Všechno jednou shoří
Všechno jednou shoří
Jak jsi mě mohla tak zklamat... Věřila jsem
ti ve všem, ale ty jsi to nikdy nepochopila... Nepochopila jsi mou náklonnost,
se kterou jsem se k tobě vždy obracela- se kterou jsi si pak zahrávala... Možná
jsi chtěla vyzkoušet něco jiného- něco, co jsem ti mohla ukázat jen já, ale
tomu je už konec! Všechny sny se jednou rozpadnou a ty mé to udělaly v tom
okamžiku, kdy jsem na vlastní kůži spatřila, jaká vlastně doopravdy jsi...
Jak jsem mohla být tak slepá- jak jsem mohla
nevidět, co se kolem děje... Já hloupá!!! Ano, jako mi to vždy říkali- malá a
hloupoučká... Ano, taková jsem opravdu vždy byla a myslela jsem si, že se to
změnilo, když jsi do mého života vkročila ty, ale ne... Nikdy se nezmění to,
čím jsme dřív byli- čím zůstaneme už navždy a ty jsi mě v tom jen utvrdila...
Vlastně bych ti měla poděkovat, že?! Ale to
já neudělám, na to mám moc velkou hrdost! Možná, že to nevypadá, že bych vůbec
nějakou měla, ale v těhle situacích jí u sebe mám a hodně velkou... Nebudu se
přeci před tebou plazit a prosit o to, aby jsi se ke mě vrátila?! Možná, že je
to přesně to, co jsi přeji, ale nikdy to neudělám- leda, že by jsi prosila ty,
tak bych ti své city vylila- jako osoba, které vzaly jednoho dne všechny
iluze... Přesněji- které jsi mi vzala ty...
Sedím v koutě a zpívám si…
Zamotaná do všech těch slibů,
které stejně nikdo nesplní.
Už si nepláču ani pro sebe.
Vždy jsi mi slibovala, jak vše bude dobré...
Protože jsme přeci spolu, tak to tak musí být, ne?! A já ti věřila- proč bych
taky neměla, když jsem si v té chvíli myslela, že tvé city patří pouze mě...
Oh, jak já se mýlila!
Jak jsme si malovaly barevnou budoucnost...
Jak jsme plánovaly, co budeme dělat o prázdninách... Věděla jsi to už v té
době, že mě opustíš? nebo spíš to, co mi jednou ukážeš?! Mám takový pocit, že
ano... A ty jsi mi slibovala, že spolu budeme dlouho- celou věčnost budeme mít
pro sebe a svět se směje jenom proto, že jsme na něm my dvě a smějeme se s
ním...
Jak krásné byly ty chvíle, když jsme vedle
sebe ležely na posteli a usmívaly se do stropu jen proto, že jsme si na něj
přidělaly zrcadlo... Aby jsme se mohly pozorovat, i když budeme ležet vedle
sebe... Šťastné výrazy v našich tvářích- nebo pouze v té mé a tvá se
přetvařovala? Ne, možná jsi si v tom zrcadle jen představovala někoho jiného...
Nebo několik jiných?! Co já vím- je mi to jedno! Už je mi všechno jedno!!!
Nezbyly mi žádné slzy.
Všechny jsem setřela.
Jen tenhle deník z prázdných stránek,
jen moje pocity se vytratily…
Ale budu zpívat dál…
Pamatuješ na náš společný deníček? Koupily
jsme si ho hned na začátku našeho vztahu, aby jsme si tam každá mohla zapisovat
své dojmy ze dne stráveného ve dvou... Každá ho měla chvíli a vzájemně jsme si
potajmu četly, co tam ta druhá napsala- jen proto, aby jsme věděly, jak vlastně
šťastní spolu jsme... Zapisovala jsi tam vůbec dny strávené se mnou?! Ani tohle
nevím... Mám ten deník stále u sebe a pochybuji... Pochybuji o každém z těch
tvých slov, co jsi do něj napsala... Kdy se ve mě objevila ta nedůvěra?! Kdy?!!
Proč jsi musela vše zkazit... Proč jsi musela
pošlapat ten náš krásný sen- ten náš společný život, který byl teprve v
plínkách- který se na nás tak šťastně smál, protože jsme byly tak zamilovaní...
