Dušičky

(Dušičky – památka zesnulých- Druhý listopadový den je významným svátkem. Památka zesnulých neboli dušičky vychází ze staré keltské tradice, ze které se později vyvinul i známý americký svátek Halloween.)

Dnes je druhého listopadu a tudíž i Dušičky… Tento svátek mě děsí… Každým rokem v tento den slyším hlasy… Jak mě vábí a chtějí, abych za nimi šel a neohlížel se kolem sebe, hlavně dozadu ne. Je to zvláštní, ale tohle se mi děje už od nepaměti. Když jsem byl malý a poprvé je zaslechl- řekl jsem to- všichni se mi smáli a když jsem trval na tom, že je opravdu slyším, chtěla matka, abych začal chodit k psychiatrovi…

Zapíral jsem jak to šlo… Ale… každý rok se to vrací a jeden z nich je nejsilnější, jako by stál někdo vedle mě a šeptal mi do ucha… Tento rok je mi osmnáct let a je to zatím nejsilnější… „Pojď za mnou, pojď…“ jako by někdo zpíval krásným hlasem.. Žena či muž, nevím, ale je to překrásné… Všechny roky jsem odolával, ale dnes se mi zdá, že už nemůžu… Že to nevydržím a pujdu za tím hlasem, jež mě tak upoutal a jež by neměl být slyšet…

„Zlato, pojď se najíst, nebo ti to vystydne.“ Volá zezdola moje matka u které ještě pořád bydlím. Máme malý domeček kousek od vesnice- je tu klid a není tu slyšel hukot aut, které jezdí po silnicích… Kousek odsud je les, do kterého teď chodíme na houby a dříví na zimu.

„Ano mami, hned tam budu, jen si na sebe něco vezmu.“ Zavolám zpět a přejdu ke skříni, odkad jsi vyndám kostkovanou košili a modré, trochu potrhané, džínsy. Jsme docela chudí a tak si nemůžeme dovolit novější oblečení, ale mě to nevadí, protože jsem na to zvyklí a navíc jsou mi staré věci pohodlnější, než nový materiál. Když se obleču, přejdu k zrcadlu a rukou si pročísnu delší hnědé vlasy, které si stuhou svážu do culíku. Dělám to tak vždy, protože mi jinak lezou do očí a já nevidím na cestu.

Otočím se a vyjdu z pokoje a hlas zpívající při cestě mi dodává docela dobrou náladu, je tak pěkný, že bych ho mohl poslouchat pořád, ale je tak hlasitý, že pomalu neslyším co říkají ostatní. Je tak vábivý a chce, abych za ním šel a já se bojím, že podlehnu…

„No konečně jsi tady Simone…“ začne matka a utírá stůl, přičemž na něj pokládá talíř s mou snídaní. „Sněz to, za chvíli pujdeme na hřbitov, tak se i trochu uprav, ať nevypadáš jako vandrák- bude stačit, když se trochu víc učešeš a vezmeš si i bundu.“ Nakáže mi, ale to už se pouštím do kukuřičné kaše s krajícem chleba. Přikývnu a dál jím.

Na hřbitov- tam se mi právě moc nechce, ale musíme tam jít a dát květiny na památník mrtvých, zapálit svíce. Zavzpomínat na to, když ještě žili. Mám tam i otce, který zemřel tady na poli, když krotil koně od sousedů. Zvíře ten den šláplo na nějaký kámen či dřevo o které se poranilo a nechtělo se uklidnit. Otec za ním běžel a snažil se ho uklidnit, ale on se vzepjal a kopl ho do hrudníku, když si otec stoupl před něj, a poté na něj spadl. Také je to slušnost se pomodlit u jejich hrobu v tento den. Budou klidně spát a my jim vzdáme poctu…

„Dělej Simone! Už zvoní.“ Upoutá mou pozornost matka- nějak jsem se zamyslel. Musí být už hodně hodin, když vyzvánějí. Měli bychom jít do kostela… Zvednu se a rychle vyběhnu schody, načež se vrátím už upravený. Obujeme se a matka si přes hlavu ještě zaváže černý šátek, jako to dělají všechny ženy ve vesnici, když se jdou modlit. Poté už vyrážíme z domu po cestě, kterou jsme sami stavěli…

