Josh- 3.část
Josh- 3.část
„Héj Joshi, kde si?“ slyším hlas Akiho z vedlejšího pokoje. „No ták sluníčko? Zlatooo? Broučku? Neschovávej se a ihned jsem přijď, nebooo…“
Už to bude měsíc, co tu jsem u něj a je mi opravdu dobře. Jak jsem zjistil, tak bydlíme kousek od dálnice, která mě může zavést rovnou domu, kdybych tam ovšem chtěl jít. Ale jak jsem zjistil, tady jsem šťastný… Moc šťastný a Aki je opravdu fajn, hlavně v posteli- zakřením se- ale poskytuje mi všechno, co jsem za poslední roky postrádal. Dokonce mi začal opravdu nosit snídaně do postele…
Za tu dobu jsme toho opravdu hodně stihli, byli jsme snad všude, kam jsem chtěl jít jako malý… Procházeli jsme se v zoo a drželi se za ruce,… Jeli jsme po řece na lodi a užívali si slunce, které konečně začalo svítit… Taky mě vzal do nějaké městské zahrady, kde jsme si udělali malý piknik a pak jen leželi a líbali se… Prostě pohoda a já přitom zjistil, že o něj už nechci přijít…
Ale je tu ještě něco- ta pomsta… Slíbil jsem jí sobě a hlavně mému bratříčkovi, proto se jim musím pomstít… Zabít je, jak jsem si přikázal… Ale bohužel poslední dobou se mi do toho nějak nechce, možná ta nenávist částečně vyprchala díky Akimu, ale co když je uvidím? Probudí to ve mně znovu mé vražedné a pomstychtivé sklony? Kdo ví,…
„No ták, to už není vtipné, kde se schováváš?! Aaaa, ty určitě dneska chceš spát sám, že Joshi?“ dolehne ke mně ten částečně škádlivý hlas, a přemýšlím, zda bych měl opravdu vyjít ven a nebo ho nechat mě hledat… Ale zase, noc bez něho? Pche, to už mi sliboval tolikrát, ale já vím jak na něj, takže to vždy skončí tím, že se dlouho do noci milujeme, než se unaveně sesuneme vedle sebe. Pak mi říká, že zítra mě už určitě nechá spát samotného a nepodlehne mi, čemuž se nakonec stejně jen zasměji a vymýšlím plán na to, jak ho dostat příště…
„Dobrá, dobrá, vyhrál si…“ zasměji se a vyjdu ze své skrýše- knihovny. Vím, že ji nesnáší a nikdy tam nevkročí ani špičkou palce u nohy. „Tak co jsi mi chtěl, lásko?“ protáhnu, než se zastavím u něj a políbím ho na rty. „Mehmmm“ jeho slova zaniknou v mých ústech a když se od sebe konečně oddálíme, zaskučí: „To není fér…“ a znovu se na mě vrhne, jazykem se probojujíce do mých úst…
„Život není fér…“ odpovím mu to, co mi často říkaly otrokáři, po té, co mě znásilnili a já ležel na zemi schoulený do klubka. Ale naštěstí už je to za mnou a já se snažím, co nejvíce si užívat života, který probíhá nyní… Nemyslet na minulost.
Zasměje se a chytne mě za ruku. „Pojď do zahrady, připravil jsem nám oběd.“ Usměje se a táhne mě za sebou. „Co takhle trochu přibrzdit?“ zavrčím na něj. „Ale, no tak. Nechci, aby nám to vychladlo miláčku, tak sebou hejbni… Nechápu jak si mohl mít předtím takový život, když teď se pomalu nechceš hnout… Zlenivěl jsi…“ Otočí se na mě s úsměvem. „Ale za to můžeš ty…“ obviním ho zpět a uraženě zůstanu stát na místě… Opravdu mě změnil. Z toho pracovitého a poslušného hocha, na toho, co nechce spolupracovat a nejraději by někde jen ležel…
„Joshy, vážně to vystydne.“ Povzdechne si a tahá mě za ruku. „Nebo nebude žádný oběd a dostaneš až večeři… To bys chtěl?“ sladce se usměje a já už nemůžu odporovat. Jízlivě se usměji a obejdu ho. Za chvíli mě dohoní a znovu se mě chytne. „Co ti dneska je Joshi? Chováš se nějak jinak, než obvykle…“ zeptá se mě a tentokrát jsem to já, kdo si povzdychne. „Jen jsem si vzpomněl na to, že musím dokončit tu pomstu. Už jsem zdravý a nohu už mám také bez sádry. Čím dřív, tím líp… Mohu se tedy spolehnout na tvou pomoc? A nebo mám někdy prostě jen zmizet a ty mě už nikdy neuvidíš?“ zeptám se ho a čekám na jeho váhavou odpověď.
