou...
:-)
(Nelien, 22. 12. 2015 14:01)