Scar and Seraphy
Scar and Seraphy
Sedím na té nejvyšší věži v hradu a dívám se do dáli- můj život je tak smutný. Stejně, jako měsíc vycházející mezi hvězdami- je tak osamocený, že by nad ním svět mohl plakat- každý den jen tak bloudí po obloze a hledá svou druhou polovičku- slunce… Avšak nikdy jej nedohoní, protože den stíhá noc…
Dívám se na temné mraky, které občas halí tu krásu hvězd, které svítí na tmavomodré obloze. Je to tak smutný a přesto krásný, až mě z toho mrazí. Noční obloha je tak tajuplná a já bych chtěl prozkoumat všechny tajemství, které skrývá, avšak vím, že to není možné. Vždyť- jsme jen pouhý smrtelníci, kteří nemají právo… Právo na to vědět, jakou moc má vládce stínů… Vládce, jehož síla je největší a nejjasnější, když poslední paprsek slunce prolétne oblohou, než nastane noc…
Jeho rival je vládce světla- jehož síla je stejně silná, jako vládce stínů, avšak jejich moci jsou vždy vyrovnané… Když světu vládne jeden z nich- jeho síla je největší, však když se střídají, jednomu sil ubývá a druhému přibývá- je to tak pořád- jako světlo, které střídá tma… A ty vládcové- mezi sebou válčí, avšak jejich boje zůstanou pořád vyrovnané, protože ani jeden z nich nemůže zvítězit a nebo prohrát…
Jen to my lidi můžeme ovlivnit jejich postavení- když se na světě nastolí temnota- vládce stínů nás bude mít v moci… Když se dobro dostane do čela, i když netouží po moci- vládce světla bude mít výhodu nad svým nepřítelem… A tak to bude napořád…
„Hodláš se zde zdržovat ještě dlouho a nebo mi uděláš tu laskavost a skočíš?!“ Ozve se hned za mnou, až sebou trhnu- mé ucho ovane vítr tak ledový, že se mi na konečcích vlasů vytvoří malé rampouchy.
Ani se nehnu, když stejně chladně odpovídám: „Budeš si ještě muset počkat Scare, má přítomnost tě bude obtěžovat na dále, ale kdybys byl tak milý…“ nedokončím a rukou mávnu směrem dolu z věže. Při mluvení se mi před ústy sráží pára a vytváří tak bílé obláčky, které se postupně znovu přeměňují na chladný vzduch této noci…
Za sebou uslyším uchechtnutí a zároveň se mě dotkne něco ledového- prudce se otočím na římse okna a obezřetně pozoruji muže naproti mně. „No nelekej se Seraphy, snad nechceš spadnout dolů?“ další ušklíbnutí. Chladně se na něj podívám, i když v mých očích plápolají plameny a já ladně seskočím dolu, čelem k němu. Dívám se přímo do jeho očí, když syčím: „Mě nevyděsíš- jsi jen neškodné kotě- nedokážeš mi nic udělat…“ nadzvednu obočí, když vidím, jak část jeho tváře na kterou jsem dýchl se zaleskne vodou. Otočím se na podpatku a chci z věže odejít, když ucítím, že mě drží za rukáv.
„Kam tak rychle Seraphy- vyhýbáš se sporům? Ano- máš pravdu- neublížil bych ti…“ na chvíli se odmlčí a já čekám, co mi zase řekne. Otočím se tváří k němu a nakloním hlavu ke straně. Čekám. „…Protože by mi to pak zkazilo všechny mé plány.“ Dokončí a koutek jeho úst se zvedne do úsměvu, avšak v jeho očích se nadále skrývá led.
„Co zase chystáš Scare? Nějakou vzpouru uvnitř pevnosti? To je staré- jednou se ti to nepodařilo, tak proč by mělo nyní?“ Zeptám se ho na rovinu- vím, že mi částečně poodhalí to, co udělá- vždy se tím ani moc netajil- tím, že mě chce dostat z čela vlády…
„Ne- vzpoura to není a navíc- dostal bych tě, kdyby u nás nebyl zrádce- měl jsem to připravené do posledního detailu- jen on mi zhatil mé plány… Tentokrát je to něco jiného- neboj se- poznáš, co chystám, až bude správná doba a to bude ta, kdy již bude pozdě na vše…“ Přímo vidím, jak se baví mým částečným děsem, který se mi mihl v očích, když jsem se na chvíli přestal kontrolovat- mé oči však hned znovu pohltily ten záchvěv strachu plameny.. „Pro tebe…“ zašeptá tak, že jsem to téměř nezaslechl.
„Myslíš, že se tě bojím bratře?“ zeptám se taktéž šeptem a přiblížím se k němu blíž. „Uvidíme, kdo má větší moc- nenechám tě, abys vše zkazil – abys zatratil toto království.“ Šeptám mu do ucha a z jeho vlasů se dolu pomalu spouští kapičky vody, od toho, jak se pár pramenů ohřálo mým dechem. Na chvíli zavřu oči, abych se vzpamatoval, když se o mě otře rukou, která mrazí na mé kůži.
