K-KATTI : stránky mé fantazie...

Jdu ztemnělou ulicí, na jejímž konci vidím světlo- tak oslnivé, že si přikrývám oči rukou… Otočím se za sebe, ale nikdo tam není- jen tato ulice zahalená do tmy a přesto vím, že tomu tak není. Protože někde uprostřed toho stínu jsi a pozoruješ mě, jsi tam a bdíš nad tím, co bude dál…

Protože ty jsi zemřel a moc dobře to víš… Však tvé dluhy jsou zapsány v osudu, který jsi měl připravený- zapsaný v knize- která leží v říši nebeské, kam nemůžeš. Jsi tu, protože je musíš splatit a do té doby neodejdeš… Ani nemůžeš… Jsi na to sám- nikdo ti nepomůže, protože tě nikdo nevidí- ani já, ale já jsem přesto jiný- proto vím o tvé existenci na tomto světě…

Nevidím tě, ale cítím tvou vůni, která je tak ojedinělá a zvláštní v tomto světě- je tak jemně nasládlá. Když projdeš kolem mě- ovane mě vzduch, který mě zamrazí a když se mě dotkneš- cítím, jak mnou tvoje ruka proplouvá…

Našel jsi mě v tomto zchátralém světě, ale já nevím, co mám dělat a ani to, jak ti pomoct z toho prokletí, které tě sžírá. Proč jsi za mnou však přišel? Já tě neznám a nevím u koho budeš mít možnost odčinit to, co jsi spravil, když jsi byl živý… A ty mi neradíš… Pouze tu se mnou jsi a pozoruješ mě- nehneš se ode mě na krok a přesto cítím, že  mi chceš něco říct, něco zásadního povědět… Jako by jsi věděl, kam jít, ale jen se ti nechce… Nebo nemůžeš?

Jak je tvá minulost temná? Jak je záhadná, že se k ní za každou cenu nechceš vrátit? A to ani za to, že budeš konečně volný a ne jen přivázaný řetězy k tomuto světu… Copak tě ta volnost neláká?! Asi ne, protože jinak by jsi odešel a opustil mě, ty můj záhadný stíne, jež mě doprovází…

Smutně se usměji do té černé uličky, kde sedíš na obrubníku, který je pokrytý nánosem špíny a bahna, ale tobě je to jedno, protože ty se neušpiníš ani nezamažeš… Budeš pořád stejný, jako předtím- pořád takový, jaký jsi zemřel… Tvá duše i city zůstaly, stejně jako tvé tělo, které se již někde rozkládá… Sedíš a tvé vlasy ti spadají v pramenech na kolena, které si objímáš- ale to je jen má představivost, protože si tě jen představuji…

Hubené tělo na kterém jsou vidět vystouplá žebra, protože ty nejíš- jen existuješ… Černé vlasy spojené v mastných pramenech dolu- protože ty se nemyješ, kvůli tomu, že tě tento svět odsuzuje…  Bosé nohy, protože nemáš peníze ani na jeden pár bot- oblečení potrhané a na pár místech jsou vidět skvrny se zaschlou krví… Co však nevidím, je tvá tvář- je vždy zahalená do vlasů a nebo odklopená ode mě… Vídám tě ve snech, kam chodíš a já se poté budím z noční můry…

Ach jo… Jen pouhá představivost, která není pravdivá a přesto…Chci tě spatřit, chci pohlédnout alespoň jedinkrát na toho, který mě doprovází…

Vstaneš a tvá existence se plouží za mými zády- jen jemný vánek mě ovívá, když jdu za světlem, které mi napovídá, že za chvíli bude konec… Proč jsi tu se mnou, když jsem se o to neprosil?! Však ty stále mlčíš, nic neřekneš a nic neukážeš, kromě tmavé šmouhy na zemi, protože jen tvůj stín žije- a ty jsi jen vzpomínka uchovaná v mysli lidí, v mysli, která patří mě…

Když tě prosím o víc sebe- zůstáváš tichý… Když se ptám na své dotazy, jež mě trápí- jsi tichý pořád… Když…Chci znát tvou minulost, kterou tak urputně tajíš- už nikdo není v místnosti, jen jemná vůně se vytrácí a nahrazují ji další…

Slzy mi stékají po tvářích- za nás oba- protože ty to nedokážeš… Cítím tvé pocity, které jsou prosycené žalem… Jakým ale?! Jaké to máš dluhy na tomto světě, že zde musíš zůstávat?! A co s tím mám jen já společného… Je snad naše minulost společná?! Já opravdu nevím, protože ani nevím, kdo jsi… A ty mi to neřekneš…

Lehce pootevírám rty a nadechuji se vzduchu prosyceného městským smogem, který mi dráždí plíce… Z nebe se spouští déšť- kyselý?! Ne- to je jen má představivost, která nenávidí tento svět… Je tak krutý a proto mi sem přivedl tebe- stejnou duši, jako je ta má… Stejnou duši, která nenávidí vše kolem sebe a drží se pouze jediného světlého bodu v tom všem… Jsme spříznění?! Nevím- kdo by to taky věděl…

Otáčím se a vkračuji do světla, které nepřestává zářit do dáli… Vše se se mnou točí a tvůj stín se vzdaluje… Natahuji k tobě svou ruku, ale vím, že to nepomůže… Protože ty neexistuješ a já?! Už vlastně také ne- jen se propadám dál a dál do mlhy, jež mě začala obklopovat…

Sbohem- můj Tajemný stíne…