V kostele se posadíme na svá místa uprostřed řad a posloucháme Otce, co nám říká. Povídá o zemřelých a o tom, jak vznikl tento den. Je to velice zajímavé, ale ten hlas co mi našeptává mě docela ruší, neslyším tolik, kolik bych chtěl… Všichni povstanou a začnou zpívat na počest zesnulých- pomalu se přidávám…

Po kázání se pomalu rozcházíme pryč, ale já s matkou ještě na chvíli zůstáváme, a poté co všichni odejdou přejdeme k oltáři. Zapálíme svíci a klekneme si na kolena před svatou desku. Zavřu oči a spojím si ruce… Chvilku promlouvám k Bohu a když se moje matka namáhavě postaví, taky ukončuji svůj tichý proslov a jdu jí pomoct na nohy…

Vyjdeme ven- Hřbitov je tichý a skoro všichni lidé se již rozešli za tu dobu, co jsme byli v kostele. Jdu rovnou k hrobu mého otce a sednu si na kolena, přičemž se dívám na jeho fotku v mramorové tabuli. Nahnu se nad hrob a vytrhnu trs trávy, který se nehodí mezi ostatní a znovu si sednu.

„Simone.“ Upoutá mě hlas matky, která mi podává do rukou nádhernou květinu s věncem, který vyrobila včera večer. Převezmu ho od ní a položím k náhrobku, přičemž květiny ještě trochu poupravím. „Škoda, že nás opustil… A ještě k tomu tak brzo a já neuživím pomalu našeho syna…“ šeptá matka směrem k hrobu. Souhlasně přikývnu a pomalu vstanu.

„Jdu se podívat ještě na hrob tety.“ Oznámím ženě za sebou, aby měla alespoň nějaký klid si promluvit s hrobem manžela, a odcházím až na druhý konec hřbitova, kde je zakopaná má prateta, která bydlela ve vesnici a také nedávno zemřela- na infarkt, alespoň to tvrdili doktoři, ale ona byla mladá…

„Pojď ke mě, pojď tam, kam tě vábí srdce…“ Začínám znovu slyšet ten hlas. „…Poslechni mě a pojď…“ Snažím se zacpat si uši a podřepnu si v kolenech. „Já tě nechci- běž pryč, nech mě být… Každý rok- proč tu jsi?! Vypadni!“ snažím se rozmlouvat, ale ten hlas, jako by mě nevnímal. Je v mé hlavě a nejde zastavit, kde se tam ale vzal?! Já ho nechci, ale…. Co kdybych ho poslechl? Třeba mi mě příště nechal jít, nechal na pokoji… „Co po mě chceš? Proč chceš, abych za tebou šel?“ vyptávám se dál, ale je to, jako bych mluvil sám se sebou. Někdo mi poklepe na rameno.

Prudce se otočím a dívám se přímo do očí církevního Otce. Cuknu sebou, ale on se jen usměje. „Mě se nemáš proč bát synu, já jsem pouze Otcem v tomto kostele…“ začne. „Mohu ti poskytnout jen malou radu? Neposlouchej ten hlas… Na Dušičky ne- nikdy nesmíš poslechnout, nikdy nesmíš podlehnout a jít- pamatuj si to a budeš dlouho živ synu.“ Znova se usměje a otočí se k odchodu.

„Ale- co to je Otče? Co mě to pronásleduje?“ vyhrknu to, co mě trápí, ale on se neotočí, jen se rozejde dál svou cestou. „Otče?“ zavolám ještě jednou, ale on nezastaví. Co to mělo znamenat?! Ptám se sebe. A co je tedy ten hlas co ho slyším? On o něm ví, ale proč mi nic nechtěl říct… Zvláštní…

„Simone- pojď mi pomoct, ať už budeme moci jít!“ zavolá na mě matka a já se na ní zamyšleně otočím. Přidržím jí za ruku a pomůžu jí jít, než se trochu rozchodí a bude moci sama. „Dnes je hezký den a je slunečno. Možná by jsi měl jít do lesa na dříví, abychom měli hodně na zimu schovaného.“ Poplácá mě po ramenech a na chvíli se zastaví, aby si mohla protáhnout záda.