„Uvidíme, bratříčku uvidíme…“ zašeptá na oplátku, přičemž na okamžik částečně omrzne lalůček mého ucha. Odtáhne se trochu dále a ušklíbne se. „Pořád znám tvou slabinu Seraphy- využiji jí, toho se neboj…“ ušklíbne se, když se mi rozšíří oči a v těch jeho je vidět ještě větší led, než tam byl před tím. „Nezapomeň…“ Otře se o mé tělo hrudníkem, když mě míjí, a už mizí v temnotě chodby vedoucí dolů do hradu…
Ještě chvíli se za ním ohlížím, pak i do té tmy, která je tam nadále, než se znovu vyhoupnu do okna a dál pokračuji v té činnosti, ze které mě vyrušil. Avšak už se na tu krásu nedovedu soustředit, protože… To, co mi řekl bylo varování- varování na to, že se něco stane a to hodně brzy… Možná- že už je opravdu na vše pozdě a kola mechanického stroje se již rozjely a nepudou zastavit, dokud… To neskončí, ať to bude jakkoliv…
Naposledy se zhluboka nadechnu- ne, prostě se tím nebudu zabývat teď- i když již tolik času není, potřebuji na to mít čistou hlavu…
Procházím právě ztichlým hradem- ruce mám spojené za zády a plášť halící mé tělo za mnou vlaje. Dnes má celé služebnictvo volno- stejně tak i celý následující týden- potřebuji se soustředit… Na svého bratra a na to, co by se mohlo stát. A hrad je tak tichý- jako by tu bylo mrtvo- je to až děsivé, jak se chodbou line ozvěna mých vlastních kroků. Je to tu takové osamocené, když tu není nikoho, kdo by vydával zvuky, když tu není ničeho, co by se pohlo… Je to tu jako ten měsíc zářící na obloze za noci…
„Ale… Ale… Bratříček se prochází po chodbách a sám…“ uslyším ze strany hlas a když se tam otočím, vidím svého bratra opřeného o futra dveří, jak se na mě dívá jakoby ze spodu- nebezpečným pohledem. „Není to náhodou nebezpečné se tu takto pohybovat? … Bez ochrany… Bez nikoho…“ začne se ke mně přibližovat. Napřáhne ruku a za mnou se jako na povel vytvoří stěna z ledu. Ani se nepohnu a jen čekám, co chce udělat…
„Hodláš se mnou teď bojovat Scare a nebo zase jen obtěžuješ můj klid?“ zeptám se potichu, ale tichá a prázdná chodba můj hlas násobí.
„Ne- nechci s tebou bojovat. Jen ruším tvůj klid.“ Uchechtne se, přičemž mě obchází kolem dokola- avšak já pořád stojím na místě a ani koutkem oka se neotočím na jeho přítomnost. „Je to až smutné, že někdo mocný, jako jsi ty se tu potuluje sám… Bez přítele, který by ho podržel…“ znova se usměje, ale to už moje ruka drtí jeho hrdlo.
„Neopovažuj se…“ syčím na něj a dívám se na tu páru, která stoupá z mého sevření- je tak ledový a já jsem tak horký- až podivuhodné, že my dva jsme bratři- dvojčata, počatý z jednoho vrhu dalo by se říct. „Odejdi dnes- nemám na tebe náladu Scare…“ pustím ho a jdu chodbou dál, přičemž nevnímám bratra, který se právě začal zvedat ze země a pozorovat mě, jak odcházím.
„Jistě, jak si přeješ Seraphy.“ Ušklíbne se a olízne si koutek úst, když odchází na druhou stranu než já- nemusím se na něj ani dívat, a vím, co udělá- je moje dvojče- moje druhá polovička- můj největší rival…
Pořád ruší můj klid- ať jdu kamkoliv, ať dělám cokoliv- vždy mě dokáže rozlítit natolik, že se nedokáži pak soustředit na věci, na které bych měl. Nikdy jsem nepochopil otce- měl ho raději, ale vládu přenechal mě… Vím, že je to tak lepší- můj bratr je zlý- možná, že to otec vycítil a tak si zvolil za nástupce mě, když umíral a nebo viděl tu touhu mého bratra- někoho ovládat… Život vést jako šachovnici jejíž on hýbá…
„Scare…“ zašeptám do ticha a jen ozvěna se line dál prázdnou chodbou- nemyslím na to, že to mohl zaslechnout- vždyť na tom nic není, jen si říkám pro sebe jméno svého bratra,ne?! Tak proč je to tak smutné, když pomyslím na to, jakými směry jsme se rozdělili. Smutné je to, že nejsme jako bratři- nechováme se tak a ani to tak necítíme- každý z nás je tak jiný- tak odlišný od toho druhého…Zvláštní- možná to tak bylo předurčeno a možná ne, kdo ví…
Dojdu až na konec chodby, kde leží stolek, za němž jsou dveře na balkon. Opatrně otevřu a vyjdu ven. Opřu se o hradbu a rozhlížím se do dáli- na své sídlo, pozemky, jež mi náleží. Je to tak krásný výjev- tak smutný, protože nikde nic není, kromě plání… Pouze tráva a stromy jsou zde vidět, ale jinak žádný život- žádní tvorové, kteří by se hýbaly, běhaly, pásly se- nic… Je to tu tak smutné a jednotvárné…
Nechávám vítr, aby mě ovíval a čekám- na co? Sám to ani nevím… Prostě tu jen stojím a nevím co bude dál- stojím tu a čekám na jakékoliv znamení, které nepřichází- stojím tu a čekám na… Ani nevím na co...
„Zase tak sám…“ ozve se za mnou. „Tak sám a přitom toužíš po společnosti…“ Otočím se na původce toho hlasu a hledím do ledově křišťálových očí, které se na mě dívají částečně posměšně a částečně nějak smutně- je to zvláštní- vždy tvrdé jako led sám a nyní jsou jako říčka, když onen led roztává na úpatí hory.
Zmoženě se opřu o zeď za sebou- můj jedinej kousek lidskosti za posledních několik let- jsem nyní tak unavený- vše mě zmáhá a nejvíce on. „Ano Scare- zase sám a ty jsi za to rád, že?!“ snažím se ignorovat ten zvláštní jas v jeho očích a pokouším se o sarkasmus, který mi ani nejde- jsem tak… ztracený- tak osamocený, že je mi jedno, kdo naproti mně stojí…
„Věř bratře že ne…“ usměje se na mě. „Není s tebou taková zábava, když nejsi…“ přiblíží se ke mně víc a do ucha mi zašeptá: „Vzpurný…“ ani nevnímám chlad vycházející z jeho úst a zmučeně zavřu oči- má pravdu- bez společnosti je ten život takový- monotóní… a já- nedokáži žít bez toho, abych někoho kolem sebe měl a teď… Nemám na vybranou…
Vlastně- jsem pořád sám- i když je tu služebnictvo- s nikým z nich se nebavím- poslední, kdo za to stál byl můj první učitel, který před pár měsíci zemřel na nějakou chorobu, která zrovna napadala lidi ve vesnici… Možná kvůli ní tu nejsou ony zvířata- všichni jsou vyhubeni a nebo- odešli, protože ví, že by je tu čekala jen smrt.