„No… vždyť víš, že budu s tebou. Sice z toho nejsem nadšený, ale musím se smířit s tím, že z mého milence bude vrah…“ obejmu ho kolem pasu a on se ke mně přitiskne ještě blíže. „Ale je ti jasné, že jestli nás chytí a nebo najdou důkazy o tom, že jsme to udělali my, pujdeme do vězení? A to už nebudeme spolu- rozdělí nás a to já opravdu nechci… Nebo nás můžou i zabít, jednoho, nebo oba… Jsi si toho vědom, jsi si vědom všech těch možností, co se nám může stát?“ naléhavě se optá. „Bohužel jsem Aki a mě to taky netěší, ale slíbil jsem si to a to taky musím splnit…“ na chvilku zavřu oči a nechám se jím vést.
Když zastavíme, tak je otevřu a podívám se na bohatý oběd, který je na stole v altánku uprostřed jedné ze zahrad, jež jsou kolem domu. Je toho hodně a já jsem si jistý, že to ani jeden nesníme všechno. Jsou tu kousky masa, salámy, sýry, chléb, těstoviny… prostě švédský stůl. „To jsi připravil sám a nebo ti s tím někdo pomohl?“ zeptám se ho. Vím, že tu má kuchaře, ale jak jsem zjistil za tu dobu- sám vaří také a to dost dobře.
Začervená se. „Nooo, něco udělal i Kazu, ale většinu já a přinesl jsem to sem taky sám… To mě zajímá- ty sis nevšiml, že jsem pryč?!“ dodá a nebezpečně se mu zablýskne v očích. „Eh, samozřejmě že jsem si toho všiml.“ Zalžu a vím, že i on to ví. Ušklíbne se a povalí mě v tu chvíli do trávy.
Sedne si nade mě. „Takže ty jsi si toho nevšiml?! Ty jsi mě přehlížel? Ty…“ začne do mě šťouchat prsty, až se z toho všemožně kroutím. „Héj, vystydne oběd, nepamatuješ?“ zasměju se, přičemž se ho snažím dostat ze sebe dolu. „Ale já jsem z tebou ještě neskončil…“ protáhne dlouze a začne mě líbat, čemuž se už nebráním. Překulím se nad něj a vstanu. „Máš smůlu, ale já už mám docela hlad.“ Vypláznu jazyk na jeho zklamaný obličej a sednu si na své místo, kde si na talíř nandám nějaké jídlo.
Ohlédnu se po něm a vidím ho stát nade mnou. „Za to, že mě nechceš, ti zabavuji….oběd!“ zasměje se a když se otočím zpět, už před sebou ten talíř nemám, ale má ho Aki a už z něho jí.
„To není fééér.“ Uraženě se posunu víc na lavičku a zkřížím ruce na hrudi. „Život není fér…“ zasměje se- to jsou stejné fráze, které jsme si řekli i ráno- usměji se taky a i s ním si nandám na další talíř to samé, co předtím…
„Joshy?“ zeptá se mě po chvíli a když zvednu pohled, vidím ten jeho zamračený. „Mhm?“ pobídnu ho, ať pokračuje v otázce. „A kdy chceš tamto? A vůbec Jak?“ naráží na mou pomstu. „Rychle… I když je nenávidím,tak něčím, co je zabije rychle…A kdy? Nevím, ale do týdne bych chtěl, aby se to stalo.“ Odpovím mu s vážnou tváří. Přikývne. „Takže nějakou střelnou zbraní. A Joshi, doufám, že si uvědomuješ, že to musíme mít velice dobře připravený… Únikový plány, sousedi… všechno?“ nadzdvihne obočí. „Jsem si toho vědom Aki, ale chci si ještě pár dní užít naplno…“ usměji se na něj a pustím se konečně do oběda…
„Aki?“ zeptám se potichu při světle měsíce. Celý den utekl jako voda a my teď ležíme vedle sebe. „Hm?“ ani oči neotevře. Položím se na jeho hruď. „Přemýšlel jsem a chci to mít co nejdříve za sebou. Co kdybychom šli už zítra?“ cítím jak ztuhne, ale pak mě obejme kolem pasu a přitáhne si mě víc k sobě, přičemž mě políbí do vlasů, pak na tvář a pokračuje dolu. „Je to jsem na tobě Joshi, já s tebou půjdu kamkoliv a kdykoliv.“ Zašeptá mi do krku, kde cítím, jak za sebou zanechává vlhkou stopu, která pomalu usychá. „Takže dohodnuto?“ zeptám se ještě pro ujištění a nechám se volně položit do postele pod ním.