Když jsme už dál od kostela- ještě se na něj otočím a u brány spatřím Otce, jak se za mnou dívá- dnes byl opravdu nějaký divný. Co mi to nechtěl říct a vůbec proč… Třeba, když se ho na to zeptám u zpovědi, mi to řekne. Musím to vědět a nebo alespoň to, jak se toho zbavit…

Po chvíli dorazíme k našemu domu. Zuji si boty a odložím bundu na opěradlo dřevěné židle. „Já teda pujdu na to dříví, jak jsi říkala mami, do večera budu zpátky.“ Oznámím a z hrnce si vezmu kousek masa do ruky.„Dobře, ale buď brzy doma- potřebovala by ještě zpravit střecha, protože protéká, ale to klidně můžeš udělat i zítra.“ Řekne mi, přičemž si z hlavy sundává černý šál a pokládá ho na stůl.

„Dobře mami.“ Vezmu si boty do lesa, místo těch, které jsem měl před chvílí a políbím matku na tvář, než se vydám ven do kůlny pro vozík, do kterého dám nasbírané dříví.

Les je tichý a jen ptáci mi zpívají na cestu. Větví je dnes po zemi nějak málo a tak jdu pořád dál a dál do lesa, přičemž hlas v mé hlavě sílí. Vždy chtěl, abych šel do lesa, ale nikdy neřekl kam až. Jen to, že mám jít za ním na neohlížet se, jít rovně, poslechnout…

Brzy jsem z tlačení vozíku dost unavený a tak ho na chvíli odložím vedle sebe a lehnu i do měkkého mechu, který jako by přímo vybízel k tomu, abych se do něj zabořil. Do pusy si vezmu stéblo trávy, které si vklíním mezi dva zuby a pozoruji nebe, na kterém není ani mráčku. Dnes byl těžký den a perný, i když jsem skoro nic nedělal, ale ten hlas mě unavuje a přímo uspává. „Zvedni se a pojď dál, pojď za mnou… Pojď ke mně a bude ti líp… Jen pojď…“ Pomalu zvírám oči…

Uprostřed lesa ležím v mechu
a prost všeho spěchu fakt nevím kam dál.
Hvězdy mlčí, jak do nich čučím
a ptám se, jestli sem nepřebral.
Hlava se točí, když zavírám oči,
to spánek se pod víčka neslyšně dral.

Slyším hlasy a před očima se mi zjevuje nějaká mlžná osoba. Pokouším se zaostřit, ale moc se mi to nedaří. „Kdo jsi?“ snažím se zeptat, ale z mých úst nevyjde ani hláska. Bílí opar se pomalu začíná vyjasňovat a já vidím obrys tmavé osoby, která je čím dál blíže. „Kdo jste?“ ptám se marně znovu, když je téměř až u mě. Je to postava muže. Nevidím mu do tváře, ale má vesnický oblek, musí to být někdo od nás, když se ještě oblékalo do tradičního hávu.

Rozhlédnu se kolem sebe a vyskočím na nohy- nic tu není- jen bílo a ta postava naproti mně, která se konečně začíná vybarvovat… „Otče?“ hlesnu potichu a prohlížím si postavu před sebou, která jako by vypadla z oka mému tátovi.

„Ano jsem to já synu, ale ne na dlouho…“ začne tím svým chraplavým hlasem, který zní dost naléhavě. „Musíš pryč- pryč z lesa… Není tu bezpečno a oni tě chtějí… Ty hlasy co slyšíš- vábí tě sem- musíš pryč… Probuď se- nespi… Musíš být vzhůru, jen tak na tebe nemohou… probuď se…“ zní, jako by byl v hodně veliké dálce, ale jeho hlas- je tak nadpozemský, že bych ho mohl poslouchat celé věky. Probudit se? Z tohodle snu, kde po tolika letech spatřím svého otce? Ne, já tu chci být déle, nechci, aby to skončilo…

„Ne- musíš jít… dokud ještě můžeš…“ naléhá dál a já k němu natáhnu svou ruku, jako bych ho chtěl obejmout, ale ta jím jenom projde-. Jako by byl nic, jako by nebyl ani můj sen. „Otče…“ zašeptám znova a snažím si zapamatovat jeho tvář, přeci jen jsem byl mladý, když nás opustil… Nesmí se rozplynout- ještě chvíli s ním chci být… „Ne, já tu chci zůstat.“ Odvětím pevně a dál si ho prohlížím.