„Ano- to ti věřím bratře…“ ještě mám dost sil na to, abych se ušklíbl, když jeho chladná ruka bere tu mou a dívá se do ní.
„Hm- ano… Zvláštní věci bratře vidím v tvé ruce…“ Pozoruji ho- je mi tak moc podobný a přitom je úplně jiný. Je krásný a jeho plavé vlasy spadají někam do půli zad- co bych dal za to, abych si mohl dovolit poodhalit další část té lidskosti ve mně a vzít do ruky pramen těch vlasů, abych pocítil tu jemnost- abych cítil to, že žiju- že to vše není jen sen, který sním již tak dlouho…
„Život je tak moc krutý…“ šeptám do naprostého ticha a pozoruji Scarovi uši, které se při těch slovech napnuly. Zvednu oči k těm jeho, kde se zračí posměšek. Možná, že jsem zničený životem, ale ty jeho oči mě dokážou vždy do sebe vtáhnout- jsou tak krásně šedé- plameny v mých očích už nejsou skoro poznat- jako bych měl místo nich uhlíky, které pouze doutnají- kdy se konečně rozhoří nanovo?! Kdy to jen bude, kdy se vytrhnu z tohoto stavu a začnu zase žít? Naplno žít?!
„Už jsem skoro dosáhl svého Seraphy.“ Ušklíbne se při mých slovech a chytne mě vzadu za vlasy, přičemž mi zakloní hlavu a já se dívám přímo do jeho očí, které jsou tak blízko. "Ani mi to nezabralo tolik času a ty jsi tu pořád tak sám..." odmlčí se, přičemž se zamračí. "Nechápu, jak zrovna ty dokážeš vydržet tak dlouhou dobu bez jediného doteku živé duše..." Při těch slovech mi přejede palcem po tváři a já před okem spatřím páru, která vychází z pouhého toho doteku. Závidím mu, že on se dotýká mých vlasů, přičemž já jeho nemůžu, ale… V mých očích se rozhoří malý plamínek a já mu vzdorovitě pohlédnu do očí.
„Ještě nejsem vyřízený Scare!“ prudce se mu vytrhnu- stojíme naproti sobě a obezřetně se pozorujeme. „Na to nezapomeň…“ zasyčím a přiblížím svůj obličej tak blízko k tomu jeho- v tu chvíli se mi v očích rozhoří ještě větší plameny, které se odrazí i v jeho ledových očích s krystaly ledu. Ušklíbnu se a odejdu z místnosti pryč, nechávajíc ho stát za sebou- nevidím jeho úsměv, který se mu rozprostřel na tváři, nevidím to, jak se za mnou otáčí a něco si pro sebe šeptá- nevidím nic, protože… Jsem rozzlobený…
Na sebe, na to, že jsem málem udělal tu hloupost a zhroutil se- nemělo se stát ani toto a Scar- on… on... Já nejsem tak zatracený- ještě ne... Však já mu dokážu, že lidské doteky postrádat můžu a nezhroutím se přitom, když je mít nebudu... Ne- já to prostě nepřipustím- proč ale mluvil zrovna o dotecích v souvislosti v tom, že už skoro vyhrál? Možná, že jsem si pouze nevšiml toho, že se již něco děje... Možná, že už opravdu vyhrává...Však ještě je naděje na to, že přijdu na to, co má v plánu, který se mi podaří zhatit… Uvidíme bratříčku, uvidíme...
Ještě před tím, než zemřel můj otec a můj učitel… Byl jsem tak silný a teď? Neemůžu přijít ani na to, co má můj vlastní bratr v plánu- je to až smutné, jak hluboko jsem za tu dobu klesl- to však už nikdy- na to přísahám… Už jen kvůli tomu, že se bratr nesmí postavit do čela této říše, kterou vybudoval náš otec- už jen kvůli tomu…
"Ale, ale... Co tady tak po tmě Seraphy?" ozve se tichou knihovnou a v tu chvíli se po stěnách rozhoří louče a osvítí tak tisíce svazků knih, jež jsou poskládány v řadách kolem dokola. Já sedím v křesle a jednou z těch knih mám položenou na nohách- hlavu podepřenou rukou se dívám na Scara, který vešel nečekaně do místnosti. Zorničky mých očí se z toho jasu stáhnou do malé tečky, než se v nich znovu rozhoří plameny.
"Zase rušíš můj klid bratře?!" zasyčím a odložím knihu na stolek, když se obratně zvedám na nohy. "Nebo jsi se přišel něčemu snad přiučit? Ale ne- na to by jsi ty neklesl,že?!" zeptám se sarkasticky a ukládám svazek do jedné police, kde je jeho místo. Vyndám hned ten, jež leží vedle, a položím ho na stolek u křesla, ve kterém jsem před chvílí seděl.
"Oh- jaká pocta pro mě, že si myslíš, že bych si snad chtěl něco přečíst. Je to pod mou úroveň číst na takovémto místě- knihovna se to jmenuje,že?! Ne- přišel jsem sem z osobních důvodů- dlouho jsem tě nespatřil- je to až obdivuhodné, že chci vědět, kde se zdržuješ,že?!" nadzvedne oboje obočí a ušklíbne se. "Má přítomnost tě vždy tak rozruší- je zábavné to pozorovat..." zašeptá směrem ke mě a já k němu znovu zvednu svůj zrak. "Takže jsem měl pravdu v tom, že mě zase pouze obtěžuješ... I ty máš obdivuhodnou vlastnost a tou je to..." odmlčím se a mé oči se zalesknou, když se v místnosti rozhoří ohně ještě více, než tomu tak bylo do těďka. "že jsi až tak moc pro mě nesnesitelný..." dokončím a sleduji bratra, který zrovna stočil svůj zrak na pochodně...
