Strážný anděl
Strážný
anděl
Sedím na okně a pozoruji dívku, která si
právě rozčesává vlasy před velikým cínovým zrcadlem. Dlouhé blonďaté vlásky
protíná její hřeben a oni mezí ním jen prokluzují. A ta dívka je pozoruje se
smutným pohledem- možná, že ví, co se jednou stane a tak teskní... Pozoruji
její smutek a dokonalou tvář... Jemnou s tvářemi barvy broskve a očima s
pohledem zeleným, jak jarní louky...
Tak krásná je a já jí mám ochraňovat, dokud
budu moci a vím, že to nebude už tak dlouho... Byla jsem s ní od jejího zrození
a dívala se, jak pomalu vyrůstá a krásní...
Já, její strážný anděl, jsem se do ní
zalíbila... Měla bych jí proto přenechat jinému andělu, ale nemohu to udělat...
Nemohu se jí vzdát- chci si jí užívat do posledního okamžiku- dokud budu moci
pozorovat její nádhernou bytost...
Nikdy od ní nemohu odtrhnout pohled a žárlím
na všechny chlapce, kteří se kolem ní míhají, které stejně tak i odhání sama...
Nemá zájem o nikoho, kromě svého hřebenu a zrcadla, kterého se nikdo jiný
nemůže ani dotknout... Pozoruje přes něj svět- alespoň to tak vypadá, když se
dívá na krajinu v něm, místo toho, aby se podívala z okna...
Ráda
se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá.
Ptáčci na stromech zpívají, když přichází
nový den- nikdo neví, co si říkají... Zvířatům nemůžeme porozumět- mají jiné
nebe, jinou řeč... Jsou jiní, než lidé a my andělé... Ani my jim nemůžeme
porozumět, i kdyby jsme si to sebe více přály- neslyšíme nic, než zvuky, které
vydávají...
Ale já se od nich odvracím a pozoruji tvář
své chráněny- tu bledou pokožku, která se stává bělejší každým dnem... Cítím,
jak umírá- pomalu a žalostně... Nikdo neví, co by jí mohlo být...
A ona sedí na své židli a rozčesává si své
vlasy- zpívá si... Snad píseň, kterou někde zaslechla... Její oči blednou s ní-
nejsou zářivé, ale matné- matně zelené, jako řasy, které pozorujeme přes
vodu... Cítím, jak se ode mě odpoutává, jak naše pouto slábne, když se
probouzí- kolik dní se ještě budu moci kochat tou dívkou, která ukradla mé
srdce anděla? Cítím, že dlouho ne...
Než
vítr dostrká k útesu
tu
její legrační bárku
a Pámbu si ve svým notesu
udělá
jen další čárku.
Pozoruji našeho spasitele zdola, ze země... V
rukou drží brk a zapisuje do něj- dnem i nocí- vždy, když někdo umře, napíše
jej, aby jeho duše mohla pokračovat dál a neuvízla někde mezi světem živých a
nebem... Nikdy nepřestane, nikdy se neunaví a my jej obdivujeme- tak těžkou
práci na sobě nese, ale nevzdává se- tolik let, tolik staletí... Další a další
jména... Nechci vidět, jak tam píše i její- jak jej tam zapíše, když naposledy
vydechne- kdy se ztratí nevždy z mého srdce... A já již nikdy neuvidím její
krásnou tvář, její oči s barvou louky a tváře, barvy broskví... I když je to
tak dlouho, co tak vypadala- tak radostně a šťastně...
Umírá z vlastní vůle... Umírá, protože si
přeje zemřít a já nevím, co udělat, aby to nenechala zajít tak daleko... Nechci
se jí vzdát- nechci jí ztratit, ale jsem bezmocná... Jsem pouhý anděl, který jí
ochraňuje před světem- ne před sebou samou- tam mi naděje nesvítí...
Kdybych mohla, umřela bych pro ní, aby mohla
sama žít- ale jsem jen anděl a ti nemohou umřít... Mohou být vykázáni z
království nebeského a stát se smrtelníky, ale nemohou umřít tak, aby se
dostali do stejného světa, jako umírající lidé... Pro anděly je ta cesta
uzavřená...
Chtěla bych do jejích tváří vehnat radost-
chtěla bych, aby si nepřála zemřít- aby si přála žít, jak dlouho bude sama
moci...
***
Umírá...
Ráda
se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá.
"Cítila jsem tvou přítomnost... Cítila
jsem to, co ke mě cítíš a nemohla jsem to zranit- nemohla jsem dopustit, aby
jsi byla nešťastná, když jsi to všechno ke mě cítila... Prostě nemohla..."
šeptá, když pozoruje, jak se svět kolem ní mění ve tmu a světlo, které
představuji já... "Tvá duše je tak dokonalá- vždy jsem věděla, že budeš
krásná... Čekala jsem, až si mě konečně vezmeš k sobě..." šeptá a pozoruje
mé tělo- můj obličej...
"Ale to nemůže být navěky... Chtěla bych,
ale zákony nelze porušit..." odvětím jí a opatrně pohladím její obličej-
konečně mohu bez toho, aby má ruka jí pouze proplula...
"Alespoň na chvíli se přestaň řídit
zákony, když i já čekala tolik let... když ty jsi čekala..." prosebně
zašeptá a obejme mě. "Alespoň na malou chvilku poruš vše, co ti bylo
vštěpováno..."
"Tolik bych si přála, aby jsme měly víc
času... Aby jsi nemusela odejít..." šeptám jí do vlasů, zatímco líbám její
čelo. Konečně se mohu dotékat té krásné dívky, konečně mohu cítit její teplo...
