K-KATTI : stránky mé fantazie...

Náhrobní kámen

"Ne... Neumírej... Prosím..." tiché vzlyky se nesou plání. Všude kolem je zvířený prach, který pomalu sesedá... Na zemi leží stovky mrtvých těl- pobitých, zakrvácených, zašpiněných špínou okolí... Jen toto vypovídá o tom, co se zde před chvílí dělo...

A já tady uprostřed toho sedím, na klíně položenou hlavu mého milence- pláči... Ještě dýchá, ale jak dlouho bude? "Neumírej..." Přežil jsem- jako jediný- někdo do mě strčil a na mé tělo spadlo další, byl jsem zavalen a v bezvědomí... Probudil jsem se a všude bylo ticho... Mé zakrvácené oblečení se na mě lepilo- je to má krev a nebo nepřátel? Či přátel, kterým z rány, z tepen stříkala do dáli... Nevím- i já jsem zraněn...

"Neopouštěj mě..." tisknu ho k sobě, jako by to bylo naposled, což jistě je... Když jsem zjistil, že žiju, ihned jsem se pokusil vstát- odvalit to těžké tělo s brněním a postavit se na vratké nohy... Rozhlédnout se po okolí, kde leží mrtvý lidé, či živý, kteří pomalu zmírají v bolestech... Když jsem již konečně stál- běžel jsem... Hledat jeho- Eristofuse, který byl někde v druhé linii...

"Prosím Bože- zachraň ho..." mé slzy dopadají na špinavou tvář a smívají tak částečně zaschlou krev... Našel jsem ho- ležícího v divné poloze a dýchajícího- kašlajícího krev z plic, jednu z nich měl probodlou kopím... Padl jsem na kolena a přes vlastní slzy neviděl... "Ne..." šeptal jsem dokola a sunul se blíž k němu, abych u něj byl, když bude umírat a částečně přitom doufat, že přežije...

"Zůstaň..." Rudý kotouč slunce pomalu zapadá za písečné hory- a já se dívám před sebe, nevnímám... Vzpomínám na vše, co jsme spolu prožili... "Jsem tu s tebou... Neopouštěj mě... prosím... prosím..." na naše společné noci, či na to, když jsme se bavili při číších s vínem... Někdy jsme chodili do lázní, kde jsme se škádlili zahalení párou... A teď tady leží a krev vytéká z jeho těla v pramínkách, které se třpytí ve svitu posledních paprsků slunce...

"NÉ..." řvu, když necítím jeho tep... Když pomalu pouštím jeho chladnoucí ruku, kterou jsem držel... Když si uvědomuji, že je již pozdě a já mu nemohu pomoci... Jsem tak vyčerpán, že ani řvát nemůžu, i když to chci nejvíce... Padám na jeho hruď a brečím- války jsou tak krutý, tak proč lidé mezi sebou válčí?... "I nomine..." šeptám tichou modlitbu...

ptáci po nebi táhnou

slunce se k obzoru sklání

sedím a tesám do kamene

posílám bohům své přání

Sedím na zemi u jeho hrobu a usmívám se- možná, že je dobře, když odešel... Je to již tak dlouho co mě opustil a já se stejně pořád trápím... V ruce svírám malý pazourek, který jsem si sebou přinesl a do náhrobního kamene vyrývám jeho jméno- jeho a to své... Pořád ho tolik miluji, i když mi odešel pryč- můj milenec... Tolik se toho mezi námi stalo a on mě opustil- ne... Neopustil- to válka mi ho vzala sebou...

Pořád však nedokáži odpovědět na to, proč lidé válčí... Kvůli takovým nepodstatným věcem se ve světě prolévá tolik krve a přitom... Každý z těch bojovníků je někoho milenec, manžel či syn... Kdo zahyne, už nebude mít nikoho, protože odejde navždy pryč a jen ti pozůstalí za něj budou ronit slzy... Jen ti ho budou oplakávat... Proč lidé válčí? K ničemu jim to není- vždyť každý spor se dá urovnat slovně, tak proč zbytečně zmírat za někoho...

"Eristofusi..." zašeptám, než můj dech ovane vyryté jméno na kameni- částečky písku odlétnou pryč a nápis je již viditelný... Jen jeho jméno mi připomíná to, co se před lety stalo...

z nápisu ve skále se budoucí

dozví kdo před věky tu stál

kdo tu navždy svoje jméno vytesal

pak ho jednou tiše vysloví

ten kdo zabloudí až sem

kostrbatá písmena

psána římanem