"Ještě uvidíme, jak nesnesitelný ti budu připadat Seraphy..." jeho tichá slova se linou touto tichou místností, když se na jeho tváři rozprostře úšklebek. Pomalu se rozejde směrem ke mě- zastaví se těsně u mě a natáhne se ještě blíž- naše těla se téměř dotýkají a já začnu zrychleně dýchat. Ruce si připravuji k tomu, abych mohl kdikoliv zatáhnout, ale Scar si vezme pouze knihu ležící na stole, přičemž mi do ucha šeptá. "Neboj se- nic ti neudělám, jen..." postaví se normálně a já úplně vidím v těch šedých očích pobavení z toho, jak jsem z něho nervózní. "Se chci podívat na tu knihu..." dokončí a skloní hlavu k nápisu na svazku. Jeden pramen jeho vlasů se uvolní a sklouzne do jeho tváře. Dlouhé prsty jeho pravé ruky, té, jež nedrží knihu, se vyzdvihnou a znovu si ho přehodí přes rameno k těm ostatním.
A já- pozoruji ho- až moc, každý detail toho, co právě dělá si přemítám do paměti. Nic mi nesmí uniknout a já nevím proč. Z tranzu mě vytrhne až to, když svůj zrak obrátí znova ke mě. "Hodláš mě pozorovat dlouho Seraphy?" zeptá se a jen úšklebek hradí jeho rty. "Řekni mi... Jaké to je... nevědět..." nadzvednu obočí a on se znovu usměje, když dokončuje onu větu. "Nevědět to, co tě čeká... Nevíš můj plán a hledáš nějaké zmínky ve svazcích této knihovny, jako bych zrovna já použil něco z tohodle..." jeho ukazováček spočine na knize a v obličeji je dále vidět pouze posměšek...
"Nemusím vědět tvé plány- však já na to přijdu, co máš za lubem a pak..." odmlčím se a pouhým malým pohybem pokrčím rameny- jen tak, že to není téměř viditelné. "Navíc- knihy jsou pouze pro mé potěšení- to by jsi již měl vědět bratře..." poukáži na to, že nejsem tak vyděšený a přesto... Bojím se- ano, moc se bojím toho, že tentokrát vyhraje a nechci si připustit tu skutečnost, že jsem v koncích- že vůbec nemohu přijít na to, co má v plánu...
"Tak to potom ano." protáhne dlouze a znovu stočí svůj obličej směrem k nějaké pochodni- až se světlo odrazí z jeho tváře a on vypadá, jako bájná mýtická bytost- vypadá tak tajemně- jako vládce stínů a přitom jím není... Nechci si to připustit, ale zajímalo by mě, jak by asi jeho tvář vypadala, kdyby jí ozařovala záře měsíce bloudícího noční oblohou bez mraků. Chtěl bych ten výjev zachytit na obraz, protože... Je krásný a krása se cení... Je to můj bratr a přesto... Ho tak opravdu nevidím...
"Ještě chceš snad něco a nebo mě necháš dokončit to, co právě činním?" zeptám se ho a plameny v mých očích jsou jasnější, než kdy jindy. Pozoruji ty jeho křivky obličeje, když se otáčí zpět na mě a stíny si pomalu hrají s jeho tváří. Vidím, jak se jeho rty stahují do lehkého úsměvu, když mi odpovídá: "Jistě- už mám téměř na dosah to, po čem jsem celé ty roky toužil... Proto- odcházím... Dodělej si svou práci- přeji hodně štěstí v tom hledání něčeho, co tam není..." prohlásí a znovu se ke mě sehne, jak odkládá knihu tam, odkud jí vzal- svým chladným tělem se otře o to mé. "Protože já vím, co chci, či to, co chceš ty..." zašeptá mi do ucha a to už dvěřmi odchází pryč z místnosti a já- sedám si znovu do křesla a dívám se za ním, netušiv, co chtěl těmito slovy říct...
Ještě chvíli pozoruji dveře, které se pomalu zavírají a povzdychnu si... Jsem zase v místnosti sám a jen jemná vůně mi připomíná to, že tu ještě před chvílí někdo byl... Samota- téměř nikdo jí nemá rád a přitom jsme vlastně na vše sami... Bez okolního světa... Jako ten měsíc- všude kolem je miliarda hvězd, ale ani za jednou nemůže, protože jsou... tak daleko... A slunce nedostihne také... Má tak smutný život- tak osamocený se musí cítit, když pluje kolem naší planety den co den, noc co noc a nikdy nemůže odejít pryč... Jen smutně pozorovat hvězdy, které jsou v nekonečnu...
A tato knihovna je také tichá... I svitky, pergameny a knihy halí prach, který se zde za ty roky nastřádal- už tak dlouho tu nebylo lidské nohy... Služebnictvo sem nemůže a král tu byl již dávno... Tak moc dávno a já si před sebou vytvářím obraz toho, jak zde mezi regály prolétávaly děti,.. jak staří filozofové hledaly v knihách své pravdy,... jak budoucí drujdové hledaly otázky na něhž měli znát odpovědi... Jak tu bylo... Živo...
Je to již tak dávno a pavučiny na stěnách vypovídají o tom, jak moc nepoužívaná je tato knihovna- jak moc nepodstatná je pro svůj účel- pro náš život, a přitom není... Jen není nikoho, kdo by zde četl,... kdo by zde hledal věci na něž nezná odpověď,... kdo by zde odpočíval, protože jinde by bylo spoustu hluku a nyní... Hrad je tak prázdný- tak moc prázdný a osamělý...