„Musíš…“ pevně zavře oči a svět jako by se změnil- jsem pořád v lese a ležím- vidím sebe a kolem mě poletuje listí. Vždyť se nic neděje, tak proč bych měl jít- nechápu… Je to krásný sen… Nechci se ho vzdát, nemůžu…

Na dušičky pozor dejte,
do mechu v lese si nelehejte.
Světy se prolnou na dušičky,
tak buďte doma a zapalte svíčky.

„Běž, než bude pozdě.“ Popohání mě dál, pořád chce, abych šel, ale já nechci… „Ne otče, alespoň na chvíli tu chci být s tebou, prosím…“ mé oči prosí, mé tělo prosí a postoj také, mé celé srdce ho prosí…. Podívá se na mě- do mých očí.

„Musíš jít- on přijde a vezme tě sebou, něco zlého se stane a já tomu musím zabránit- běž synu. Probuď se a utíkej co nejrychleji za matkou- už tě jistě čeká. Běž a neohlížej se do lesa, nikam- jen běž…“ říká mi dál a já už to nevydržím a ruce si přiložím na uši- nechci ho slyšet- nechci slyšet jak mě odhání… Les je tichý- nikde tu nic není, tak nechápu, proč bych ho měl poslechnout, když s ním můžu být ještě chvíli…

„Copak ti na mě nezáleží, že chceš abych šel? Proč mě tolik odháníš, své vlastní dítě?“ chci vědět. „Nebo- co je to? Co mě vábí? Kdo to vše říká? Kdo je ten hlas otče? Ty to víš, tak proč mi to nechceš říct?!“ naléhám na něj dalšími a dalšími otázkami.

„Běž dokud je čas… O něm se nemluví, o jeho činech také ne- je to zakázané… Nikdo ho nezná a přesto všichni. Chodívá na Dušičky do lesa a všichni, co ho spatří, už více neprocitnou. Nikdo nezná jeho tvář, jen ten hlas… A teď už běž… Musíš za matkou- dělá si starosti, jsi tu už dlouho, už hvězdy vycházejí na nebe.“ Znovu mě začne popohánět, ale já jen stojím a dívám se na hvězdy nad námi, jako by mě uvěznili. Jsou krásné a les tichý. Mech je měkký a nikde se nic neděje. O kom to otec mluvil? Skoro nic mi neřekl, ale ten hlas- ve snu ho neslyším…

„Počkej otče- koho myslíš, jaké je jeho jméno- jen to mi řekni!“ snažím se oddálit chvíli, kdy opravdu budu muset jít. „Nemá jméno- tedy má a pokud ihned neodejdeš z tohoto lesa, budeš ho znát i ty, ale záhy ho zapomeneš, a pak to skončí… Musíš jít!“ jeho hlas je naléhavý a on se otočí kolem do kola, než na mě znovu pohlédne. „Je pozdě…“ zašeptá a oči mu začnou slzet.

„Na co je pozdě otče, na co?“ zeptám se a zamávám mu rukou před obličejem, protože začíná blednout a dívat se do dáli. „Na tebe… Měl jsi jít, když jsem říkal. Už se blíží- už neunikneš synu, je mi to líto, že jsem nepřišel dřív.“ Zašeptá a sedne si na pařez, který byl hned vedle něj. O čem to mluví? Vůbec ho nechápu…

Tivaz

„Tivaz- bůh.“ Zašeptám to, co se mi objeví v mysli. Tivaz…

Prudce se otočím na své tělo, které nehybně leží na místě. O kus dál mezi stromy svítí dvě žluté oči a ze stínů vystupuje vysoká a vyhublá postava, která se drží o hůl, i když je jasně vidět, že jí nepotřebuje. Blíží se ke mně a zpomaluje. Vidím jak se naklání nad mou tvář a bere jí mezi dva prsty, přičemž z kápě pláště, který má přes sebe přehozený, vypadne pramen havraních vlasů.