„Ano…“ vydechne pomalu a dál mě líbá, přičemž se i jeho ruce pustí na průzkumnou cestu po mé holé hrudi a stehnech. Zasténám- co když se to nepovede a jednomu z nás se něco stane?! Odpoutám se od měkkých pokrývek a vmotám mu prsty do vlasů, než si jeho ústa přitáhnu k těm mým. Pomalounku ochutnávám jejich sladkost a hříšnost… Jazykem vniknu mezi jeho rty a přejíždím mu jím po zubech, než se odvážím zajít trochu dál. Zakloní hlavu dozadu, ale dál mě hladí po obličeji, tvářích, po mých rysech- stejně tak, jak já po těch jeho, jež jsou uvolněné, bezstarostné, hebké…
Znova na mě zatlačí a k posteli mě zalehne celou svou vahou, tisknouc se ke mě co nejvíc, jak to jde. „Prosím.“ Zašeptám a pomalu mu svlékám oblečení, které má ještě na sobě. Vyhoví mi a naše polibky se ještě více prohloubí- tak zoufalé a chtivé, jako poslední- uvědomím si. „Neopouštěj mě… jen to ne…“ nesmyslně mu blábolím do úst a snažím se co nejvíce nabažit těch pocitů, které mě svírají tam uvnitř.
„Neopustím…“ políbí mě na čelo, než se sehne dolu a vezme můj penis do úst. Chytím ho za vlasy a trochu přitlačím, ale on mě zpracovává pořád ve stejném rytmu, jako by chtěl, abych zešílel… Slastí, touhou po něm. „Ne… ne prosím…“ šeptám a on se ode mě odtáhne, než přejde znova k mým ústům, které začne líbat. Když se od sebe odtrhneme, má je úplně rudé a ještě více přitažlivé.„Nech to dnes na mě Joshi…“ zašeptá a jeho rty se mi přitisknou na klíční kost, nakloním hlavu na stranu a nechávám ho dělat si se mnou to, co chce…
Znova uchopí můj penis do ruky a začne po něm přejíždět dolu a nahoru. Pevně k sobě přivřu oči a udělám to samé jemu. Po chvíli cítím, jak chce mnou ruku odtáhnout „Ne… prosím…“ zní to spíš jako vzlyk, než žadonění, ale on poslechne a nechává mě to dělat dál. Se zavřenýma očima se k němu nahnu a nechám se vtáhnout do omamné chuti jeho rtů. Nemůžu přestat a ani nechci… Chci jen jeho, jen jeho…
„Chci… chci tě Aki, tak moc…“ šeptám mu do ucha a otáčím se na břicho, když mě zadrží jeho ruce. „Ne… zůstaň…“ vyhrkne a přetočí si mě zpátky k sobě. Opět mě políbí a přitáhne si ze stolku k sobě malou tubu, ze které vymáčkne trochu gelu. „Chci tě vidět… dnes…“ vydechne a pomalu do mě začne vnikat jedním prstem. Napnu se a prudce nadechnu nosem. Celým pokojem jsou cítit naše pachy, ty které říkají to, co se tu nyní děje…
Zvednu nohu a obtočím si ji kolem jeho pasu, přičemž slaďuji pohyby s jeho rukou, která mi způsobuje ty slastné pocity. „Vem si mě…“ skousnu si spodní ret mezi zuby. „Teď.“ Pohlédnu do jeho třpytících se očí- vzrušením, touhou, vášní…Láskou? Nevím. „Ano… teď…“ vydechne a naráz ze mě vytáhne prsty, než do mě začne pomalu pronikat- tak, aby mi neublížil.Vyhledám si jeho obličej a přitáhnu více k sobě, abych ho mohl políbit, aby mohl políbit on mě a ujistit, že bude vše v pořádku… Začne se pomalu pohybovat a zrychleně dýchat, sténat. „Prosím… prosí-m…“ přidám se do stejného rytmu a pohybuji se stejně jako on. Pomalu, až moc… Zoufale, jak jen to jde…
Ne- on mě nemůže opustit- nic se nestane a my budeme spolu! Přikážu si myslet na něco jiného, ale tohle milování… Jak na rozloučenou, jako by bylo poslední a to nemůže být! Přistihnu se při tom, že mi po tvářích tečou slzy, které on pomalu slíbává dolu. Vzlyknu, ale to utiší jeho chtivé rty, které se přitisknou znova na ty mé… „Miluji tě… tak moc tě miluji…“ šeptám mu do nich, do jeho duše… Nejpravdivější slova, která teď můžu říct. „Miluji tě… tak moc jak je to možné…“ šeptám dál a jeho pohyby se ještě více zrychlí. „Aki…“
Je ráno a já se pomalu probouzím v jeho náruči. Venku už dávno svítí slunce a ptáci zpívají. Takže dneska… povzdychnu si a otočím se zpět na Akiho… Včera jsem mu řekl, že ho miluji… T omilování naše- bylo tak dlouhé a pomalé, vášnivé a zoufalé, opravdu, jako by bylo poslední…Opětovně si povzdychnu a nakloním se k němu, abych ho probudil- polibkem…Otevře ty své oči a zmateně se na mě otočí, než se usměje. „Tak to nebyl sen…“ zašeptá a znova se ke mně nahne, aby mě políbil. Zavrtím hlavou a už se od něho nechávám zatáhnout zpět do pokrývek.