Procházím další chodbou a přemýšlím o podstatě svého bytí tady na světě... K čemu mě Bůh potřebuje či proč jsem se zrodil, když... Nemám pro co žít- nemám žádný úkol, který bych měl splnit na tomto světě... Jsem tak nepodstatný pro život ostatních, tak postradatelný pro všechny kolem sebe... Pro všechny...
"Zase přemýšlíš bratře?" nedokáži pochopit, jak vždy může být tam, kde přebývám i já- hrad je tak velký a on je všude, kam kráčím... Pronásleduje mě snad? Či já podvědomě hledám jeho přítomnost, protože se cítím tak, jako bych ani nežil? "Že tě baví se takto procházet po hradě... Pořád sám... Nikdo s tebou není- ani tvůj stín tě již nestíhá tak, jak by měl... Neschází ti někdy přítomnost živé duše?" ptá se dál, ale já jej nevnímám a dál putuji touto chodbou- bloudím sem a tam- bez účelu se plahočím již celé dny...
"Jsi tak... Nudný..." objeví se přímo předemnou a já mám co dělat, aych do něj nevrazil, jak jdu dál. Pohlédnu do těch očí, které vypovídají o tom, že tu alespoň někdo žije... Že alespoň někdo se baví na úkor toho druhého. "Pořád jen chodíš..." nakloní hlavu ke straně. "Nic víc... Jen to..." šeptá do mého obličeje a pozoruje kapičky vody, které na mé pleti začínají mrznout. "Není s tebou žádná zábava..."provokuje mě dál a prohlíží si mě z jedné a pak i z druhé strany, přičemž mé oči pozorují každý jeho pohyb. Každé pohnutí jeho těla... "A to jsem si myslel, že už možná..." nedokončí...
"Proč mě vždy tak pozoruješ? Proč za mnou chodíš bratře- co z toho máš by mě zajímalo... Kromě potěšení z toho, že tu chodím sám- samozřejmě- už mě ty tvé řeči unavují, jsou..." odmlčím se. "Také nudné... Dokonce ani ty už nejsi to, co jsi býval Scare- změnil jsi se... Není tu nikoho, koho by jsi mohl otravovat kromě mě a taky jsi již z toho unavený... Nezapírej- vidím to v tvých očích..." pozoruji jeho tvář, ve které se míhají stíny- mám pravdu- i on je osamocený- jsme jako dvě zesnulé duše plující oceánem a hledající druhý břeh, který nikdy nenalezneme... Je to tak smutné, když si uvědomím, že tu není života, kromě nás dvou- bratrů, kteří hledají důkaz o životě u toho druhého... Vyhledávají život v něčem, co zde není...
Vidím, jak se koutek jeho úst zvedne do úsměvu, kterému se ani tak nedá říkat, a odhalí tak jasně bílé zuby, které jsou delší než u normálního smrtelníka. "Zajisté máš již zase pravdu bratře- bez života je to tu tak nudné a ani ty mě neprovokuješ a ani se k něčemu ode mě nenecháš... Je to tak jednotvárné až jsem z toho unavený..." zasměje se chladně, jako je jeho existence chladná na tomto světě. "Avšak začínal jsem si již myslet, že by věci mohly být zajímavějšími." nakloní se ještě blíže ke mě, že se téměř dotýká mé tváře rty. "Možná, že jsem se pletl..." Ucítím na tváři lehký dotek něčeho studeného- ucítím na tváři dotek jeho... Rtů... Na chvíli zavřu oči, abych jim ulevil, jelikož mě pálí, jako bych několik dní nespal, ale... kdy to bylo naposledy, kdy jsem zavřel oči be nočních můr? Již tak dávno... A nyní je zavírám jen kvůli tomu, abych zahnal slzy, které se mi do očí vehnaly...
Když je znovu otevřu, nikdo již zde není- jsem tu zase já sám. Otočím se kolem dokola, ale nikde není ani zmínka o tom, že by zde někdo někdy byl. Chodba je tichá a závěsy zatažené- ztemnělé prostředí na mě působí tak starodávným dojmem... Jako bych tu zbyl jen já jediný a nikdo tu již nebýval přes několikset let...
Tak je to pravda- říkám si... I bratr se změnil a nebo... Byl takový pořád? Konečky prstů si sáhnu ještě na částečně chladné místo na mé tváři a přes mé oči se mihnou smutné stíny.. Bez okolního světa- bez živé duše- jen my dva... My- kteří si rozumíme... A ten- dotek chladných rtů na mé tváři...
Je to až smutné, jak jsou naše duše v tomhle stejné...
Už zase stojím naproti němu a pohlížím mu do očí- možná, že je to pravda a vyhledáváme navzájem svou společnost... Možná nevědomky, nebo možná... Že chceme- chceme být u toho druhého a mít ho na očích- ať je to z jakéhokoliv důvodu... Jsme snad proto špatní?
Připadám si, jako bych byl hlavním hrdinou nějaké podivné dvourolé komedie... Vše se tu točí kolem nás dvou... A já vím, že je to pravda... Je až smutné, že to tak vypadá- jen dva herci na jevišti- jen dva herci, kteří se pozorují a nemluví- jen dva herci a volná plocha kolem nás- jen my dva na ni stojíme... Nikdo netleská, sál je stichlý a my tam jen stojíme zmožení životem... Komedie smrti...
"Je to obdivuhodné, že se střetáváme skoro všude..." šeptám do ticha místnosti- můj hlas se odráží ode stěn a vytváří tak tichou ozvěnu. "Sami... Nikoho tu na hradu není a my se vídáme skoro všude, přitom hrad je tak velký." pomalu se přibližuji ode dveří blíž k němu. "Není to snad to, co jsi ty chtěl? Aby jsme tu byly jen my dva?" šeptám dál a dožaduji se odpovědi. Jeho plán na mé zničení- co to bylo? Snad samota aby ovládala mé tělo a nebo něc jiného... Už chci znát odpověď a ne být pořád stranou hry, kterou on hraje...