V tu chvíli, jak se mě dotkne, jako by se se mnou všechno začalo točit. Pohlédnu se na otce, který zničeně sedí na pařezu a smutně se dívá na mé tělo ležící v mechu. Ani se nestihnu zeptat, co se to děje a už jsem vtáhnutý do výru barev, které se kolem mě míhají ve velkém sledu a já jsem přitahován neviditelnou silou zpět do své schránky, ležící na zemi…

Prazvláštní chvění mě ze spánku budí,
chladná zem studí, však cosi mě hřálo.
Cizí dívka mě po tváři hladí
a že mi to nevadí, tak se to stalo.
Havraní vlasy mi bičujou líce
a já chci více, vždyť ještě mám málo.

Pomalu otevírám oči a najednou, jako bych začal vnímat vše kolem sebe. Mech je již pokrytý kapkami rosy, které mě studí po těle. Z dáli ke mně doléhají zvuky noční zvěře a ze stromů houkají sovy. To však není vše a já cítím dva chladné prsty, jež jedou přes mojí tvář a zanechávají za sebou vlhkou stolu. Rychle otevřu oči a pohlédnu do těch žlutých skrytých v hluboké kápi. „Trias.“ Zašeptám jméno stvoření před sebou a hlas se mi chvěje. Natáhnu k němu své ruce a mezi prsty uchopím pramen těch černých vlasů a pozastavím se nad jejich jemností.

Nevím, čím to je, ale vůbec se nebojím. Je to, jako bych tu měl zůstat nevždy, jako bych byl k osobě před sebou něčím vázaný, jako by jsme k sobě patřili a on jen čekal, že mě tu zase bude mít… Úplný pocit úlevy a pocit, jako bych ho už od někad znal. Co je to, co to znamená?!

Usměji se a s pootevřenými rty trpělivě vyčkávám, co udělá, ale on je jen sehnutý nade mě a jako by vzpomínal… Zatáhnu za onen pramen vlasů a když tak učiním, tak se mu sveze z hlavy kápě a já se dívám do té nejkrásnější tváře, jakou jsem kdy spatřil- jen žluté oči se nehodí k bytosti stojící přede mnou. Je to muž z části s ženskými rysy, úzká hlava s špičatou bradou a rovným nosem, s tenkými rty a havraními vlasy, jež se sesunuly dolu z pod kápě a volně visí dolu ke mně. Vezmu ještě pár vlasů a natočím je na prst, přičemž se dívám, co to s mužem naproti mně udělá.

Ten se otočí na moje prsty a nakloní hlavu ke straně. Svou ruku podsune pod mojí hlavu a nazvedne jí blíže k sobě. Mlčím a čekám co udělá- vypadá to, jako by mě chtěl políbit, ale to si na poslední chvíli rozmyslí a druhou ruku mi dá kolem pasu, když mě zvedá nahoru, na nohy. Ty se ale pode mnou podlomí a já se chytnu jeho ramen, abych náhodou neupadl na zem.

„Pojď.“ Zašeptá a já zavřu oči, vychutnávajíc si jeho hlas, který zněl celé ty roky v mé hlavě a já ho teď můžu slyšet normálně. Jako hypnotizovaný vykročím a nadechnu se jeho vůně, která jako by tu byla už roky. Tak známá a přesto, jako bych jí cítil poprvé. „Kdo jste?“ zeptám se tiše a pohlédnu mu do očí, které na mě upře.