„Takže dneska?“ zeptá se pomalu. „Bohužel, ale až odpoledne, nechci si kazit tak krásné ráno.“ Přitakám a odkulím se na stranu, než se zvednu z postele a jdu si do skříně pro věci. Když se obléknu- přejdu zpět k němu a vidím, jak mě pozoruje z přivřených víček. Natáhnu k němu ruce a naznačím, ať udělá to samé, než ho vytáhnu z postele.„Tak vstávej… Musíme se připravit.“ Pobídnu ho a čekám, až se ustrojí také. „No jo, no jo…“ zvedne ruce do braného gesta a pak už vycházíme z našeho pokoje rovnou do jídelního sálu.
Po snídani si dojdeme zabalit potřebné věci…
„Aki? Ale co si vezmeme na sebe, abychom byli nenápadní- v rámci možností, a nenadělalo to tam důkazy?“ zeptám se ho, když vidím, jak do černého batohu balí jednu zbraň s tlumičem, kterou vyndal z nějaké skříně při cestě sem. „Prostě se oblečeme normálně, jako bychom šli na návštěvu k tvým rodičům pro požehnání na svatbu.“ Usměje se laškovitě a prohlídne si mě od zdola na horu.
„O, pane! Ale to jste mi neřekl, že si mě chcete vzít?! Já na to nejsem připravena!“ zašvitořím rádoby zděšeně a o krok ustoupím pomrkávaje očima. „Ale paní- já vám to už říkal. Hodlám si vás vzít a ukrást rodině bez dovolení!“ postoupí o krok ke mně blíže- téměř se mě dotýkaje konečky prstů, které drží milimetr od těch mých. „Tak to jsem v tomto případě poctěna, že si mě chce vzít tak přenádherný mladý muž, asi z té nabídky omdlím… Budete mě míti na svědomí…“ dám si ruku k hlavě a předstírám mdloby. Uchopí mě kolem pasu a přitáhne do náručí. „Tak to by jsme si měli pospíšit, krásná dámo, abychom všechno stihli připravit na svatbu.“ Smekne imaginárním kloboukem a vrátí se zpět ke své práci.
Zasměji se. „Tak jo.“ Jdu si vyhrabat ze skříně nějaké obyčejné oblečení. Nakonec si vezmu bílo-béžovou košili a modré džínsy s nápisem na straně a dvěma dírami- jedna na stehnu ze předu a druhá někde na druhé nohavici dole. „Sluší ti to.“ Políbí mě na krk Aki a postaví se do zorného úhlu před zrcadlo tak, že jsme tam vidět oba. „Sluší nám to oběma.“ Zašeptám a opřu se o něj- má skoro stejné oblečení jako já. Jsme si tak podobní a přesto docela jiní… Oba se… milujeme…
„Půjdem? Už to chci mít za sebou…“ zeptám se a odpoutám se od něj. Přejdu k věcem a batoh si hodím na záda. „Puč, já to vezmu.“ Ozve se za mnou a to už mi sundává batoh zase dolu- chci něco namítnout, ale. „Neboj- zbraň dostaneš, až tam budem.“ Usměje se a vyjde ke dveřím…
„Máš něco méně nápadného???“ zeptám se zoufale, když vidím zářivě žluté auto stát před domovními dveřmi. Zasměje se. „No, možná…“ připustí s hlavou na stranu a pokyne mi, ať jdu za ním. „Mám i růžové a červené- tak jaké chceš?“ zeptá se s úsměvem. „Ne to ne- děláš si ze mě srandu, že jo?!“ téměř hystericky se dožaduji odpovědi.