"Možná, že to byl můj plán..." váhavě připouští a na jeho tváři se mihne úšklebek, když se pomalu přibližuje směrem ke mě, jako já k němu. "Možná to byl účel... Aby jsi si to myslel, a přitom... by to nebyla pravda..." cítím, jak mé tělo ovládá jiná síla a já jen nečině stojím na místě... Ano, mohl pouze chtít, abych si něco nalhával, zatímco... "Kdo ví Seraphy..." další úšklebek vytvoří jeho rty, které pozoruji při tom, když pomalu mluví...
"Hraješ si se mnou?" zeptám se dál a konečně opětovně pohlédnu do jeho ledových očí- očí chladných, jako studánka v lese za doby jara, kdy se rozpouští led...
"Možná..." šeptá a rukou přejede přes tu mou, když si mě přitahuje blíže. "Zcela určitě..." šeptá dál, tentokrát přímo do mého ucha, přičemž se mi staví na zátylku chloupky od toho, jak chladný vzduch ovaje mou šíji. Jeho rty se mě lehounce dotýkají a mě začíná být zvláštní zima... Je mi chladno a přitom mi připadá, jako bych hořel...
Zavřu víčka a zahalím tak malé plamínky v mých očích. Opřu si hlavu o Scarovo rameno a začnu dělat totéž, co dělá on mě. Rukou jedu vzhůru po té jeho až na záda. "Neměli bychom..." šeptám do jeho ramene, ale ve své činností pokračuji dále- proč přestávat, když slova v tuto chvíli nemají váhy... Proč nepokračovat, když po tomhle jsem celou tu dobu ve svém nitru toužil... Toužil jsem po doteku- po jakémkoliv a on... Bratr- je tady- jako jediný...
"Neměli, ale přesto pokračujem..." šeptá mi dál do ucha, až se oklepu, jak mi začíná být z toho jeho doteku zima, avšak i jemu musí být vedro, když se mě dotýká... Jsme na tom zase stejně- jako vždy jsme byli a budeme...
Jeho prsty rozepnou sponu mého pláště, který sklouzne z mých ramen a zůstává ležet na zemi- zapomenut. Odtáhnu se od něj a zoufale se vrhám na jeho ledové rty- slzy se mi spustí dolu z očí, avšak já pokračuji. Zoufale- jako by to bylo naposledy... I on na mé polibky odpovídá, když mi dolu stírá zamrzlé kapičky oněch slz, ze kterých se stal led, jakmile pocítili blízkost jeho těla... "Prosím." šeptám a beru jeho hlavu do svých rukou, aby mi byl ještě blíže...
Jeho ruce mě obejmou kolem pasu a my dva se k sobě tiskneme, jako bychom se již nikdy neměli spatřit, jako by jeden z nás umíral a my jsme naposledy chtěli cítit dotek jeho těla... Přijde mi to až šíleně smutné- jen my dva stojíme v této místnosti, kterou halí tma, líbáme se a nehledíme na to, co se v budoucnosti stane... Jako by touha ovládla naše těla a přesto víme, že to tak není... Není...
Vsunu svůj jazyk do jeho úst a čekám až mi odpoví- líbáme se tak zoufale... Prsty jedu po jeho jemných vlasech- svírám je ve svých dlaních a nechávám je proplouvat mezi prsty- dělám to, co jsem chtěl již dávno a vím, že mé tělo již v té době vědělo, co se stane- to, co se děje právě teď... Už když jsem pocítil první náznak toho, co bych chtěl Scarovi udělat...
Hladím tu hebkost stříbrných vlasů, které pomalu opouštím a jedu přes jeho hruď jen proto, abych mohl rozepnout knoflíky jeho hávu, který má dnes na sobě- bílého pláště, který pomalu padá také k zemi hned vedle toho mého... Rudá a bílá- já a on- bratr s... bratrem...
Odtahuji se od jeho úst a jen se o něj opírám- naše nosy se tisknou s sobě a rty jsou až hříšně blízko sobě, ale ani jediný polibek nenecháme, aby se stal... Máme zavřený oči a vdechujeme vůni toho druhého, když se navzájem svlékáme z toho, co máme na svých tělech... Vnímáme teplo a chlad toho druhého naproti nám a když se naše nahé pokožky konečně střetnou- obhalí naše těla pára- je to až mystický výjev, kdyby se na to někdo díval hned vedle nás... Bílé a rudé vlasy se mezi sebou promíchávají a naše nahá těla se otírají o to druhé, přičemž na jednom z nich se tvoří kapičky vody a na tom druhém jemné bílé omrzlinky, které jsou tak neškodné...
Naše rty se opět střetnou a já již bez váhání uchopím jeho hlavu a hladím jeho pokožku, když si na prsty namotávám pranínky těch bílích vlasů... Toto je osudná chvíle- pro nás oba... Byl snad od začátku tohle plán mého bratra? Nevím, ale i kdyby, tak v tomto momentě na to nechci myslet... Nechci myslet na nic jiného kromě něho, protože v tuto chvíli existujeme jen my dva a nic jiného...
"Chci tě..." šeptám do ticha místnosti větu, kterou by vyřkl snad každý na mém místě a já- opravdu ho chci... Již tak dlouho jsem toužil po lidském dotyku a bratr měl opět pravdu, když to říkal... Cítím úsměv, který se mu usadil na rtech, když jsem to sténal- cítím jeho chladné ruce, které mě objímají kolem pasu a hladí mé záda, břicho, hruď... Snad vše, kam dosáhnou...
Pořád stojíme uprostřed místnosti obklopený svým vlastním oblečením... Scar mě bere do náruče a odnáší z místnosti pryč- v tuto chvíli je to jako by se rozplynul sen, který jsem snil a já již vím, že není cesty zpět... Je to, jako bych ztratil iluze o tom, jak se má normální život vést... Jako bych ztratil sám sebe, když jsem vyřkl tu větu a přesto vím, že to tak bylo správné... Správné rozhodnudí...