„Já jsem nic… Já jsem ty… Já jsem všechno, co jsi si přál… Já jsem ten, kdo si tě zavolal a teď tě odvedu… To vše jsem já a ještě víc…“ šeptá zpěvavým hlasem, který mámí moje smysly a způsobuje to, že přestávám myslet na vše jiné, kromě něho a jeho hlasu…¨

„Co jsi? Co po mě chceš?“ ptám se dál a znovu laskám mezi prsty jeho dlouhé vlasy, které mě přitahují stejně tak, jako celá jeho osoba… Kdo to jen je? Je tak krásný, tak známí, až mě to děsí…

„Jsem láska… Jsem bolest… Jsem smrt a jsem i život… Jsem všechno o čem jsi kdy snil, jsem tvé přání…“ přiblíží se ke mně a já ho z pod víček pozoruji. Dotkne se mé tváře a jede po ní až k mému krku. „Chci tebe… Chci tě celého… Živého? Mrtvého? … Chci abys se mnou šel a neohlížel se za sebe, jen vpřed…“ přiblíží se k mé tváři tou svojí a já nemůžu odtrhnout pohled od jeho lákavých rtů. Přiblížím se k nim a lehce je přejedu těma svýma- jsou tak ledové…

Prudce se ode mě odtáhne, ale pozoruje mě dále. Chytne se za ústa a natáhne ke mně svou druhou ruku. „Pujdeš? Pujdeš dál… se mnou… Jen pojď a nehleď na následky- neohlížej se zpět, jen dopředu, jen za nosem.“ Ten hlas jako by mě uspával a vábil zároveň. Udělám váhavý krok a vložím svou dlaň do té jeho, která je ledová jak led na rybníku za zimy.

Na dušičky pozor dejte,
do mechu v lese si nelehejte.
Světy se prolnou na dušičky,
tak buďte doma a zapalte svíčky.

„Tak pojď…“ usměje se a hluboce se mi podívá do očí- jeho pohled- utápím se v něm a neumím plavat… Topím se a nevím, jak ven… Olíznu si suché rty a zamrkám, jako bych se chtěl probudit, ale tohle sen není, to je skutečnost. Znovu zavřu oči a nadechnu se nosem, vnímám ho- jeho přítomnost a i to, co z něj vychází… Tak přitažlivý, tak krásný- co je zač? jak se sem dostal a co po mě chce?

Obrátím hlavu k měsíci, k hvězdám a naslouchám… Jejich rady a jejich životy, jsou to králové, jsou to bohové, jsou to mrtví lidé, kteří se rozhodli pro smrt a zanechali za sebou památku. Hvězdy- jsou krásné, jsou jich miliony a každá má svou historii, která je něčím unikátní…

Sevřu v prstech víc jeho ruku a přitáhnu se k němu hledíc mu do očí- do těch hloubek. Nakloním hlavu ke straně a vyčkávám na to, co udělá. Chci aby mě políbil, aby mě držel a už nikdy nepustil, aby mě vzal sebou, ať je to kamkoliv…

Přivřu oči a přisaji se na jeho studené rty, protože to čekání nevydržím. Jsou tak opojné, tak smyslné… Jako bych je už znal a on jen čekal, až tohle udělám, jako by věděl, že to nevydržím, jako by mě on znal a já jeho… Nemůžu se ho nabažit a když se i on přidá do polibku, chci více, chci vše co mi může dát a tuším, že to by hned tak neskončilo… Je tajemstvím, které chci rozluštit…

Zasténám a snažím se alespoň na chvíli zorientovat z toho opojení, alespoň na chvíli přestat snít… Tohle není skutečnost, nemůže být tak dobrá. „Chci s tebou jít… Už tu nechci být… Kamkoliv pojď…“ šeptám do jeho rtů a připadá mi, jako bych to ani nebyl já, kdo tohle sténá. Cítím, jak se usmívá a hned na to mě obejme rukama kolem pasu, přičemž se ke mě přitiskne. „Ano.“ Vydechnu a zaklíním hlavu do zadu, když se přisaje ledovými rty, na můj rozpálený krk.

Jeho ruce- pomalu mi rozepínají košili a sudí mě pod ní, jedou po ní a já se začínám chvět. Ať je to kdo chce, já ho musím mít… Musím s ním jít- vím to, v hlouby duše. Mrazí mě, jako by ani nebyl živý… Zavzdychám a syknu, když košili sundá úplně a mě obhalí chladný večerní vánek.