Po chvíli mlčení dojdeme ke garážím a já ho pořád tahám za rukáv. „Tak dobře- když nechceš…“ uraženě se ode mě otočí prč, ale pak se se smíchem rozejde dovnitř a vyjede ven s hnědým- trochu starším autem. „Moje první auto- tak nastup!“ houkne na mě zevnitř a já si oddychnu. Ještě, že tak…
Nasednu si na místo spolujezdce. „První?“ zeptám se a porozhlédnu se kolem sebe. Přikývne a vyjede přes příjezdovou cestu na silnici. „Jak dlouho pojedem?“ zeptám se značně nervózně- přeci jen, někoho chtít zabít a udělat to, se nestává každý den… „Asi tak deset minut, nanejvýš čtvrt hodiny…“ zní odpověď. „Ok, nevadí, když si s nimi ještě popovídám, před tím, než…?“ optám se pro jistotu, že tem nevrazíme a bez vysvětlení nezmasakrujeme… „Dobře…“
Za chvíli už stavíme před domem, který mi po mnoho let naháněl hrůzu. Tady je to opuštěná a stará čtvrť, takže je tu málo lidí- což je v našem případě dobře. Alespoň je najdou například o něco později… Doufám…Vystoupíme ven a porozhlédneme se po okolí, než vejdeme do domu. „Do druhého patra.“ Naznačím mu, než se vydáme po schodech nahoru.
Zazvoním…
„Třeba jsou pryč?“ zeptá se po chvíli Aki, když nikdo neotevírá, ale já zavrtím hlavou- jsou tam… Zazvoním znovu…„Přejete si?“ ozve se zevnitř hlas mého otce a mě se nenávistí až zatemní za očima- Takže to bylo Akim, to, že jsem se pomstít nechtěl- teď bych ho nejraději uškrtil vlastníma rukama, jak ho nenávidím, jak se mi hnusí ten hajzl, jež mě přivedl na svět…„Otevři!“ zavrčím a Aki mi lehce stiskne rameno- aby mi dodal odvahy, uklidnil mě… Do ruky mi vmáčkne zbraň, kterou si bleskurychle schovám za kalhoty dozadu, protože se začnou otevírat dveře. V nich stojí otec a za ním matka v úkrytu. Překvapeně zamrká očima a žena za ním vykřikne.
„Co tu chceš?!“ vyhrkne otec, ale já to přejdu mlčením a vstoupím dovnitř. „Pomstít se…“ prohodím znuděně a posadím se na gauč, na který mi nikdy nedovolili ani šáhnout. Aki udělá to samé a obezřetně si je měří- zřejmě si říká- jak mohli tyto lidé být tak zlí na své dítě?! Protože tyto lidé na to opravdu nevypadají, ale zdání klame. „…Za to, co jste mi udělali…“ pokračuji dále a cítím, jak nenávist k nim mnou přímo pulzuje. „…Za to, jak jste se chovali, i když vás bratr prosil…“ ruce se mi svírají do pěstí. „… za to, co jsem si musel protrpět, když jsem tu žil…“ sladce se usměji a rodiče přede mnou ustupují do zadu a kroutí hlavami. „… za to, že jste se mě zbavili místo posledního přání mého bratra… což bylo… milujte ho…“ přecházím do šepotu a Aki se mě snaží povzbudit a uklidnit tím, že mi vezme ruku do těch svých a stiskne.
„Jen tak mimochodem…Nechcete se posadit? Chtěl jsem vám ještě něco říci.“ Snažím se na ně mile usmát, ale nejde to… To co předvádím je spíš škleb, co je dokáže vyděsit k smrti a oni mě ze strachu poslechnou. „Chtěl jsem vám tady s Akim něco říct a naposledy se rozloučit..“ pokračuji ve své řeči a propaluji je pohledem. Tisknou se k sobě- jako by věděli, co je čeká…
Odmlčím se. „A to bylo co?“ nevydrží to otec a je vidět, že si přeje, abych už konečně odešel a nechal je napokoji, ale kdo ví, co je ještě čeká… Kdo ví, jestli se udržím starého plánu a nenechám je umírat dlouho a pykat za své hříchy spáchané na mě… „Chtěli jsme vám oznámit…“ začnu a pohnu s rukou v jeho sevření- pochopí. „…Že se budeme brát.“ Dokončí Aki a opře se o mě, než ho políbím do vlasů.