Vchází se mnou do první prázdné ložnice, která patří jedné služce s maželem a pokládá mě na jejich společnou postel, než se na ní také položí a přitiskne se tak i ke mě... "Seraphy..." šeptá, když vdechuje vůni jednoho pramenu mých vlasů a zavírá přitom oči- hypnotizovaně ho pozoruji a najednou si přeji dělat to samé- dotýkat se jeho vlasů a okouzleně sténat jeho jméno... V tu chvíli se na světlo světa znovu rozzáří jeho oči, které mají nyní barvu říčky tekoucí po lukách... Chytne mě za ruce a přehoupne se na mě, když se ke mě sklání pro další polibek...
Jeho vlasy mě lehtají na hrudi a já si s ním proplétám prsty, když se prohýbám v zádech, abych mu byl ještě blíže, než tomu tak bylo do nyní... I on se na mě víc pokládá a jeho chladná pokožka mě studí, stejně jako ta má ho hřeje... Mlžný opar halí tuto místnost a my se jen líbáme- líbáme tak zoufale a hledáme život v tom druhém... Milujeme se spolu na této posteli v této místnosti, kde se pomalu začíná zvedat vítr...
Když do mě vniká jeho penis, tak se místností téměř rozžehne hurikán od toho, jak mé tělo vzplane a jeho začne ovládat chlad a led... Vzdycháme a sténáme, když se naše těla prohýbají pod sílou toho všeho... Křičíme, když touha ovládne naše těla a my potom klesáme vyčerpáni vedle sebe... Jako byl tento zoufalý čin...
"Scare..." šeptám do ticha místnosti, když se konečně vzpamatuji a otočím k němu svou hlavu- on se pouze dívá do stropu a ruce má položené za hlavou- jako by byl vyrovnaný s tím, co se právě mezi námi stalo... A já- nejsem- nechápu, jak se to vůbec mohlo stát a potřebuji vědět odpovědi na své otázky... Nejraději bych se ujistil, že to byl jen sen, ale nebyl a tohle se opravdu stalo, přitom... Se to stát nemělo...
"Mlč..." řekne ochraptělým hlasem a zavře oči, když se otáčí směrem ke mě a jedna jeho ruka mě obejme- přitáhne si mě blíž k sobě a já se ocitám v jeho chladném objetí. Mé rozšířené oči určitě vypadají, jako oči dítěte, který se ztratil sám v parku. Nevím, co mám dělat a tak ho také váhavě objímám...
Pomalu se mi zavírají víčka- cítím se tak unaven... Přiblížím se ještě o kousíček a tělo vedle mě se pohne- nadechnu se naposledy vůně, která je zde v okolí cítit, než se ponořím do lehkého spánku bez nočních můr, protože tuto noc tady nemají co dělat... Tuto noc zde být nesmějí a můj bratr je před nima ochrání- tentokrát jsem si tím jistý... Téměř jistý a stejně mám k němu důvěru...
Probouzím se do dalšího dne- slunce už probleskuje do místnosti a vzduch se zde otepluje... Přetočím se na druhý bok a podívám se na místo vedle mě, i když vím, co tam uvidím... Nebo spíš- neuvidím? Ležím na posteli sám, celý až po bradu přikrytý hedvábnou přikrývkou a můj bratr je pryč... Co jsem však mohl čekat?
Snad to, že se probudím v jeho příjemném objetí a zatímco on bude spát, budu mít příležitost k tomu, abych ho pozoroval? Abych svým zrakem jel přes křivky jeho těla a pak ho probudil lehkým polibkem na čelo, líce, či rty, které by se k tomu vybízely? To jsem si myslel? Ano, přiznávám, že i toto mě napadlo, ale to je jen mé snění, protože on by tu nezůstal- vždy by se probudil dříve a odešel by pryč...
Bylo to pro něj včera vůbec něco a nebo to byla opravdu pouze touha, vášeň, snad chtíč? Chtěl bych znát odpovědi a sám nevím, jestli se jich dočkám, protože... Když on nebude chtít, abych to věděl, tak nebudu moci... Ale- přál bych si vědět, co to včera bylo... Tak moc bych si to přál vědět...
"Ach Scare, co je tohle za intriky?" ptám se místnosti, ve které pořád jsem. "Co to včera jen bylo... co..." šeptám dál a zavírám oči, když pociťuji, že mé oči začínají vlhnout. "Proč vše tak pokazíš, Scare, Proč?!" dávám si hlavu do dlaní a rudé vlasy mi sklouznou přes hřbety rukou na kolena. "Přijdeš a vše mi rozházíš..." Začínám se houpat ze strany na stranu, abych se nezhroutil ještě více, než jsem. "Přijdeš a odejdeš... Bez odpovědí na mé otázky..." Hořké slzy mi protékají skrs prsty a já začínám pomalu vzlykat...
Je to tak vždy- přijde a odejde- bez vysvětlení... A tentokrát? Ach, co jsme to jen udělali... Byl to snad jeho plán a nebo ho to překvapilo stejně nepřipraveného, jako mě? Měl to naplánované a nebo za to mohla ta atmosféra toho dne, či snad dlouhá doba bez živého tvora... Co to jen mohlo být...
A teď jsem tady v místnosti pouze já a matná vzpomínka toho, co se zde včera dělo... Jen já a poslední zbytky jeho vůně, které se uvolňují z prázdného místa vedle mě... Vzlykám a pokládám se zpátky do postele, trhavě vdechujíc tu vůni, kterou zde zanechal- poslední část jeho existence v tomto pokoji a on... Nevím, kde je nyní- kam zmizel či to, co dělá... Jsem tu jenom já a začíná mi být zle- ne- vše kolem mě se děje špatně- Nemělo se to stát, protože teď... Se cítím tak prázdný, jako nikdy jindy... Cítím se podvedený a přesto vím, že jím nejsem- nejsem podvedený, leda, že bych podvedl sám sebe...