Ne- to já byla zamilovaná- protože jsem o tobě nic nevěděla... Myslela jsem si,
že tě znám, ale byla to chyba!!! Nikdy neznáš nikoho tak dobře, jako sebe a
všichni ostatní jsou lháři! Protože nikdo k tobě nemůže být tak upřímný, jako
ty sama...
Jak já bych chtěla vymazat všechno, co se
mezi námi stalo a přesto si to navždy zachovat v mysli... Protože i přes tu
bolest k tobě pořád cítím mnoho... Protože i přes všechny lži, to byla šťastná
etapa mého života... Jak jsem si ničeho nemohla všimnout... Jak jsem mohla být
tak pošetilá?! Tak malicherná... Mám v mysli obrázek tvé smějící se tváře a
chci ho v ní mít pořád, ale nejde to, protože pak vždy vidím sebe před
zrcadlem, jak brečím, jak se lituji! Nesmím se litovat! Je to špatné...
Než všechno shoří,
zatímco všichni křičí,
spálím jejich lži,
spálím své sny.
A já chci všechny ty tvé lži vymazat a nechat
svou mysl bíle neposkvrněnou... Ale jak bych mohla, když nevím nic z toho, co
vlastně pravda byla a co ne... Jednou jsme si řekly, že si nebudeme lhát- ten
večer jsme se pohádaly... Uznaly jsme, že úplná pravda přeci jenom není moc
dobrá... Dohadovaly jsme se téměř o všem- o skládání příborů na stůl... Nebo o
květinách, které jsme si navzájem nosily... Zkritizovali jsme své způsoby jedna
druhé a byli jsme rozzlobení... Rozhádaní... A já si uvědomila, jak vlastně moc
rozdílní jsme... Možná je pravda, že jsme k sobě neměly vůbec patřit, ale i
přes tu myšlenku to hodně bolí...
Víš proč to bolí? Protože jsem ti věřila...
Tak moc jsem ti věřila, jako nikomu jinému v mém životě... Ani mamince, ani
tatínkovi jsem nevkládala tolik důvěry jako tobě... Protože to ty jsi měla být
můj celý život- můj sen... Můj krásný sen o tom, že i když jsme obě dívky, tak
to bude klapat bez předsudků... Ale ty jsi věděla, kolik mužů přitahují
lesbické ženy- kolik mužů si je přeje získat do postele, protože je to prostě
zakázané a o to je to lepší... Věděla jsi to! Celou dobu jsi to věděla a
využívala jsi našeho vztahu! Jen tak- bez omluv, bez kání... Byla jsem pro tebe
pouze nástrojem na balení kluků? Dívek?
Každý má rád něco zakázaného- už děti rády dělají
vše, za co jim rodiče nadávají... Jak jsem si mohla myslet, že tento vztah bude
pro nás přínosem?! Ty jsi mě nikdy nemilovala!!! Tuším to, vím to... Protože
jsi moc náročná... Jsi krásná a víš to o sobě... Náš vztah tě dělal pouze ještě
krásnější...
Všechnu tu nenávist
a všechno to zlo.
Všechno to spálím,
protože mě k tomu nutí můj vztek.
Než to všechno shoří…
Nenávidím všechny muže, všechny ženy! Všechny
ty, kteří tě měli, když jsme byly spolu... Když jsme byly pár... Bylo to od
tebe kruté, když jsi mě nechala vidět, co děláš... A ty jsi chtěla, abych to
viděla... Možná jsem tě už omrzela? Kdo ví... Ale když jsem vešla do našeho
pokoje a viděla jsem tě tam, jak si užíváš... Bolelo to! Ani nevíš, jak moc
bolelo to zjištění, že jsi to udělala záměrně! Možná ještě více, než kdyby jsi
mi řekla, že tě svedl- že jsi nemohla nic dělat- byla jsi bezmocná... Možná i
to by jsem v našem vztahu překousla, ale ta slova "Kotě. Ber to tak, jak
to je..." mě ničí ještě nyní...