Otočím se na rodiče, kteří na nás zírají s odporem. Otec se postaví na nohy „Tak to odsud můžeš rovnou vypadnout, ty… zkurvenej buzíku!“ poslední slovo zařve. „Já věděl- proč tě vyhodit z domu!“ řve dál a ve mně to začíná vřít… Měl jsem mít milující rodinu a ne takovouto… „Co si vůbec dovoluješ sem jen tak vkročit?! Okamžitě VYPADNI!!!“ vřeští dál a já se také zvednu vyndávaje z kalhot zbraň. Zamířím na něj a pohnu s ní dolu tak, aby věděl co má udělat- sednout si. Tak on mi ještě bude nadávat?!!
„Ty máš co říkat s tvým chováním ke mně! Nikdy jsem nic neudělal a celé roky jste se ke mně chovali jako ke psovi!!! Tolikrát jsem vás chtěl zabít! Tak moc, ale kvůli bratrovi jsem to vydržel… Až do teď! Už mě k němu nic neváže?!“ šíleně a hystericky se rozesměji až zakloním hlavu dozadu. „A víš co otče?“ povím klidně a upřeně se začnu vpíjet do jeho očí plných strachu… strachu ze mě, z mé osoby- kolikrát jsem chtěl tohle vidět. „Je konec… chtěl jsem se pomstít…to teď udělám…“ usměji se sladce, ale mé oči jsou jako kostky ledu, jako plameny spalující všechno kolem.
„Vypadni Aki!“ zavrčím na muže za sebou- nechci aby to viděl… Nechci aby tu byl… Protože se už neudržím a pak za sebe nebudu ručit… „Ne…“ zašeptá někdo za mnou a já se s nebezpečným pohledem otočím na něj. Aki mi chce odporovat?! Tak tohle ne! Seberu se a přejdu pomalu k němu „Promiň Aki…“ zašeptám a vší silou co v sobě najdu ho vezmu a vyhodím z pokoje, než zavřu a zamknu.
„Bojíte se?!“ zašeptám rázně a přejdu k lidem sedícím na gauči, křečovitě držícím se potahu. Kapičky potu jim stékají po spáncích a vyděšeně pozorují zbraň, kterou máchám ze strany na stranu. „Měli by jste- přišel jsem zúčtovat…“ usměji se a postavím se před matku, dýchaje jí do obličeje. Vyděšeně zavře oči a začne se třást. Otec zvedne ruce, jako by mě chtěl uhodit, ale jakmile před něj pozvednu zbraň, klesne zpátky.
„S čím bych asi měl začít?!“ protáhnu a hlavní zbraně přetáhnu matku po hlavě, za kterou se ihned chytne a mezi prsty jí začne protékat krev… V tu chvíli otec opravdu vstane, ale tomu vrazím pěstí do břicha a nakopnu ho vší silou mezi nohy, že se se skučením sesune zpět do pohovky. „Už tu není Aki, nemusím se ovládat-. To je dobře že?!“ mluvím k nim slaďoučkým hláskem a vše ve mně vře, celé nitro řve- ubliž jim jak nejvíc můžeš, ať trpí, ať trpí nehorázně dlouho, ať tě prosí o to, abys je konečně zabil a ušetřil jim zbytečnou bolest…
Utrhnu kus látky z křesla a oběma zavážu ústa i přes jejich protesty- hněv mě žene dále, ovládá mě a mé činy… To né já! Obhajuji se… Pomáhá to a já mám ještě více nápadů na to, co bych jim měl udělat… Ignoruji bušení na dveře a prosby o to, abych otevřel… Je to má pomsta a on řekl, že se mnou zůstane i přes to, že ze mě bude vrah… Musí to splnit- slíbil to!