"Pokusím se to oddálit... Pokusím se
odporovat všemu, co mě bude chtít vytrhnout ze tvého objetí..." šeptá a
vyhledává mé rty, které začne líbat... "Cítila jsem tvou zlobu, když se o
mě zajímali... Cítila jsem tvou bolest, když jsem s nimi promluvila a oni se mě
pokoušeli získat... Nedovolila bych jim to... Protože ty jsi byla tak
křehká..." Naše objetí zesílí...
"Nechtěla jsem se dívat, jak mi tě
berou- tu, do které jsem se zamilovala..." odpovídám jí a objímám štíhlé
tělo před sebou. "Nechci se loučit... Neměla jsi ještě odejít... Neměla
jsi zemřít..." cítím slzy, které mi tečou z očí- andělé nepláčí... Andělé
mají být šťastní- nemohou mít citové vztahy... Mají pouze úkoly, které musí
plnit- nikdy se nemůžou k nikomu vázat... Ale já se zamilovala...
Andělé nepláčou, ale já již andělem nebudu...
Stvořitel je nekonečný, vidí vše špatné, co se děje... Vidí a zhatí to...
"Chtěla jsem umřít pro tebe, aby jsme
mohly být spolu..." zašeptá a vše si uvědomuje- to, co provedla tím, že
umřela... Líbá mě a pomalu se rozpadá... Její tělo se mění v prach, zatímco se
někde na zemi vytváří nový život...
Psáno
je v nebeské režii,
a
to hned na první stránce,
že naše duše nás přežijí
v
jinačí tělesný schránce.
Cítím, jak mě vítr odvává- je silnější, než
já a padám... Propadávám se hustotou mraků a řítím se k zemi... Za jeden
polibek... Za jeden cit, který jsem nemohla ignorovat...
A jí už nespatřím... Nespatřím její krásnou
tvář- je pryč... Zemřela a narodila se... Nevím komu, nevím kde... Její
dokonalá tvář- broskvová pokožka a pohled jarní louky... V mé mysli pomalu
mizí- proč jsi tak krutý spasiteli?! Proč mi jí bereš, proč mě opouštíš?! Pracovala jsem pro tebe staletí a
najednou je to pryč... Jsem odvržená a nelitovaná... Ani bůh nemá slitování nad
stvořeními, které odvrhl... Mé nebe mi bude peklem- můj život bude smrtí...
Ráda
se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá.
Jen pár řádků písně mi zní v hlavě... Písně,
kterou si zpívala ta dívka, kterou jsem strážila,... Kterou jsem milovala...
Můj smutný pohled, upřený na zrcadlo před
sebou, se zamlžuje... A já konečně vidím- vidím svého strážného anděla... Tak
bůh není tak krutý, jen nebe bude jiné, než pro lidi... Ach má lásko- jak mohu
žít, když ty žiješ jinde? Jak se mohu radovat, když jsi sama pro mě umřela- jen
pro chvilku polibků a objetí, pochopení... A pak jsi zmizela a já padala... Pro
tebe lásko- udělala jsem vše a stejně musíme žít odloučeni...
Do ruky uchopím hřeben a podívám se na své
krátké blonďaté vlásky bývalého anděla- češu je, i když na nich není co
česat... Nechci na tebe zapomenout úplně, i když si to stvořitel přeje- to
proto jsem tady na zemi- lidé zapomínají, lidé ztrácejí vše, co je jim drahé a
nemohou to dostat zpět... Nemají svatozář, znají bolest a strach... Ví, co je
to opravdový život bez pochopení, bez opětované lásky...
Úplně
na konci paseky,
tam,
kde se ozvěna tříští,
sedí šnek ve snacku pro šneky
-
snad její podoba příští.
Nemohu slyšet, co si šeptají zvířata...
Nemohu pochopit, co po mě chtějí- nerozumím jejich řeči- mají jiné nebe než
já... I když jsem byla andělem, nemohu vědět, co říkají- smutně pozoruji
holoubka, který sedí na parapetu okna a vrká... Pozoruje můj bledý obličej a
zvědavě se naklání na stranu, když si rozčesávám vlasy... A pak je pryč...
Zmizí... Vstávám z židle, postavím se k oknu a dívám se, jak si sedá na
větvičku stromku a pozoruje zelenou trávu pod sebou...
Tolik bych jim chtěla porozumět... Třeba by
věděli... O mé krásné dívce s plavými vlasy.... O lásce, kterou jsme k sobě
chovaly, i když jsme nevěděly, že o sobě navzájem víme... Že cítí mou
přítomnost, když jsem jí pozorovala přes okenní tabuli... Třeba mě viděla,
když jsem se dívala- jako já zahlédla
svého strážného anděla, který mě pozoroval z dálky...
Ráda se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá.
A
holoubek vrká na malého šnečka v trávě- nevíme, co mu říká, ani, co mu chce
sdělit- ale oni si rozumí… Oni mají stejné nebe…
(V příběhu je použit text písně Karla Plíhala- Ráda se miluje)
Komentáře
Přehled komentářů
Všechno, co tam je...je to tak kruté a pravdivé...tak nádherné... Povídám si tu s Ondrou (Slavíkem) a začínám brečet...cítím beznaděj...prosím, lásko, neubližuj si...
...
(Callie, 19. 12. 2009 23:19)oooo děkuju ti lásko moje.. jsi prostě úžasná.. beru to jako vyznání tvé nepoznané lásky ke mě :D slzy mi padají na klavesnici.. a nejradši bych tě umačkala.. ale prostě... nemůžu.. jako ten anděl nemohl být s člověkem..
...
(Angela, 5. 1. 2010 20:15)