K-KATTI : stránky mé fantazie...

Déšť, který neutichá

Stojím v dešti a pozoruji tě, jak stojíš naproti mě... Déšť ti stéká po vlasech dolů a já tiše šeptám slova, která chtějí odpuštění, která chtějí zpátky tebe... Avšak já vím, že jsem ti na to moc ublížil- na to, aby jsi se vrátil a už nikdy mě neopustil... Jak je možné, že pár slov může napáchat takovou katastrofu- jak můžou udělat takovou propast mezi námi, že už nikdy k sobě nebudeme tak blízko- že navždy budeme rozděleni jeden od druhého... Jen nenávist jeho ke mě bude každým dnem stoupat, jako ten smutek, který cítím já ve svém zlomeném srdci...
Otáčíš se a pomalu odcházíš, slibujíc mi pomstu. Padám na zem pod tou sílou slov- pod tím zhnusením, který je z nich slyšet- pod tou bolestí, která mi začne probíjet tělem- pod tím vším, co nechci slyšet a přesto slyším... Tvůj obrys pomalu mizí v oparu mlhy a padajícího deště- jen vzpomínka mi zůstane v mysli na toto shledání a život pujde dál, ale bez tebe... Bez tebe...
Zničeně se rozpláču a mé slzy se míchají s vodou padajících z mraků nad našimi hlavami. Co jsem to jen udělal- ptám se sebe- ptám se vás všech... Jak odčinit tu krutou pravdu- jak odčinit zlobu, která zde byla prolita- jak zbavit se minulosti, která se každým okamžikem prodlužuje v delší...
Plácám pěstí do bahna před sebou a pořád tomu nemohu uvěřit- jen zlomek okamžiku a tvá tvář se promění v kámen... Jen okamžik a ty už mi nebudeš důvěřovat nikdy v životě... Jen chvilka stačí k nehynoucí nenávisti, která přetrvá navždy... Jen slova pomsty jsou pořád slyšet v okolí...
Podklouzne mi jedna z rukou a já obličejem padám do onoho bahna a zůstávám nečině ležet- už nemám sílu na nic... Už nemůžu dál- ne, když nebudu mít jeho... Pootevřu ústa a hned se rozkašlu z přívalu špinavé vody, která začne plnit má ústa plných slin... Oblohu pročísne blesk a ozve se hrom tak silný, až sebou cuknu a otočím se na nebe, které vypadá, jako by se na mě zlobilo... Jako by se Bůh hněval z mého činu, kterého jsem se dopustil... Jako by byl zklamaný z toho, že jsem ho jen tak nechal odejít, ale to já musel... Už nebylo cesty zpět a ani není... Není vysvětlení, jen další lži a přetvářky, které hyzdily mou milující tvář...
Proč jsem to jen udělal? Proč ta síla viny je tak velká, že nemohu pomalu dýchat?! Dusím se a nevím čím- snad se nadechuji dál a dál vody, která tudy protéká? Snad je to jen moje představivost, která se rozjíždí na plné obrátky?! Odešel jsi a mě tu nechal na pospas svému vlastnímu osudu, ale tobě je to jedno, protože jsem to byl já, kdo ti tak ublížil... A mě to nyní mrzí, jen... Kdyby jsi věděl jak moc... Kdyby jsi věděl, že opravdu nebudu moc dál... Kdyby jsi věděl, že za chvíli bude můj konec, protože já bez tebe již nemohu žít... A ty jsi mi sliboval pomstu- není tahle však až moc velká?! Chceš mi ublížit ještě více Lásko?! Ale ne, ty už nejsi má Láska, protože ty mě již nemiluješ- ty mě nenávidíš a v tom je ten rozdíl... Nemohu tě nenávidět, i když si to toužebně přeji, ale ty jsi mi byl vším- ne, ty jsi mi pořád vším, i když tady nejsi... I když jsi mě opustil... Navždy...
Hlava mi pomalu klesá na zem a déšť ustává- snad by se nade mnou alespoň někdo smiloval?! Ptám se a otáčím se na záda, abych viděl na nebe, které se pomalu vyjasňuje, ale v mé duši pořád přetrvávají mraky... Pořád cítím bouři, která se v něm odehrává- která už nikdy neustane... Nemůže, protože já tě ztratil... Nadobro má Lásko... Nadobro...

=Fin=