jak jsi mohla?! Jak jsi to mohla udělat, když
jsi jasně viděla, jak moc je má zamilovanost k tobě veliká... Dávala jsem ti
tolik lásky, kolik jsem mohla... Tolik jsem ti důvěřovala a pro co?! Pro to, že
jsi k nám domů budeš tahat muže?! Nemohla jsem uvěřit... Nemohla a ani nyní
nemohu... Ty všechny růže, co jsem ti posílala do práce... Ty plyšáci, které
jsi tak milovala a já tě jimi zahrnovala... Večeře, na které jsem tě zvala- do
tvých oblíbených restaurací, i když byly tak drahé... Všechno to bylo kvůli
tomuhle?! Kvůli tomu, aby jsi mě nakonec opustila takovým odporným způsobem?!
Procházím životem nezpozorována.
Vím, že jsem ukradená všem těm,
co se staraj jen o svou přetvářku.
Jsem zničená... Je ze mě troska... Nikdy jsem
na tom nebyla tak špatně, jako nyní- ani v té době, co se mi pokazil můj první
vztah... Možná jsem ho nebrala tak vážně, jako ten náš... Opravdu jsem si
myslela, že by nám to mohlo fungovat... Opravdu jsem v to věřila celou svou
duší...
Pořád si pamatuji na ten pocit, když už jsem
to nevydržela a vše ti řekla... Všude byly růže- v mém bytě- na zemi, na stole,
kde jsem připravila večeři pro nás dvě... Opravdu jsem si dala záležet, aby
bylo vše perfektní- aby bylo vše tam, kde to má být... A pak zazvonil zvonek-
ty... Šla jsem otevřít se srdcem až někde hluboko v krku a v hlavě jsem si
kontrolovala vše, co jsem udělala... Ve dveřích jsi stála- nesmělá... Nevěděla
jsi, co ti chci a trochu jsi se bála.. A já si přála ti ten strach z očí
vymazat- pozvala jsem tě dál... Pamatuji si na tvůj dojatý pohled, když jsi se
zvědavě rozhlížela... Seděly jsme u stolu a popíjely kaktusový džus, když jsem
se rozhodla.... Rozhodla, že mi za to úsilí opravdu stojíš a vyznala jsem se...
A ty jsi tam seděla- zaražená a s nedůvěrou, která se pomalu měnila v
porozumění... Najednou jsi chápala všechno mé chování a já byla šťastná...
Vrhla jsi se na mě a opakovala jsi "Ano, ano, ano..." pořád dokola a
já byla šťastná... Však každá euforie jednou skončí... Jako jednou každý
vztah...
Nikdo mě tu nevidí,
nikdo mě tu neslyší,
ale já pořád ještě zpívám…
Proč jsi mě nikdy neslyšela- proč jsi nikdy
nevyslyšela mé prosby, když jsem tě o něco žádala... Až nyní si uvědomuji, že
jsi pro mě toho dělala tak málo... V tu dobu mi to připadalo až příliš a vše
jsem ti oplácela několikrát... Ale když si na tebe vzpomínám teď, už nic z toho
nevypadá tak šťastně... A nebo jsem to nyní já, co lže sama sobě... Protože já
nic takového neviděla... To si jen snažím ulehčit svou situaci... Jen si jí
snažím zhnusit, aby nic nebolelo... Ale má snaha je marná a já to vím, protože
jsem tě milovala... Tak moc jsem tě milovala a bez pochybností jsem si
namlouvala, že ty mě taky! Měla jsi mě alespoň někdy trochu ráda? Alespoň
malinkato? A nebo jsem opravdu byla pouhým nástrojem v tvých rukách, se kterým
jsi mávala, jak jsi chtěla... Se kterým jsi si si bez výčitek zahrávala...
Před očima vidím tvůj překvapený pohled, když
ti ukazuji, že jsem si vyprázdnila polovinu šatníku jen proto, aby se tam vešly
tvé šaty... Vidím tvé šťastné objetí, když jsi mi děkovala a slibovala, že
budeme spokojené, že budeme ještě šťastnější, když spolu budeme žít... Jako
opravdové manželky... Bez registrace... Bez prstýnku.... Bez závazků! -dodám
tvrdě, zničeně... Možná, že když jsme se objímaly, tak jsi potřebovala pouze
schovat svůj zděšený výraz v obličeji, své zhnusení k tomuto kroku...