Kousnu se do rtu a hlaveň zbraně přiložím matce přesně mezi oči „Bojíš se? Bojíš se ty jedna kurvo?! Tak řekni!“ zvýším hlas a jedním okem si hlídám pořád otce, který se drží mezi nohama a z očí se mu řinou slzy. I matka má strach, roztřeseně přikyvuje a vzlyká do hadru, který má přes ústa. „Chtěla by jsi odsud vyjít živá Matko?!“ ptám se klidně dál a pomalu mačkám spoušť…
„Cvak!“ udělá pistol a já se šíleně rozesměji nad tím, jak zadržuje dech a snaží se vřískat jako o život- nikdo ji neuslyší… není dost hlasitá! Stoupnu si zase normálně a nohou jí kopnu do hrudníku, než jí pěstí přelomím jedno, možná více, žeber…Přes látku se jí z úst začne valit rudá krev. Začne kašlat a zběsile lapat po dechu… „Chceš umřít? Řekni- chceš?“ šeptám jí do obličeje- do očí plných strachu a děsu ze mě…
„A co ty otče? Mám to skončit? Mám?“ ptám se s hlavou na stranu a střelím ho do nohy. Žádná rána, žádný zvuk, pouze utišené výkřiky bolesti… Chytne se na stehno, ale já ho za vlasy odtáhnu a nohou mu začnu šlapat na místo, kde se objevuje rudá skvrna. „Bolí, že?!“ šeptám mu do ucha, než mu ho kus ukousnu. Vyplivnu krev, která se mi nahromadila v ústech a znova se začnu smát. Šíleně, jako blázen, jako psychopat, který právě vraždí své rodiče…
„Chcete to skončit? Chcete, abych vás zabil?“ ptám se znova a znova, i když vím, že nemůžou odpovědět.. Ne, ne, nemůžou… Jen vzlykají a snaží se bojovat s nehoráznou bolestí, která jim prochází celým tělem…
Trochu se má pomsta zbrkla, ale co na tom…
Z venku slyším hukot sirén, což mě probudí z oblaku, do kterého jsem byl ponořen a já si konečně uvědomím tu pravdu… Vykřiknu a upustím zbraň, couvajíce před rodiči, kteří se válejí na pohovce v kaluži krve a snaží se řvát, vřískat, křičet… Zbavit se bolesti… Musím to dokončit! Zvednu ze země zbraň a dvěmi rychlými výstřely, přesně mířenými, je střelím do hlavy a oba dva se mrtvi sesunou na zem…
Houkačky jsou pořád blíž… A já jsem pořád na místě činu… Rychle odemknu dveře a podívám se na Akiho, který sedí na zemi a pláče do rukou. Pohlédne na mě s mokrýma očima a mlčí. Zavolal je on? Nebo ne?! Ptám se sebe, protože jestli ano- měl by pykat taky nehledě na to, že ho miluji… Když ano, tak to znamená, že by mě policii stejně odevzdal… Ale, co když ne? Že zavolala nějaká sousedka, či soused, kteří slyšeli hádku?!
Pohlédnu na něj a rychle začnu utíkat pryč s ním v zádech… Policie je jistě blízko, možná už čeká dole… Ale musím doufat… Vyběhnu do prázdné ulice a rozhlédnu se na všechny strany, než co nejrychleji vpadnu do auta. Aki si sedne vedle mě a nastartuje…
Jedeme rychle… Tak moc, až překračujeme všechny meze… Vidím policii jak staví u domu mých rodičů a hrne se dovnitř… Jedno auto se vydalo i za námi- ještě že nemáme poznávací značku- řeknu si, ale bude to stačit? Rychle zabočíme a jedeme zrovna po mostu, když třeskne výstřel a auto udělá veliký smyk, než narazí do zábradlí kolem a zastaví se…Policie zastaví a z auta vyskočí nějaký muž a žena s tím policistickým něčím, co zvyšuje hlas…
„Tady je policistka Fussi- okamžitě vyjděte s rukama nad hlavou z auta a nic se vám nestane. Nemáte kam utéct…“ dolehne k nám její zesílený hlas a já se podívám na Akiho… Co uděláme?! Jako by mi četl myšlenky: „Musíme vyjít ven, už je moc pozdě… Mají nás… Leda že…“ nedopoví, ale já pochopím… Zbraň…Nahnu se k němu a políbím ho na rty, než vystoupím ven s rukama nad hlavou. To samé udělá i Aki…
„Dobře- A teď pojďte pomalu k nám- nic nezkoušejte, nebo vás zastřelíme!“ vyhrožuje dále ta žena, která má tmavohnědé vlasy svázané do culíku a stojí v takové poloze, že může kdykoliv uskočit a nebo zasáhnout. Ohlédnu se na Akiho a lehce kývnu, on však zavrtí hlavou, jako že ne. Omluvně se usměji a pak se vše semele tak rychle, že ani nevím jak…
Vytáhnu skovanou pistoli a zastřelím policistu na druhé straně od ženy, v ten moment se vystřelí ještě jednou a já cítím strašlivou bolest c ruce, podruhé- další bolest v žaludku….