Pomalu mě pokládá dolu na zem, na mech, který je pořád mokrý od rosy, jež se udělala přes dobu, co jsem spal. Naše rty se na chvilku odtrhnou od sebe a já vidím jiskry v jeho žlutých očích, které se mi moc nelíbí, ale přesto se jimi nenechám vyvést z míry, protože to on mě uklidňuje- svou přítomností, svými doteky, a rudými rty napuchlými ještě z předchozího polibku.

Prohnu se v zádech, abych se dotýkal znovu toho těla, jež má na sobě pořád černý háv. Natáhnu k němu ruce a chci mu ho odepnout a sundat, ale jeho ruka mě zadrží a varování v jeho očích taktéž. Omluvně sklopím dolu obličej a nechám ho dělat to, co chce sám. On ale pokračuje v činnosti, kterou jsem začal a pomalu si ho rozepíná, načež se z něho sesune dolu na zem vedle nás. Nevšímám si toho a obejmu ho kolem krku, přitahujíc si ho blíže k sobě…

„Prosím.“ Šeptám dál a neustále. Jeho ruce- chladné, jako jeskyní říčka- mi přejedou po bocích a uchopí je, nadzvednou blíže k sobě a dotknou se těch jeho, schovaných pořád ještě pod černými potrhanými kalhoty. „Pujdeš se mnou?“ zašeptá a na chvíli přestane nic dělat. Kývám, sténám, nemůžu přestat- jeho přítomnost- nejsem normální, nechovám se, jako normálně, jsem jiný, ne, nejsem to prostě já… „Neohlídneš se za sebe?“ ptá se dál a začíná se kolíbat směrem ke mně, a lehce sténá- je to jako píseň, jako božský hlas, který zabloudil sem k nám na zem… Kdo je muž, který se ke mně tiskne na mechu v lese? Kdo to je, že se ho všichni bojí a říkají, že se něco zlého stane, když se s ním střetnu? Kdo to je- ten, co mi plní mé přání? Kdo? „Neohlídnu- nikdy… Vynes mě ke hvězdám…“ zašeptám a přitáhnu si k sobě znovu jeho hlavu a uvězním naše rty do dalšího vášnivého polibku…

Je tak sladký, tak záhadný a tajemný, tak… cizí? Nic o něm nevím a přesto, jako by jsme se znali časy, jako by jsme k sobě patřili a bylo nám to předurčeno- kdo to jen je? Že uchvátil mé srdce, i můj rozum a mé tělo…

Dál mě hladí a svléká ze zbytku věcí, které mám na sobě, než totéž udělá u sebe. „Do hvězd… Tam by jsi chtěl? Mohu ti to splnit, jen pojď se mnou…“ zpěvavým hlasem ke mně promlouvá a já už zase, jako bych snil, jako by se to právě teď nedělo… ale ono se děje… A já chci více, chci, aby to neskončilo a trvalo věky…

Sténám, když do mě proniká… Řvu, když se přiráží a vášnivě mě líbá, utlumujíc můj hlas, který jako by se chtěl vyřvat až do ochraptění… Jeho ruce, jeho pohyby… Vše do sebe zapadá, vše je tak nádherné, že to ani nemůže být pravda- nemůže být skutečné… Oba dva se na sebe sesuneme zhluboka dýchající, úplně vyčerpaní a unavení, ale on se zvedá a pomalu mě obléká do potrhaného oblečení s kousky větviček a listí…

Natáhne ke mně ruku a za mou mě pomalu zvedá na nohy. Pohlédnu na něj- na jeho tvář, která je tak uvolněná, tak známá… Přitáhne si mě blíž a políbí na rty, jako by mi četl myšlenky, či vyslyšel mé modlitby, skrytá tajemství. To on je mé tajemství a já, jako bych po něm toužil všechny ty roky, jen to neuměl popsat… Jako by mi on byl předurčen…

Stisknu jeho ledovou ruku a lehce se usměju, omámen jeho vůní, kterou můžu znovu cítit, která, jako by při našem milování někam zmizela a teď je tu znova. „Tak ke hvězdám jsi chtěl jít… Tak pojď… Neohlížej se a pojď se mnou ruku v ruce…“ šeptá do ticha a já jako v dalším snu přikyvuji na souhlas „Jen s tebou…“ ne, nemůžu to být já, ale jsem…

S neznámou kráskou pak do tmy sem spěchal,
však něco jsem nechal tam na mechu.
Kampak mě vede, kampak to běžím,
vždyť mí tělo leží tam bez dechu.