Než všechno shoří,
zatímco všichni křičí.
Spálím jejich lži,
spálím své sny.
Ale já už nežiji s tebou, nežiji společným
životem... Jsem volná- mohu si najít někoho dalšího, znova experimentovat...
Mělo by to být zábavné... Měla bych se zase smát, ale já se nesměji... Všechny
mé sny jsou pryč- uletěly... Jako peří, které opustí své místo na letícím
ptáčkovi- spíš, které mu vyškubne nějaká liška před tím, než ho s chutí sežere!
Jak já nenávidím své myšlenky- svůj smutek, zármutek, zklamání, zhnusení,
bolest... A spoustu dalších pocitů, které mě ovládají... Mě i mé chování!
Všude po bytě jsou rozházené papíry- věci...
Roztrhané oblečení, které jsi tu nechala, když jsem tě vykopla... Ano- vlastně
si za to všechno mohu sama... Překvapení? Nemělo by být... Vždyť to přeci já
jsem ta zlá- ta co si malovala šťastný vztah, zatímco ty jsi chtěla být
volná... To přeci já jsem tě držela pořád na tomhle místě!!! Ale teď jsi pryč a
jsi také volná- měla by jsi se radovat, protože už tě u mě nic nedrží! Kdo by
tak se mnou chtěl být!!! Musím být nesnesitelná! Musí mě přeci všichni
považovat za tu malou a hloupoučkou! Kterou jsem... Která nedávno ztratila
iluze...
Vyhodila jsem tě ze svého bytu- lituji? Ach
ano, lituji toho, ale nemohu tě tu držet... Ne, když vidím, že potřebuješ
volnost a já jsem sobecká... Chtěla bych tě celou pro sebe! Ale to přeci nejde,
když ty potřebuješ více prostoru, když potřebuješ více extáze, vzrušení... Když
potřebuješ být obklopována... Život se mnou by tě zničil, stejně, jako by
zničilo mě to, že si je všechny sem vodíš...
Všechnu tu nenávist
a všechno to zlo.
Všechno to spálím,
protože mě k tomu nutí můj vztek.
Než to všechno shoří…
Polévám vše benzínem... Stěny, podlahu,
nábytek, květiny... Všechno... Polévám sebe... Už nemohu být v tomhle bytě!
Všechno mi tě připomíná, všude tě vidím... Jak se díváš na televizi... Čteš si
knihy v posteli... Svačíš u počítače, i když víš, že to nesnáším... Jak se se
mnou miluješ... Jak se upravuješ v zrcadle a já ti mezitím češu vlasy... Jak se
vrtíš na tom odporném chlapovi!
Nevydržím to! Všechno musí skončit! Všechno
spálím a už mi nezbude nic... Kvůli tobě se všeho vzdám- i svého života... Jen
proto, aby jsi mohla jít dál a neohlížet se za mnou... Za tou, co tě svazovala
provazy do vztahu, ve kterém jsi určitě nechtěla být...
Jsem tak zklamaná a unavená... Už chci spát-
už chci spát!!! Odejít na věčnost... Usnout a neprobudit se... Nikdy- už nikdy
více!
Mám vztek! Vztek na sebe! Že jsem si nikdy
ničeho nevšimla, že jsem neviděla to, jakou chceš doopravdy být... Musela jsem
tě dusit, ale... Tomu je už konec...
Dívám se,
jak všechno pomalu hoří,
jak všechno pomalu shoří.
Všechno hoří…
I já hořím... V našem bytě... Teď už v mém...
Komentáře
Přehled komentářů
mociiinky hezké drsné veci trochu moc, ale to se občas šikne..:-D
...
(Dark Dookie, 8. 12. 2009 21:36)Moc hezky napsaný... Je to sice hodně drsný, ale to život prostě je... Ne vždy je vše podle našich představ...
...
(Callie, 8. 12. 2009 20:54)Takze divozenko.... copak te trapi? ze by te nechal Š.? :D ne vtip.. je to dobre napsany.. ale na muj vkus moc drasticky :D sak ty vis.. :D
cnlkanc
(ckqanc, 31. 1. 2010 15:01)