Mým tělem probíhají dál otřesy a ani já sám pořádně nechápu, proč pláču- je to snad tím, že je život tak moc krutý? Nenávidím ho...
Něco se dotkne mého ramene a já zvedám své uslzené oči z přikrývky a dívám se do těch ledově šedých- je tu se mnou... V místnosti a sedí hned vedle mě. "Proč?" zašeptám a položím si hlavu na jeho klín, na který dál dopadají mé slzy. Nemohu přestat... Již tak dlouho jsem to potřeboval- pořádně se vybrečet- pořádně ulevit své bolavé duši... A nehledět na to, kdo mě zrovna v tu chvíli může vidět a teď jsem tady- před mým bratrem se kterým se nenávidíme- nenávidíme? Ani nevím, co teď panuje mezi námi... Nejsem si nyní ničím jistý... Vůbec ničím...
"Šššš- to bude dobré..." slyším ho říkat a v tu chvíli se jeho ruka zaboří do mých vlasů- hladí mě- tak lidské od někoho, jako je on... Tolik lidskosti je v tom pouhém dotyku a já přemýšlím nad tím, jestli si to uvědomuje...
"Scare..." ochraptělé hlasivky pomalu nevydají žádný zvuk. Jsem tak zmožený- tak zničený... "Nemluv- jen... lež..." šeptá do mého ucha, ke kterému se skloní. Odhrne mé vlasy z obličeje a zastrčí je za ucho, když se ke mě sklání a pohlíží do pláčem rudých očí. Přes tvář se mi mihne lehký úsměv, když stírá z mých tváří zaschlé slzy- tak chladný dotek a já už ten chlad nevnímám- už mi to připadá, jako by byl stejný jako já a přesto není- jsme pořád stejně odlišní a přesto mi připadá, jako by jsme se si víc přiblížili... Jako by jsme se nyní navzájem chápali a přesto vím, že tomu tak není a asi i nikdy nebude... Duší jsme jiní, životem se lišíme... I naše osudy jsou od toho druhého odlišné...
Nikdy nebudeme moci být spolu- a to jen kvůli tomu, že prostě nemůžeme... I kdybychom chtěli- já to vím a i on to ví... Jakmile se všichni vrátí, už to zase budeme my dva- rivalové... nepřátelé... bratři, kteří mezi sebou soupeří... A tak to bude navždy...
"Dobré jitro Caroline, tak jak jste si užila volno, které jste dostala?" Zeptám se jedné své mladé poddané, která mi právě přinesla podnos se snídaní- již skončila ta doba, co jsem zde byl sám a hradem se opětovně rozezněli hlasy a zvuky, které zde byly tak postrádány- zase to tu... ožilo...
"Výborně pane, byla jsem celý ten týden s chlapcem, kterého miluji- na podzim se budeme brát a tak jsem ho přivedla domů ukázat rodičům, moc se jim zamlouval- jsem z toho šťastná... Pokud se můžu zeptat, jak jste se měl vy?" zeptá se mě s úsměvem a čeká, co jí odpovím...
Jen se smutně usměji a dál si jí nevšímám, protože sklopím zrak zpět ke svému talíři, na kterém je prostřená má snídaně... Nevidím výraz v její tváři, když se otáčí a odchází pryč z místnosti- jen utrápeně zavírám oči a nutím se vzít si alespoň pár soust z toho, co přede mnou leží...
Opět sedím na římse okna v té nejvyšší věži, co je zde na hradu a pozoruji hvězdy... A měsíc- dnes je úplněk a v dáli vyjí vlci... Je to tak krásný výjev a přesto smutný... Ten měsíc je tak osamocený- pluje oblohou a touží po tom dohonit slunce, aby s ním mohl být a ví, že je jeho snažení marné, protože oni spolu být nemohou... Den střídá noc a on ho pořád hledá... A hledá dál- den co den, noc co noc...
Je to smutné, protože se cítím, jako bych jím byl svázán... Jako bych to já byl ono slunce, které tak honí a můj bratr byl... Mým měsícem, které ani já nemůžu dohonit...
"Bratře..." zašeptá hlas hned vedle mého ucha a k mým zádům se přitiskne tělo někoho druhého. Pár pramínků vlasů se mi z toho chladu zakroutí a namrznou- šťastně se usměji a vnímám jen to, jak se na mou šíji přitisknou rty mého bratra v motýlím polibku. Odhrne mé vlasy na stranu a pokračuje pořád dolu. Přivřu k sobě víčka a slastně vydechnu, když cítím to podivné brnění, které se rozlévá mým tělem...
Tady nahoře si můžeme dovolit trochu té lidskosti, která se v nás skrývá- přesně tady... V noci, když již všichni spí... Jen tady...
Komentáře
Přehled komentářů
krasna poviedka sa mi strasne pacila:-)
O.O
(Broskynka, 26. 10. 2008 17:01)Joj ... to bolo velmi pekné a takl akurat dlhé... jeden z tvojich najlepších príbehov ... kawai
...
(haru, 19. 9. 2008 16:33)*s otvorenými ústami čumí na monitor* to bola nááádhera...holka tebe to písanie teda ide, vážne prekrásne...SKVELE :3
...
(Yummi, 19. 9. 2008 15:36)
Krásne...vážne si sa prekonala, z originálnej tvorby je toto zatiaľ to najlepšie, čo som si mohla prečítať.
Jednoducho krásne:)
...................
(Teressa, 19. 9. 2008 6:27)..........sugoi........KRAAASA!!!..bolo to nadherne...ani neviem co viac napisat..snad len:len tak dalej...nech uz su tu velmi dlho len happy endy =3
......
(Alexia, 18. 10. 2009 12:17)