Namáhavě zvednu ruku s pistolí a vystřelím, ale to už se další kulka zažere do mého těla těsně nad klíční kostí…
Padám k zemi, na kolena a slyším hlasy, jsou jako z dáli… Strašná bolest… Prochází celým mým tělem… Bolí- nehorázně moc, ale já nemůžu dělat nic,… Nic nedokážu… Nevnímám nic, ani jak si mě někdo přitahuje do náruče a na tvář mi dopadají malé kapičky- vody? Slz? Nevím…
Rozkašlu se, jen mé tělo se natahuje a kroutí v křeči… Krvácím… hodně a cítím, jak jdou na mě mdloby… Nemůžu se udržet při vědomí a to toho chci tolik říct… Aki miluji tě, ale asi k tomu nebudu mít příležitost… Aki…A- …
Tma, je všude kolem, pohlcuje mě, propadám se do ní… Kde to jsem? V pekle? V nebi?… Aki, neopouštěj mě- chci být s tebou…
Aki… kde jsi? Proč mě všechno bolí… celé tělo, všechny svaly…
Áááá, nemůžu dýchat- dýchám vůbec? Kde to jsem?
Proč nikdo nic neříká, nikde nic není?!
Co to jen je?! Tak bolest je k nesnesení,… Chci řvát, chci brečet… Nedá se to vydržet… Bolí to, strašně moc, pořád neustále… Kde to jen jsem?!
Slyším útržky… Nějaká slova, ale nevím co znamenají...
Aki prosím…. Já chci zpět… Co jsem to udělal?!
Co je tohle? Tahle prázdnota?! Kde nikde nic není…
Jen nějaká slova, nějaké věty, nerozumím… Nechci? Ale ano, chci, ale nedokážu to…
Kde jsi Aki?!
Miluji tě…
Miluji…
Mil…
Bolest- vystřeluje do všech částí mého těla…
Kdy už mi konečně někdo řekne co se děje?!
Jsem mrtvý? Jestli ano, co tohle je?! Co prožívám… Ta bolest…
Je nesnesitelná….
Nedá se to vydržet.. Kde jen jsi Aki?! Musím tě tu mít… Potřebuji tě… Moc tě potřebuji….
Je tohle očistec? Tolik bolesti a nic jiného?!
Jen černo, temno… Nic víc…
Světlo… co to jen je?! Že by se o mě konečně rozhodlo?!
Chci od tud pryč… bolest se ještě více stupňuje… Bolí to víc a víc…
Má ruka, noha, žaludek i celá hruď… Oči- nevydrží to…
Jako by chtěli prasknout a vytéct… co jen to je za bolest?!
Nedokážu se ovládat…
Řvu, zplna hrdla řvu a to bolí….
Kde to jsem?! Já chci Akiho, miluji ho… Pusťte mě pryč!!! Já tu být nechci…
Hlasy… Uklidňují mě… něco mě svírá…
Něco mě drží a nechce pustit, drtí mě to…
Bolest, bolest, bolest… je tu všude kolem mě…
Světlo- je tu taky….
Mé oči! Bolí to…. A pořád víc…
Zase řvu a další pocity- drží mě na místě, nedovolí mi pohnout….
Konec… Co to jen je?! Zase tolik bolesti… Nedokážu jí definovat…
Světlo…
„Konečně jsi se probudil…“ dolehne ke mně hlas a hned na to cítím na rtech jiné, které poznám kdekoliv…
„Aki…Mil- miluji tě… promiň…“ zašeptám a už cítím znova ty hebké rty…
"Vezmeš si mě?" slyším slova... Plynou kolem mě...
Namáhavě přikývnu hlavou... "Ano..." vydechnu a konečně se usměji...
Nezmemřel jsem...
konec…
Komentáře
Přehled komentářů
hmmmmmm...vravis ze si videla len kusok?!"!?! ak by si chcela poslem ti to-mam to sice v dost mizernej kvalite ale predsa a navyse su tam anglicke titulky...teda ak by si chcela.....
teressa
(K-katti ( www.k-katti.estranky.cz ), 12. 4. 2008 21:55)Eh... Ai no kusabi??? To bych to musela vidět v češtině, nebo slovenštině, abych na to dokázala něco napsat- nebo alespoň s titulkama... ale jelikož jsem viděla pouze malý kousek a ještě k tomu v japonštině, tak bych to nedokázala... vážně se moc omlouvám, ale třeba někdy později to bude i v čj a to se pokusím něco napsat, ale do té doby opravdu nevím... =,C
=0)
(teressa, 12. 4. 2008 21:13)fiiiiiiiiha cakala som skoro vsetko ale toto naozaj nie....ale no klobuk dolu,bolo to fakt uzasne.... mam prosbicku....nemohla by si napisat nieco na AI NO KUSABI ??? prosim prosim prosim
=0)
(teressa, 13. 4. 2008 11:26)