Běžíme- utíkáme a já mám pocit, jako bych se vznášel- plachtím za ním a pozorně sleduji jeho rozzářený obličej, přes který každou chvilkou přelítne nějaký mrak… Měl pravdu… Je touhou… Je láskou… Je mým dnem i mou nocí… A mou nenávistí? Ne… Nemůžu se od něj odtrhnout a to i kdybych chtěl, ale já nechci, protože on mě vede… Ke hvězdám…

Jeho oči, každou chvíli na mě sklouznou… Už jsme pryč z lesa a běžíme loukou- náš dům- je tam někde, někde poblíž, ale já mohu vnímat jenom jeho- neohlížet se, za ničím a ani za svým životem…

Zakopnu a spadnu na zem, stahujíc ho dolu také. „Nemůžu, jsi moc rychlý…“ šeptám a oddychuji- jde to vůbec? Běžíme tak dlouho a moc unavený nejsem. Usměje se, ale jeho oči- zlobí se, bojím se ho v tuto chvíli. „To nic- počkáme a poběžíme dál- cesta je dlouhá… Odpočiň si a naber síly, budeš je potřebovat… ani nevíš jak…“ zašeptá mi do ucha, až mi z toho přejede mráz po zádech- jeho tělo, jako by to ještě podporovalo- tak chladné, jako led… Může být vůbec někdo až tak chladný? Asi ne, ale on mě k sobě poutá… Je pozdě- moc pozdě na rozmyšlení svých činů, dost pozdě na vše… Mohu jít jen dál a neohlížet se za sebe…

Propletu si s ním prsty a podívám se na ty ruce- tak dokonalé- umět kreslit, zachytil bych tento pohled. Začíná pršet, ale já to nevnímám- cesta je dlouhá a on mě hypnotizuje, nevnímám nic kolem sebe, jen jeho… jen jeho….

Opřu se o jeho rameno a zavřu oči, před nimiž se mi začnou míhat obrazy- obrazy nějaké příšerné bytosti s černými křídli s rudým odleskem krve, s pařáty dlouhými a špičatými, se zhyzděným obličejem, jež je spálený od plamenů… Prudce sebou cuknu a muž vedle mne mě obejme kolem ramen. „Zažeň své můry- nic to není…“ lehce se usměje a já pod tím taju. Nemůžu odtrhnout svůj zrak od těch rtů.

„Tak mě jich zbav…. Již mám dost sil…“ zašeptám a pohlédnu do žlutých očí, které, jako by mě mrazili na místě, jako by měli výraz šílence, který vede svou oběť na popravu. „Tak jdem- cesta je dlouhá, stejně tak, jak tvůj budoucí život…“ pobídne mě a už běžíme dál. Kam? To nevím, ale stisk jeho rukou začíná sílit…

Zaskučím a odtrhnu se od něho, přičemž oblohu rozčísne blesk a ozáří černá křídla s rudým odleskem. Prudce zabrzdím a opar mlhy, jako by se kolem mě rozplynul a já se dívám na příšeru stojící přede mnou, chvějící se v záchvatech smíchu.

Udělám krok zpět a po něm další- chci se otočit a běžet pryč, ale je pozdě- na všechno je pozdě a já to nepoznal… Tivaz- bůh… Je to bůh… Je to smrt a vede mě dál… Však tohle jen sen není- tohle je skutečnost… Tohle je… smrt…

Na dušičky pozor dejte,
do mechu v lese si nelehejte.
Světy se prolnou na dušičky,
tak buďte doma a zapalte svíčky.